Pravda skrytá v pohádkách

Pohádky jsou často považovány za četbu pro děti. Čtenář pozná, jak je jejich význam složitý, jak mohou být výklady rozdílné, kolik moudrosti lidstva je v nich uloženo. Přesný výklad a jeho pochopení nejsou nijak nutné, podstatnější je celkový dojem, vnitřní emoční naladění. Při výkladu s nimi autor pracuje podobně jako se sny, avšak ne jako se sny individuálními, ale jako se sny celých kultur. Archetypické obsahy a procesy zasazené do pohádek vždy tvořily součást lidské psyché a hrají i dnes podstatnou roli při vývoji lidstva na cestě k celosti.
POPELKA
Interpretace Anne Barmy
Nejznámějšími verzemi pohádky o Popelce jsou Perraultův příběh z roku 1697 (Cendrillon) a pohádka v podání bratří Grimmů z roku 1812 (AschenputteI).
Popelka
Popelčina matka zemřela a její otec se znovu oženil. Macecha přivedla do domu dvě vlastní dcery, pyšné a nerudné, jako byla jejich matka. Ubohé Popelce nastaly zlé časy. Macecha ji oblékla do hadrů a nechala ji dělat nejtěžší práce v kuchyni. Po celodenní únavné práci posedávala v koutě krbu, s oděvem, tváří a rukama umazanýma od popela.
Stalo se, že princ pořádal třídenní ples a pozval na něj všechny hezké dívky z celého království, aby si mezi nimi mohl vybrat nevěstu. Nevlastní Popelčiny sestry byly také pozvány. Popelka jim musela pomáhat s oblékáním, ale ony se jí při tom posmívaly, že má špinavé šaty a že nemůže jít s nimi.
Když macecha s dcerami odešla na ples, Popelka se dala do pláče. Znenadání se před plačící Popelkou objevila její kmotřička, byla to víla, a ta Popelce slíbila, že jí pomůže, aby se také dostala na ples. Poslala Popelku do zahrady, aby přinesla dýni, pak ji vydlabala a kouzelným proutkem proměnila ve zlatý kočár. Pak kmotřička proměnila šest myší chycených do myší pasti v bílé koně. Podobně byla v kočího proměněna do pasti lapená krysa a šest ještěrek, které Popelka nalezla na zahradě za kropicí konví, kmotřička proměnila v lokaje. Popelčina kmotřička pak proměnila její od popela a sazí začerněný oděv v nádherné šaty ze zlata a stříbra, na nichž se třpytily drahokamy, a obdarovala ji párem skleněných střevíčků. Kladla Popelce na srdce, aby se na plese nezdržela přes půlnoc, kdy kouzlo přestane účinkovat a kočár, kočí, koně, lokajové i ona sama získají zpět svoji původní podobu.
Popelka slíbila, že na to bude pamatovat, a odjela na ples. Tam ji uvítal samotný princ, který byl okouzlen neznámou spanilou princeznou, stejně jako všichni plesoví hosté. Princ se do Popelky zamiloval a po prvním společném tanci už nechtěl tančit se žádnou jinou. Popelka odešla z plesu před půlnocí. Když se vrátila k víle, požádala ji, aby se příštího večera opět mohla zúčastnit plesu. Obě nevlastní sestry po příchodu domů vyprávěly o krásné princezně, která okouzlila prince. Druhého dne Popelka odjela na ples v ještě skvostnějších šatech než předešlého večera a zase se vrátila domů před půlnocí. Avšak třetí noci odešla z plesu příliš pozdě. Když pospíchala od paláce, hodiny odbily půlnoc, její nádherné šaty se proměnily v hadry, do nichž byla dříve oděna, a domů se musela vracet bez kočáru a lokajů. Princ se vydal za ní, ale Popelka mu unikla. Jenže ve spěchu nechala jeden ze svých střevíčků na schodech paláce a princ jej tam našel.
Zeptal se stráže, kudy neznámá princezna utíkala, ale strážní odpověděli, že nespatřili nikoho, kromě jedné uboze oděně dívky s jedním skleněným střevíčkem. Princ potom nechal vyhlásit, že si vezme za ženu jen tu dívku, na jejíž nohu padne onen nalezený střevíc.
Princ se střevíčkem dorazil při pátrání po Popelce až do domu jejího otce, kde se Popelčiny nevlastní sestry pokoušely své nohy do střevíčku vtěsnat.
V některých verzích této pohádky si proto uřízly kousek paty nebo palec. Také Popelka si chtěla střevíček nazout a nevlastní sestry se jí při tom posmívaly.
