Kniha, která potěší nejen příznivce Glastonbury …

Moji milí, tentokrát pro vás nemám žádnou odbornou knihu, ale  beletrii. Na svém blogu jsem se již několikrát vyznala ze své lásky k Anglii a zvláště pak k jejím posvátným místům na jihozápadě země. Z tohoto důvodu mám moc ráda knížky Barbory Erskinové, anglické spisovatelky,  která vystudovala na universitě v Edinburgu obor středověké historie. Svůj první román Lady of Hay (v češtině Žila jsem již před staletím) vydala v roce 1986 a dnes už má za sebou 11 úspěšných románů a čtyři knihy povídek.  Přečetla jsem je všechny a moc ráda se k nim vracím. Ve všech se vždy prolíná minulost se současností, všechny jsou svým způsobem mystické, historické a vždy trochu romantické.

Moje dcera žijící již několik let v Anglii podědila moji vášeň ke čtení, pokud jde o knihy máme podobný vkus, a tak spolu sdílíme i lásku k románům Barbory Erskinové. Někdy z kraje podzimu, když jsme spolu skypovaly, jsem se jí ptala, jestli od této autorky nevyšlo něco nového, že  bych si  od ní zase něco dala. Říkala že ne, ale hned druhý den mi nadšeně volala: “ Mami, vyšla nová Erskinová a podrž se, víš, kde se odehrává děj jejího nového románu?  V Glastonbury …“

Nemohla jsem se dočkat, až tu knihu budu držet v rukou, protože Glastonbury a jeho okolí  si mne naprosto podmanilo. Moc jsem se těšila na to, jak toto úchvatné místo autorka vykreslila a byla jsem zvědavá, jestli se jí podařilo do své knihy přenést něco z jeho kouzla a vyjímečnosti.

Je to tam, moji milí ! Vřele tento román doporučuji, obzvláště těm z vás, kteří se chystáte příští rok oslavit Beltaine nebo jiný keltský svátek v Avalonu s Lilian a Mirkou nebo se tam plánujete vypravit jen tak sami za sebe.

Děj svého nového, v pořadí jedenáctého románu postavila autorka opět na prolínání dvou velmi vzdálených časových rovin – v té historické se vrací o dvě tisíciletí zpět, do Británie osídlované Římany v dobách počátku křesťanství a jeho střetů s vírou keltských druidů. Hrdinka knihy Abi Ruthefordová, vikářka anglikánské církve, musí hned ve svém prvním působišti na farnosti v Cambridgi čelit předsudkům nejen pro své mládí a vzhled, ale hlavně pro své neobvyklé léčitelské a vizionářské schopnosti. Její útěk do Glastonbury, posvátného kraje plného tajemství, kde podle legend měl pobývat i Ježíš, oživí dávný příběh lásky, zrady a pomsty.

… zní vám to  jako červená knihovna ?  Není to červená knihovna, je to poutavý román, ve kterém se dozvíte spoustu zajimavých informací týkající se nejen legendy o Ježíšovi a Josefovi Arimatejském. Příběh sahá dokonce ještě dál do předkřesťanské doby. Podstatné je ale to, že se prostřednictvím této knihy můžete dotknout zvláštní energie, která je s Glastonbury odjakživa spojována.

Tady je malá ukázka :

„Máte v knihovně nějaké knihy o starověkém Glastonbury?“ Abi vtrhla do kuchyně jako velká voda. Cal opět seděla za stolem a probírala se hromadou účtů. Překvapeně vzhlédla. „Jděte se podívat, Abi. Jen si poslužte. Je tam spousta různých průvodců a místopisných publikací. Hledejte nalevo od psacího stolu u oka. Uložili jsme je tam všechny pohromadě, abychom věděli, kde jsou, kdybychom někdy potřebovali někam jet. A starší knihy budou zhruba tam, kde jsme našli tu minulou. Nevím, co všechno si Justin vzal, ale pochybuji, že by to bylo něco, co potřebujete vy.“ Zamračila se, ale to už Abi spěchala s napjatou tváří ke dveřím. Cal sklopila odevzdaně hlavu a začala znovu vyťukávat číslice na kalkulačce.