Vsunula nohu do střevíčku a ten jí padl jako ulitý. A pak ještě vytáhla z kapsy i druhý střevíček a také si jej nazula. Znovu se objevila kmotřička a proměnila Popelčiny hadry v krásné šaty. Již nebylo pochyb o tom, že právě ona byla onou krásnou princeznou, kterou po plese princ hledal. Nevlastní sestry ji pak prosily o odpuštění za to, jak s ní jednaly. Popelka sestrám odpustila a princ s ní odjel do svého paláce, aby si ji vzal za ženu.
Pohádkové příběhy vypovídají o nesmrtelné moudrosti duše. Připomínají člověku existenci prvků, jež jsou opomíjeny či devalvovány vědomou kulturní tradicí. Z pohádek se dovídáme o osudu oněch chybějících elementů a prostřednictvím archetypických obrazů o tom, co je potřeba učinit pro to, aby byla v životě nastolena potřebná rovnováha.
Prostřednictvím symbolického jazyka nás informují o historických událostech i mož nostech budoucího vývoje. Pohádka o Popelce byla vykládána z mnoha různých hledisek, včetně hlediska feministického.
Na počátku 20. století  ji Harold Bayley interpretoval jako příběh duševní proměny a uváděl ji do souvislosti s gnostickými, egyptskými a sumerskými mýty. V tomto „příběhu duše“ nalézáme motivy omezujícího vlivu kruté macechy, mystéria proměny s pomocí „pravé matky“, kmotry či dobré víly, motiv princova hledání nevěsty a konečně motiv slavností konaných u příležitosti královské svatby.
Mistrovská pohádka o Popelce reflektuje věčné závazky a potřeby duše na archetypické úrovni a přináší svědectví o jejích zkušenostech, které shromáždila během mnoha staletí své existence v konkrétních historických podmínkách. Bayley v knize The Lost Language of Symbolism (1912) popsal historický přenos mnoha rozličných příběhů a symbolů, jež tematicky vycházely z představy světla skrytého v temnotě.
Toto světlo mělo být zachráněno, vykoupeno či uzdraveno. S využitím svých hlubokých znalostí etymologie i  alchymických a gnostických idejí přenášených až do naší současnosti Bayley podivuhodně vykreslil vzájemné vazby mytologie a pohádek, jež si našly cestu do mnoha různorodých center evropské kultury. The Folklore Society ještě před započetím jeho práce na zmíněné knize shromáždila a publikovala 345 verzí pohádky o Popelce z celého světa.
Bayley čerpal z tohoto bohatého materiálu a ozřejmil spojitosti sumersko-babylónské mytologie, Písně písní, gnostických idejí a této pohádky (Cox 1893). Následující interpretace je založena na jeho asociacích.
Popelka personifikuje lidskou duši vyhnanou z ráje, odloučenou od své Matky a Otce v nebesích, ale také „světlo“ Ducha svatého, světlo moudrosti ukryté v duši, až do spásného zásahu božské matky, nehledané a nerozpoznávané. Tato pohádka zobrazuje v hrubých obrysech lunární mýtus doby bronzové o posvátné svatbě bohyně a jejího syna-manžela. Motiv posvátné svatby nacházíme v mýtech o Ištařě a Tammúzovi a Isidě a Osíridovi, z nichž přešel do gnostického mýtu o Sofii a jejím ženichovi, Kristu.
Naše pohádka vsazuje starověký mýtus do lidského kontextu, reflektuje lidské zkušenosti a emoce, byt je v ní stále jasně patrná archetypická struktura. Pohádkové scény se zářící kmotrou-vílou, dítětem bez matky, Popelkou a princem, který si Popelku vybral za ženu, svědčí o tom, že tento příběh je prodchnut mystickou moudrostí, uchovanou i v úchvatné poezii Písně písní, a v posvátných svatebních rituálech bohyň a bohů slavených v egyptských, babylónských a sumerských chrámech.
Matka Bohyně z předkřesťanské a gnostické minulosti se stala kmotrou, dobrou vílou, ochránkyní, Paní umění proměny a všech „převleků“ věčného ducha života. Ve své porobě zoufalá Popelka, oděná do šatů umazaných od popela a sazí, nevěděla nic o této ochránkyni -„pravé matce“-ani o její moci proměnit žal v radost, temnotu ve světlo.
Popelčin pláč připomíná Sofiin nářek z gnostického textu Pistis Sophia (v němž jako by zaznívala slova Šulamítky z Písně písní): Světlo Světel! V tebe jsem věřila. Nenechávej mne v temnotě až do konce mého času … Pomoz mi, zachraň mne skrze svá tajemství! Obrat ke mně svoje ucho a vysvoboď mne! … Kéž síla tvého světla mne zachrání a ty kéž vyneseš mne do vysokých aiónů! … Vysvoboď mne, Světlo, z ruky této síly se lví tváří a z rukou emanací Pyšného! Neboť ty jsi to Světlo, v jehož světlo jsem věřila a jehož světlu jsem od počátku důvěřovala.
Obdobně jako Sofiá a Persefoné v původních mýtech, také úzkostí sužovaná Popelka volá ke své matce do neviditelného „transcendentního“ světa. V řeckém mýtu se Hermés snáší k Persefoně; v gnostickém mýtu zase panenská Matka vyslyšela volání své dcery o pomoc a seslala k ní svého syna Krista, aby zachránil svoji sestru.Ten personifikoval světlo moudrosti a sestoupil do temnot nejodlehlejších oblastí stvoření, aby ve své sestře vyvolal vzpomínky na její pravou přirozenost a božský původ.
A v naší pohádce odpovídá Popelce její kmotra-víla tím, že jí daruje moc proměnit se.
Popelka se díky tomuto daru mohla setkat s princem a po třech lunárních dnech „zkoušek“ či „temnoty“ byla vystrojena královská svatba. V tomto příběhu jako by zazněla ozvěna sumerského mýtu, v němž Inanna sestupuje do temného podsvětí za svojí sestrou Ereškigalou, ozvěna její třídenní „smrti“, odluky od světla a hvězdného světa, z něhož pochází, i vlastního „zmrtvýchvstání“ po její záchraně bohem moudrosti Enkim.
V Sofiině vyhnanství rovněž rezonuje Evino vyhnání z rajské zahrady – náhle se vyjasňuje smysl biblického příběhu – Evin odchod z Edenu je obrazem „pádu“ duše do nevědomí. Eva (duše) se rozhoduje pro odchod z rajské zahrady na naléhání hada – had je primordiálním obrazem moudrosti a nesmrtelnosti -a vydává se na pout po cestě vývoje.
V gnostickém mýtu o Sofii je duše poprvé personifikována jako dcera Bohyně Matky a Boha Otce. V jedné z několika verzí tohoto mýtu je Sofiiá panenskou Matkou Bohyní, silou moudrosti, jejímž prostřednictvím se seberealizuje život, je lůnem, z něhož se rodí jako její děti veškeré světy a úrovně existence.
Obdobně jako Šechina v kabale Sofiá personifiku je i vyzařuje světlo, inspirující energii pronikající veškerým stvořením.
Matka Sofiá porodila dceru- jako obraz sebe sama-která sestupuje do nižších světů, ale ztrácí spojení se svým nebeským zdrojem. Sužována strastmi i zármutkem dává vzniknout zemi, byt se současně sama ztrácí a trpí ve sféře temnoty, jež se nachází pod sférou světelnou.
Mezi sféry světla a temnoty jako kdyby byla rozprostřena opona či clona, znemožňující její návrat k Matce a Otci. Je jí souzeno bloudit v tomto temném labyrintu, zatímco „přenáší svou vášeň do hmoty a touhu do duše“ (Jonas 1958, str. xiii).
Obrazy tohoto mýtu připomínají kabalistický příběh o Šechině a postupně emanaci sefirot. Sofiá bývá asociována se Šechinou: obě pobývaly ve „vyhnanství“ a byly odloučeny od božského světa, z něhož pocházejí. V našem příběhu mohou být zahrnuty i některé další prvky z kabalistických zdrojů; kabalistickým „vdovcem“ byl sám Jahve, zbavený záře své manželky, Šechiny, a který se v její nepřítomnosti oženil s Lilitou (Patai 1967, str. 239).
Gnostikové chápali mýtus o Sotii jako metaforu objasňující, jak se duše, božská „jiskra“ kosmické duše, vlastní Matky, „ztratila“ v jejím stvoření – v projeveném světě – a zapomněla na svůj plerómatický „domov“.

Stěží bychom se dopátrali názornějšího popisu lidské zkušenosti oddělení vědomí od jeho zdroje či základu jeho existence: Někdy truchlila a bědovala, nebot byla zanechána o samotě v temnotě a prázdnotě; někdy se zachytila myšlenky světla, jež ji opustilo, zaradovala se a rozesmála; někdy se bála; jindy byla zmatená a udivená.
V průběhu uplynulých století toho bylo mnoho ztraceno a nyní může být znovu objeveno, jednotlivé fragmenty opět můžeme složit v jediný ceIek. Důvěrně známá pohádková Popelka se může jevit jako velice vzdálená Sofii z gnostického mýtu, která pláče v odloučení od nebeské Matky a nebeského Otce. Postava Popelky bezprostředně nepřipomíná ani černou Šulamítku z Písně písní, a ani její kmotra-víla neevokuje představu Matky Sofie z hvězdných nebes či jasně zářící Šechinu.
Přesto poznatky mytologie a historie svědčí o tom, že mezi nimi existují vztahy. Gnostický mýtus se svými sumerskými a egyptskými předchůdci prostupuje obrazy našeho příběhu, obdobně jako tomu je v pohádkách o Šípkové Růžence a o Sněhurce. Obrazy světla jsou součástí ikonografie bohyní sumerských, egyptských a gnostických mýtů, a stejně tak jsou typické pro Popelku.