Abi vešla do pracovny. Nacházela se v přední části domu a z jejích oken byl pěkný výhled na prostranství před budovou, na trávníky, dlouhou příjezdovou cestu lemovanou živými ploty i na silnici za nimi, která vedla do Glastonbury a do Wellsu. Turistické průvodce uviděla hned, ležely úhledně narovnané na hromádce v polici. Vytáhla je všechny ven a rozložila je po stole. Vzápětí už držela v ruce objemný svazek poezie Williama Blakea se záležkou se zdobnými keltskými ornamenty, jež označovala – jistě nikoli náhodou – stránku s básní Jerusalém. Blake v ní vzletnými slovy oslavoval skutečnost, že Ježíš Kristus chodil po britské půdě. O kousek dál narazila Abi na další shluk publikací s místní tematikou. Některé viděla poprvé , jiné znala z matčiny knihovny: John Michell, Geoffrey Ashe, Dion Fortuneová, Sabine Baring – Gouldová. Umála se. Když studovala historii na Oxfordu, byl raný středověk jejím nejoblíbenějším obdobím. Ještě si na ledacos z tehdejšího učiva vzpomínala. Vedle doložených dat se jí vybavovala spoustu piroteskních detailů a nesmyslů z nejstarších anglosaských kronik i z pozdějších dob, kdy si Anglie začínala přizpůsobovat svou prehistorii tak, aby naplňovala její národní ambice a sny. Nejdůležitější postavou byl pochopitelně král Artuš. Jeho hrob prý našli ve dvanáctém století mniši právě tady, v Glastonbury. V současnosti je ovšem zvykem pohlížet na všechny lgendy s cynickým nadhledem. o vykopaném páru se mluví spíš jako o nějakém kmenovém vůdci a jeho ženě z doby železné. Ať to byl kdokoli, nález tohoto vysokého muže pohřbeného se zlatovlasou ženou, jeho Guineverou, přinesl místnímu opatství zázračné zisky. Poutníci z celého křesťanského světa sem přicházeli vzdát mrtvým hold a tyto poutě posvětil i sám král Eduard. Klášter zůstával po staletí nejbohatším v Anglii, dokud na něm nespočinuly lačné oči Jindřicha VIII. Legenda o Josefu Arimatejském a malém Ježíšovi pocházela z doby o hodně pozdější. Abi vytáhla tenkou knížečku s názvem Navštívil náš Pán Británii? od reverenda C.C. Dobsona, MA., a usmála se. Titul MA měl nepochybně dodat dílku na důvěryhodnosti. Pohlédla na titulní stranu. Rok vydání 1936. Brala do ruky knihu za knihou a dlouze všemi listovala. Na některé z příběhů si vzpomínala z dětství. V duchu slyšela babiččin hlas, jak jí předčítá staré pověsti.

Mělo se za to, že Josef z Arimateje, byl bohatý kupec, který obchodoval s cínem, mědí, olovem a stříbrem. Možná to byl Ježíšův strýc, mladší bratr jeho otce. Anebo matky. Řada knih mluvila dokonce o prastrýci. Každopádně nějaký příbuzný. Tento muž vzal údajně malého Ježíše s sebou na jednu nebo více svých obchodních cest, během nichž navštívili Cornwall a Somerset a možná i další místza na Britských ostrovech. Později, už jako dospělý muž, se Ježíš do Glastonbury vrátil studovat. Zdejší kraj byl plný míru a pokoje a místo samo posvátné – ideální k meditacím, modlitbám a přípravě na to, co mělo přijít. Existence druidské svatyně pokládané za obzvlášť posvátnou i fakt, že druidismus bylo mírumilovné náboženství vyznávající svatou Trojici, přidávaly této hypotéze na přitažlivosti. Abi se zájmem znovu prolistovala stránky Dobsonovy knížečky. Třemi aspekty božské přirozenosti, symbolizované třemi zlatými paprsky svěštla, byli Beli, stvořitel minulosti, Taran, bůh přítomnosti, a Yesu přicházející spasitel budoucnosti. Tuto myšlenku Dobson podtrhl. „Čím více člověk druidismus studuje, pokračoval, „tm očividnější je jeho spojitost se zjeveným zákonem Mojžíšovým.“ Položila knihu a zadívala se z okna. Pojetí druidismu, jak jej zná většina lidí – tedy jako ústní tradice tak tajemné, že ani ve své době o ní nikdo příliš mnoho nevěděl -, považovala za nepřátelskou propagandu římských historiků, jako byl Julius Caesar. Cesar se ostatně stavěl nepřátelsky ke všem, kteří odmítali podřídit se jeho plánům na ovládnutí světa.