Bayley zjistil, že slabika Cin etymologicky spojuje Popelku (anglicky Cinderella) s babylónským bohem měsíce Sínem, otcem bohyně Ištary, jehož symbolem byl půlměsíc. Jméno Sínaj je odvozeno z téhož slovního základu. V Babylónii byl El „světelným“ elementem boha slunce Bela (Madruka) a Ela, kanaánského božského otce, jehož jméno se uchovalo v hebrejském Elohim.

Bayley uváděl, že pojem Ella pochází z řeckého ele, ve smyslu „dárce světla“. Ele tvoří slovní základ jména Eleúsis a také Eleleus, což je jedno z přízvisek boha světla a slunce Apollóna; tento slovní základ je rovněž obsažen ve jménech Hélios a Seléné, tedy ve jménech boha slunce a bohyně měsíce (Bayley 1912, str. 192). Anglické slovo Cinderella má vztah k ohni i ke světlu; žhavý popel s uhlíky (cinders) je pozemskou analogií hvězd, ohnivých jisker planoucích v temnotě nočního nebe.
Můžeme si rovněž připomenout Jungovy úvahy o jiskrách (scintillae), stejně jako o světle přírody (lumen naturae) alchymistů i hvězdném základu duše (Compostella), tedy o cíli středověkých poutníků vnitřním světem (Jung 1954, odst. 388-396). Oheň, světlo a také oslnivá záře, to vše jsou obrazy, jež byly po věky asociovány se září moudrosti, která je, coby kombinace lásky a vhledu či poznání, výsledkem spojení krále a královny, nejvyšších femininních a maskulinních kvalit duše.
V naší pohádce jsou tyto kvality ztělesňovány Popelkou a princem. Ve všech verzích tohoto příběhu je zdůrazňována Popelčina zvláštní vlastnost: oddanost, s jakou plní zadané; úkoly. Princův hluboký vhled se projevuje v jeho houževnatém a cílevědomém pátrání po své „pravé“ lásce a v jeho schopnosti Popelku rozpoznat.
Moudrost coby světlo může být zastřena pláštěm či maskou temnoty; temnotou nočního nebe, skrze niž září Měsíc. Ísis se odívala do černého šatu. A právě moudrost, „černou, ale půvabnou“, hledá ženich jako svoji nevěstu v Písni písní, v tomto starověkém recitálu posvátného svatebního obřadu. Obdobně si počínal také sám Šalomoun, hledá moudrost, která „Je odleskem věčného světla, nezkaleným zrcadlem Božího působení…“ (Mdr7, 26)
Moudrost může všechno „Ona je nádhernější než slunce i než jakékoli postavení hvězd. Je-li porovnána se světlem dne, ukáže se, že je převyšuje.“ (Mdr 7, 29) Tak jako mudrci a alchymisté, kteří ctili tradici moudrosti pocházející ze Sumeru a následně přenesenou z babylónské kultury do hebrejské, také Šalomoun od svého mládí moudrost miloval a střežil: „Zamiloval jsem si ji a od svého mládí ji vyhledával…“ (Mdr 8, 2)
Podobně jako Šalomoun, také princ z naší pohádky zahořel k Popelce láskou; nechtěl se už oženit se žádnou jinou. Popelka jeho lásku posléze opětovala.
Motiv bratra a sestry z Písně písní a z gnostického mýtu o Sofii, zachráněné bratrem Kristem, je rozváděn v některých verzích pohádkového příběhu, pojmenovaných „Bratr a sestra“. Obraz světla asociovaného se ženichem, tak dramaticky popsaný v gnostickém mýtu, je rovněž zachycen v babylónském mýtu, v němž je Ištara zachráněna Uddušu-Namirem, jehož jméno znamená , jeho světlo září“ (Jastrow 1898, str. 142).
Obraz světla se objevuje též v klasickém mýtu o Erótovi a Psýché; Erós „září tak mocným leskem, že před ním i světlo svítilny umdlévalo“ (Adlington 1566).

Příběhy o párech tvořených matkou a synem, sestrou a bratrem, manželkou a manželem, jejichž svazkem jsou podpořeny a obrozeny nebesa i země, se prolínají i těmi nejstaršími mýty, o nichž máme vůbec ještě povědomí. V odloučení musejí hledat jeden druhého. Společně vytvářejí obraz celosti – obsahující temnotu i světlo, zemi i nebe, měsíc i slunce, matku i otce, sestru i bratra, ženicha i nevěstu – formují tkanivo lidské zkušenosti, která leží v základu mýtů, pohádek i náboženství. Kdysi byly protiklady jeden bez druhého nepředstavitelné.
Píseň písní, stejně jako svatební inkantace pronášené „bohyněmi“ a „bohy“ v sumerských i egyptských chrámech, oslavovaly extatické spojení bohyně nebes s jejím ženichem, který byl v minulosti jejím synem, bratrem, milencem ztělesňujícím život přírody, její viditelnou existenci.
V Sumeru bohyně „sestupovala“ do svého chrámu a jejím obřadním spojením s králem byla potvrzena jeho vláda s božským svolením. Spojením krále, který ztělesňoval syna-partnera, a vysoké kněžky či královny, personifikující bohyni, měla být zabezpečena úrodnost země v průběhu nadcházejícího roku.
Věčný příběh jejich odloučení v „temném“ ročním období a opětovného shledání v době, kdy se země zase stává plodnou, se odvíjí v mýtech, jejichž hlavními postavami jsou Ištara Tammúz v Babylónii, Ísis a Osíris v Egyptě a později Kybelé a Attis, Afrodíté a Adonis, Psýché a Erós.
V průběhu více než dvou tisíc let byly představy posvátného sňatku postupně transformovány a interiorizovány. Z rituálu plodnosti spojeného s posvátným sňatkem, stejně jako z rituální oběti krále, jenž musel zemřít, aby lidé mohli žít, se stala v mystériích Egypta, Řecka a Říma slavnost spojení duše s božskou podstatou života, jež byla personifikována femininním čí maskulinním božstvem, v závislosti na konkrétní kultuře.
Temnota vládnoucí v době jejich odlouče ní byla asociována s temnotou zahalující trpící duši v době jejího pobytu ve „vyhnanství“ a opětovné sjednocení s ideou návratu duše. Posvátný sňatek i rituální obět měly pro mystérie zásadní význam; v pohádce o Popelce jsou manifestovány královskou svatbou na konci příběhu a krvavou amputací paty čí palce u nohy, k níž se odhodlaly Popelčiny zlé sestry.
V mnoha verzích pohádky o Popelce hrají rolí jablka a med, ty představují spojnici mezi naší pohádkou a Písní písní či chrámovými rituály posvátného sňatku. Inanna „klečí u posvátně jabloně“ při sumerském svatebním obřadu (Woklsteín a Kramer 1984, str. 40). V Řecku byla zlatá jablka ze zahrady Hesperidek darem bohyně Héry, poskytujícím věčný život. Piseň písní obsahuje tuto pasáž: „Jako jabloň mezi lesními stromy, tak můj milý mezi syny“ (Pís 2, 3).
V jedné z verzí pohádky o Popelce byla role dobré víly přisouzena jabloni, která ze svých větví setřásla nádherné šaty, jež si Popelka oblékala na slavnost. A v jiné verzi Popelka promlouvá ke stromu:
Malá zlatá jabloni,
zalévala jsem tě ze své zlaté vázy,
zlatou lopatkou jsem pro tebe kypřila půdu;
prosím, daruj mi svůj nádherný oděv
a zbav mne mých ošklivých šatů.
Již v Sumeru byl med asociován s posvátným svatebním obřadem a na Krétě byl spojován se schopností proniknout do podstaty věcí, věšteckými schopnostmi i schopností odhalit neviditelné dimenze života skryté za jeho viditelnými formami.
Možná, že v tomto případě jde o nejarchaičtější symbol moudrosti a pravdy, specificky přináležející k obřadům spojovaným s mystérii stvoření a regenerace. Kmotra-víla může být pojímána jako Matka bohyně z předáríjské a předkřesťanské minulosti. Ve vztahu ke gnostickému mýtu ztělesňuje samotnou Moudrost, která coby Matka Sofiá zachraňuje svou dceru, obdobně jako Démétér Persefonu.
Tak jako dcera Sofiá také Popelka je „obrazem“ své krásné matky. Podobně jako Matka Sofiá posílá svého syna Krista, aby pomohl sestře, kmotra (anglicky godmother – matka pro život v Bohu). Kněžky Apollóna, Artemidy, Démétry í Afrodíty byly známy jako „včely, melissae“. Pýthia, kněžka delfské věštírny, ohlašující věštby, byla nazývána „Delfská Včela“. l připravuje vše, co je zapotřebí k tomu, aby se princ zamiloval do její dcery, lidské duše; ta pak již nemusí otročit a žít v bídě.
Je rozličně zobrazována; jako královna s hvězdou na čele je blízká Ištaře a Astartě; jako kráva se zlatými rohy připomíná Inannu-Ištaru a Isidu-Hathóru; někdy je zobrazována jako moudrá stařena; jako mořská panna nebo mořský had, žijící v propasti, vyvolává představu babylónské Tiámaty a sumerské prvotní hadí bohyně Nammy. V Brazílii byla nazývána „Donna Labismina“.
Popelka byla často nazývána jmény jako Mara, Maria nebo Mariucella, jež jsou odvozena ze slova mare (moře), a moře – obsahující esenci označovanou jako sůl moudrosti – je jedním z prvotních obrazů duše.