Bylo to fascinující čtení. Zajímavé. Tajuplné. Abi,se znovu vracela k některým knihám.Všechny docházely k víceméně shodným závěrům a některé navíc tvrdily, že když byl Ježíš ještě malý, připlula s ním do Británie i jeho matka Marie a po jeho smrti se sem vrátila. To bylo tehdy, když sem Josef přibyl s nádobkou a lahvičkami Kristovy krve a potu, sebranými pod křížem, a s kalichem, z něhož Ježíš pil při poslední večeři a kteří mnozí ztotožňují se svatým grálem a vším, co s ním souvisí. To vše prý Josef uložil na úpatí kopce Wearyall Hill. Říká se, že tady, v Glastonbury, byl postaven vůbec první kostel v Evropě, který byl zasvěcen Panně Marii. Všechny spisy obsahovaly věrohodné střípky historie a ve všech byla zároveň i spousta balastu. Většina zdůrazňovala, že historické i legendární Glastonbury jsou dvě odlišná místa, dva zcela rozdílné světy, které vedle sebe existují dodnes. Abi si knihy odnesla do svého pokoje a rozložila je úhledně na psací stůl. Pak se opět zadívala oknem do zahrady. Kdysi krátce pracovala jako investigativní novinářka a teď jako by znovu zakoušela onen vzrušující pocit napětí, zvědavosti a nadšení, který se dostaví, kdykoli do sebe věci  začínají zapadat. Ráda by zjistila, jak příběh z jejich vidin souvisí se známou legendou. Vidí snad historii tak, jak se ve skutečnostt stala ? A Ješua? Mohl to být Ježíš?“

A ještě jedna …

„Mora stoupala po dlouhé cestě vinoucí se do kopce, po  níž chodívaly celé generace kněží a kněžek, služebníků mnoha bohů. Oči měla sklopené a hleděla do trávy pod svými sandály. Myslela na Ješuu. Na Ješuu a Cynana. Na Cynana, mladého muže, se kterým byla zasnoubena téměř od narození, který byl jejím druhem a společníkem ve studiích, jejím souputníkem. Jednoho dne se stanou nejvyššími druidy školy. A jednou na jejich místa nastoupí jejich děti. Vybavila si jeho laskavou, jemnou tvář, jeho zamyšlené zelenohnědé oči, úsměv, který se mu čas od času usadil na rtech, klidný a vážný výraz, jaký obvykle míval. Pak pomyslela na Ješuu. Byl vyšší než Cynan, měl tmavší, olivově snědou pleť, tmavěš hnědé vlasy a hluboké hnědé oči. jeho ruce. Proč musela pořád myslet na jeho ruce ? Vždycky se na ně dívala. Na jeho dlouhé, jemné prsty umělce, které se neustále pohybovaly s vyjímkou chvil, kdy se modlil. Trávil tolik času na modlitbách. Někdy ho pozorovala a cítila, že se jí v duchu vzdaluje a prodlévá tam, kam za ním ona nikdy nemůže, a s překvapením zjišťovala, že chvílemi má nevyslovitelnou nechuť vůči čemukoli či komukoli, kdo ho od ní odvádí tak daleko. A teď odchází navždy. Věděla, že tahle chvíle přijde, ale navzdory tomu, co jí říkal chladný rozum, vždy doufala, že si to rozmyslí a zůstane. Třeba jen o trochu déle. Jen přes zimu a pak ještě další jaro. Věděla ale, že se to nestane. Část jeho kouzla spočívala v jeho sebejistotě. A další část v jeho pochybách. A teď, když se jí dlouze zahledšl do očí a řekl, že odchází, uvědomila si, že ho miluje víc než kohokoli jiného a že kdyby ji o to požádal, vzdala by se všeho a šla za ním. Zastavila své kroky a vzhlédla k sluncem ozářenému vrcholu Toru. Veliký menhir, který tam stál už tisíce let, zachytával paprsky slunce, byl bílý a téměř zářil. Označoval místo největší moci, kde se spojovaly síly země a nebes, bouře i větru, hvězd i slunce. bylo to místo, kde mohla hovořit se ženou z jiné roviny existence kdesi za mlhami, která za ní chodila po ostrově a snažila se ze všech  sil navázat s ní kontakt. Rozhlédla se. Ta žena tu teď byla. Kněžka, se vší pravděpodobností zasvěcenkyně, která se nějakým způsobem ztratila v jiném světě. Mora intuitivně sešla z cesty a našla si místo chráněné před větrem, kde se posadila. A pojednou, v hlubokém tichu, schoulená pod ramenem kopce, zaslechla její volání. Moro! Moro? Jsi tam? Mora zavřela oči, otevřela se všemu, co přicházelo, a čekala. Nečekala,že to bude muž. Kráčel nejistě cestou vinoucí se vzhůru do kopce, podivně oblečen a s vlasy nakrátko ostříhanými po způsobu Římanů, které mu ve větru vlály okolo hlavy. Oči upíral k vrcholu Toru. Těsně ji minul, aniž ji zahlédl. Vycítil však její přítomnost a zastavil se. Viděla jeho udivený výraz i to, jak v něm roste strach, když pátravým zrakem obhlízel úbočí kopce. Zachvěl se. Mora se přikrčila a znehybněla. Nechtěla, aby ji spatřil. Přivolala tedy závoj mlhy a ten ji celou obestřel.Tohle kouzlo ji naučil otec, aby je použila, kdykoli by se cítila ohrožena. Cizinec teď nemohl vidět nic než kousek nicoty na svahu kopce, místo, kde se dosud mezi hlodášovými keři vznášel chuchvalec ranní mlhy.

„Haló?“ Byl velice blízko a ona viděla, jak třese hlavou, jako by se chtěl zbavit hučení v uších. Teď hleděl přímo na ni. Měl jasné, pátravé, oříškově hnědé oči, nazrzlé vlasy a zdravou zarůžovělou pleť. Cítil ji. Schoulila se ještě víc a strnula v nehybnosti, podobna zvířátku, které se schvává před liškou.

„Zatracené místo!“ jasně zaslechla jeho slova, ale ta jí nic neříkala. Konečně se od ní odvrátil a pohlédl k vrcholu Tor. Svah před ním strmě stoupal vzhůru a muž již sotva popadal dech. Slyšela to a takřka cítila, jak mu ve spáncích buší krev. Konečně se vrátil na cestu a zamířil k  vrcholu. Zničehonic z cesty znovu sešel – musel kráčet nějakou zkratkou, které si ona až dosud nikdy nevšimla. Byly na ní schody a musela být dobře ušlapaná. Zamračila se, ale stále ještě se neodvážila pohnout. Jakmile bude tento muž z dohledu, vrátí se dolů touž cestou, kterou přišla. Nijak netoužila pobývat na tom posvátném místě s cizincem. Její strach pomalu polevoval a smysly jí opět naplny pracovaly. Cítila jeho hněv i úzkost, které jako hmatatelné proudy poletovaly vzduchem okolo ní. Proč kráčel nahoru, když se tak bojí? Pohlédla k menhiru a zamračila se. na zlomek okamžiku zahlédla to,  co viděl on, člověk z jiného světa. Vysokou čtverhrannou věž, která stála na místě prastarého posvátného kamene. Pak vidina zmizela a nezbylo z ní nic než šedavé mihotání v oslnivé záři slunce.“

Tak co, milí přátelé, oslovily vás ukázky z knihy ? Já jsem si ji nechala nadělit od Ježíška a na rozbalování dárků jsem se těšila jako malé dítě. Začala jsem ji číst hned na Hod Boží vánoční a zhltla jsem ji ani ne za 2 dny. Moc jsem si to užila a věřte nebo ne, už se nemohu dočkat  Letního Slunovratu v příštím roce, který se chystám oslavit právě  na posvátném kopci Toru v Glastonbury.

Přeji vám ať vás tato kniha potěší stejně jako mne a pokud vás osloví natolik, že zatoužíte dotknout se posvátné půdy Glastonbury vlastní nohou, tím lépe …

S láskou

Vaše Sofie

Pro www.novoucestou.cz napsala Sofie Hanáková. Tento článek může být dále šířen a kopírován  v nezměněné a nezkrácené podobě, pokud bude připojena celá tato poznámka i s aktivním odkazem. Děkuji za pochopení a respektování této podmínky.