Celým příběhem o Popelce se prolíná téma proměny. Alchymistou pracujícím na velkém díle je sama moudrost, která mávnutím kouzelného proutku proměnila bílé myši v bílé koně, ještěrky v lokaje, dýni ve zlatý (či křišťálový) kočár, krysu v kočího, Popelku pak ve zjevení krásy, slavnostně oděné do nádherných šatů, v nichž se odrážela záře hvězd, Měsíce a Slunce. Tím, že Popelka musí najít zvířata a rostliny, které určí její kmotra, je naznačeno, že duše musí, poučena moudrostí, identifikovat prvky, jež mají být proměněny.
Jakmile jsou rozpoznány, podrobeny hlubšímu vhledu a transformačním silám personifikovaným kmotrou, proměna je bleskurychle dokonána, byt pohádkový „okamžik“ může ve skutečnosti trvat celý život.
Myši, zvířecí tvorové pobíhající v temnotě noci po domě, jako by připomínaly mimovolné myšlenky, zatímco ještěrky zase nevědomé instinkty. Myším, nejplodnějším zvířatům, byly přičítány schopnosti uzdravovat a také byly posvátnými zvířaty Velké bohyně, stejně jako bohů slunce Hóra a Apollóna.
Ještěrky – tak jako hadi – svlékající starou kůži představují, stejně jako mléčně bílí koně, metaforu obnovy a dorůstání Měsíce, také však spojují pohádku s alchymickými představami salamandra, který byl v 15. a 16. století jedním z nejoblíbenějších alchymických symbolů proměny.
Zlaté zabarvení dýně jako kdyby naznačovalo blížící se žně a specificky připomíná zářící Měsíc v úplňku. Ve spojení obrazů zlata a sklizně se snad odráží záře poslední fáze alchymického díla proměny, vedoucí ke královskému sňatku a sjednocení duše s duchem. Ohnivý, křištálový či zlatý kočár je pradávným symbolem, jenž v kabalistických legendách představoval obraz Šechiny jako Jahvova povozu a ještě dříve byl popsán prorokem Elíšou v jeho vizi Elijášova nanebevzetí v ohnivém voze.
Nejstarší vypodobení „nebeského kočáru“ pochází z Kréty doby bronzové (Naghia Triada sarcophogus), na němž v kočáru taženém gryfem dopravuje bohyně duši zesnulého člověka na onen svět.
V některých verzích pohádky o Popelce je více než v jiných kladen důraz na obtížnost proměny; například ve verzi s macechou, která vysypala na hromadu rozličná semena a přikázala Popelce, aby je roztřídila. Obdobnou scénu nacházíme v příběhu o Erótovi a Psýché, když bohyně Afrodíté (Venuše) ukládá stejný úkol Psýché. V tomto klasickém mýtu, obdobně jako v gnostickém, je ženich (Erós, Amor) synem bohyně.
Holubi i jiní ptáci, spojovaní s bohyní již v mladší době kamenné, pomáhají Popelce při třídění semen a v některých verzích této pohádky také upozorňují prince, že Popelčin střevíček nosí nepravá nevěsta, jedna z jejích zlých sester, které teče krev ze zraněné nohy.
O Popelčiných šatech, její „róbě slávy“, se traduje, že jsou jako „modré jako nebe“, „utkány z nebeských hvězd“, z měsíčních či slunečních paprsků, anebo „ušity ze všech květin světa“. Někdy bývají při popisu Popelčiných šatů použity rozličné obrazy moře: Popelčiny šaty mají „nádech oceánu“ nebo „mají barvu mořských vln“ či „oceánu zaplaveného zlatými rybami“, případně připomínají „oceán s plovoucími rybami“. Někdy je jako Ísis zahalena do černi, anebo její oděv září jako slunce či zlato, pokrytý diamanty a perlami, jejichž nádhera nemůže být slovy vylíčena“, zvonícími jako zvonky.
V jedné z verzí pohádky Popelka schází dolů ze schodů a její šaty zvoní jako zvonky“, což připomíná sistrum bohyně Ísidy i zvony, jež zněly, jakmile se přiblížila Šechina, a také jeden z popisů róby zasvěcence z gnostické básně The Hymn of the Robe of Glory: „Slyšel jsem tóny šumící hudby, když sestupovala“ (Mead 1906). „Popelka si rozpustila vlasy a vytřásá spršku perel: od hlavy až k patě je oděna do briliantových závěsů a vzácných klenotů; když mluví, z jejích rtů se řinou drahokamy“ (Bayley 1912, kap. 8 a 9).
V jiných verzích jsou Popelčiny šaty skryty pod pláštěm ze zvířecích kožešin. V obměně pohádky pojmenované Catskin král strhává Popelčin kožešinový plášt zhotovený z tisíce zvířecích kůží, aby odhalil skrývaný třpytivý oděv. Nádherné šaty, jimiž kmotra-víla obdarovává Popelku v nejznámějších verzích naší pohádky, podle Bayleye symbolizují probuzení a zrání moudrosti, která činí duši stále zářivější.
„Jak krásné jsou tvé nohy v opánkách, knížecí dcero!“ praví ženich v Písni písní (7, 1).
Popelčiny střevíčky bývají popisovány jako křištálové, zlaté, ozdobené perlami či zhotovené z modrého skla. Někdy jsou různé pro každou ze tří nocí, zlaté pro tu poslední. Popelka nemůže být bez svých  skleněných střevíčků rozpoznána a střevíčky mohou padnout pouze té, je jíž stanovisko je natolik proměněno, že skrze ně prosvítá světlo moudrosti.
Kmotra Popelce kladla na srdce, aby z plesu odešla ještě před půlnocí,  kdy kočár, kočí, koně, lokajové i ona sama nabudou původní podobu. Proč to musí udělat? Snad proto, že půlnoc představuje rozhraní mezi věčností a časností. Člověku hrozí nebezpečí, že neudrží rovnováhu a uvázne v jedné z obou dimenzí a na existenci té druhé zapomene.
Kontakt s fyzickou realitou a každodenním životem může být přerušen, člověk může zapomenout na lidské hodnoty a vztahy, zůstane-li „na plese“ příliš dlouho. Avšak bez účasti na plese se nelze odpoutat od hmotné úrovně a seznámit se s tím jiným“ místem. Uzavření posvátného sňatku je podmíněno udržením rovnováhy mezi časností a věčností. Žít v našem světě při poznání existence onoho „jiného“ světa a vztahů k němu – člověk ho múže z vlastní zkušenosti poznat tehdy, až se jeho vědomí promění do té míry, že je schopen prohlédnout skrze roušku jevů – lze pokládat za úkol z nejtěžších.
Obraz dobré Popelky a zlých sester má možná původ v židovské kultuře. Popelku můžeme považovat za personifikaci Jahvovy „pravé“ nevěsty, zatímco její zlé sestry za personifikaci Izraele a Judska, jež mu byly „nevěrné“ v době, kdy se vrátily ke svým starým kanaánským náboženským rituálům.
Jejich hrůzný úděl, otročení Asýrii, byl předpovězen a názorně popsán proroky ve Starém zákoně. Motiv zlých sester použili Apuleius v příběhu o Erótovi a Psýché, kde představují „nepravé hodnoty“jež vstupují do jejího vztahu s božským manželem. V naší pohádce nemohou sestry svoji ošklivost zakrýt krásným oděvem a nohy do střevíčku nenazují, ani když si je za tím účelem zmrzačí.
Z gnostického hlediska se v pohádce o Popelce setkáváme se dvěma protikladnými „matkami“, s gnostickou a ortodoxní křestanskou církví. Stoupenci gnosticismu z prvních křestanských staletí, ale i pozdějšího středověku srovnávali svou „pravou“ nauku s „falešnou“ naukou církve, jež místo spásy duše prodlužovala její utrpení a vyhnanství, když ji udržovala v nevědomosti, pokud jde o vlastní božskou přirozenost a cestu k sebepoznání.
Pro církevní Otce byla křesťanská církev Matkou věřících a Nevěstou Kristovou. Přisoudíli jí kvality původní Bohyně, včetně moudrosti – náležející Duchu svatému, Sotii, femininnímu aspektu Božství – jež byla s Jahvem „od počátku“. Panna a Matka církev … neposkvrněná falešným učením, stále milující a bdící nad těmi, které může v láskyplném objetí vést ke svatosti jako děti Boží a výchovou na zemi připravovat na nebeské občanství. (James 1959, str. 197)
Třebaže katolická církev sebe samu prezentovala jako „matku věřících“, během staletí perzekuce se stala protikladem „pravé matky“, moudrosti, jejíž obraz byl asociován s církví gnostickou. Není divu, že lidé znalí dějin náboženské perzekuce považují církev mnohdy za „strašlivou matku“.
V pohádce o Sněhurce vidíme tentýž kontrast mezi zesnulou „pravou“ matkou a „falešnou“ matkou, zlou královnou, která se proměnila ve starou babiznu a nabízela Sněhurce smrtonosné „dary“, včetně osudného otráveného jablka. Když Sněhurka do jablka kousla, sousto jí sklouzlo do krku a ona padla jako mrtvá k zemi. Princ, který ji polibkem opět probudil k životu, evokuje obraz gnostického Krista, seslaného na zemi, aby zachránil svoji sestru z jejího „spánku“ na tomto světě.
V našem příběhu je obsaženo tolik prvků z různých kultur, že nelze přesně určit, odkud a ze které doby pohádka pochází. Jedno je však jisté: její univerzálnost a trvalé působení svědčí o tom, jak je pro duši důležitá. V pohádce o Popelce je rozvíjen motiv objevující se již v sumerské a egyptské mytologii a později také v mystériích pohanského světa i v židovské mudroslovné literatuře. Zná ho gnóze i křesťanská mystika, nacházíme ho v alchymii, v legendách o svatém grálu i v těch nejoblíbenějších pohádkách.

Je to motiv „sestoupení“ duše do hmotného světa. Ve světě ztracená duše zapomíná na vlastní božský původ, snaží se pochopit sebe sama a svůj vztah k božskému „zdroji“ či „světu“, z něhož vyšla a do kterého se může vrátit jen tehdy, když plně pozná vlastní podstatu.
Kdo jiný by mohl být onou kmotrou (matkou pro život v Bohu), dobrou vílou nežli samotná Sofiá, božská Moudrost, Duch svatý – matka, zdroj a lůno – světlo a inteligence, jež utvářejí pozadí duše? Kdo jiný by měl usměrňovat dceru při jejím usilování o dosažení vhledu, osvícení a sjednocení? Ona iniciovala proměnu o pomoc volající Popelky, když jí umožnila, aby se setkala s princem, a přivedla ji po třech lunárních dnech „zkoušek“ či „temnoty“ ke královské svatbě.
Pohádkový příběh o Popelce je obrazem transfigurace duše: nádenice umazaná od sazí a popela se proměnila v zářící nevěstu.
Obraz putování duše se jako zlatá nit vine mytologií a literaturou v rozpětí 5000 let. Nejprve se objevil v Sumeru: Inanna, královna nebes a země, putuje do podsvětí, aby zachránila svoji sestru Ereškigalu, po tři dny ukřižovanou v temnotách.
Během své pouti do podsvětní říše odkládá u každé ze sedmi podsvětních bran část svého nádherného oděvu. Duše, Eva je vykázána z. ráje a ocitá se ve vyhnanství, obdobně jako „ovdovělá“ Šechina a gnostická Soliá. Pohádková Popelka personifikuje všechny tyto mytické postavy, jež jsou zase obrazem lidské duše a obtížné situace potemnělého „světla“, které si není vědomo sebe sama. Tak jako v pohádkách o Šípkové Růžence a o Sněhurce je i zde duše probuzena k životu polibkem prince, který coby solární ženich, partner měsíční bohyně, ztělesňuje princip božského života a v těchto příbězích také potenciál lidského vědomí.
Archaický obraz posvátného sňatku je ukryt v příbuzenství Panny a Krista, který matku korunuje jako svoji nevěstu, a je dále rozvíjen v alchymii. Ve středověkých legendách a poezii nalézáme nesčetné působivé obrazy duše hledající moudrost, na jejíž počest, na počest „Naší Paní“ byly v Evropě budovány nádherné katedrály. Téma se dočkalo dalšího rozvoje v legendách o svatém grálu a v Danteho velké alegorii o probuzené duši navracející se ke svému zdroji.
Pro renesanční umělce, do značné míry ovlivněné hermetickou naukou Marsilia Ficina, byla Maria probuzenou duší dlící uprostřed zahrady, vonící liliemi a růžemi jež jsou nadčasovými symboly moudrosti. Maria oplodněná Duchem svatým porodila „syna“.Také alchymisté, milenci moudrosti, se chtěli prací na velkém díle proměnit v jejího syna (filius Sophiae).
A jaký význam má pohádka o Popelce pro naši kulturu? V židovsko -křestanské tradici znatelně chybí obraz posvátného sňatku mezi přírodou a duchem či bohyní a bohem – a tento výpadek způsobuje hluboké poranění psýché moderního člověka, které nyní musí být vyléčeno. Pohádka o Popelce obnovuje obraz svazku dvou primárních archetypů a tak říkajíc ho „přenáší“ do naší kultury, do doby, kdy se potřeba takového obrazu naléhavě prosazuje.
V lidském vědomí se pozvolna vynořuje obraz archetypu ženství, obraz utrpení duše, neuvědomělosti a také strádající přírody a země oddělené od ducha.
Popelka personifikuje právě tyto aspekty archetypu ženství; ženské hodnoty přisuzované tak dlouho jen služce. „Vzkříšení“ archetypu bylo připravováno po mnoho staletí jedinci, kteří zasvětili své životy přenosu tradice moudrosti – „černé, ale půvabné“ – aby neupadla v zapomnění. Možná, že to byl jeden z nich – žid, křesťan či muslim – kdo vymyslel právě tento pohádkový příběh, aby tak vytvořil schránu k ochraně mýtu, dědictví – podle mystické tradice všech tří zmíněných kultur – sumerské, egyptské a gnostické minulosti.
Tradice vypovídá o imanenci božského prvku v přírodě a v lidské přirozenosti. Zdůrazňuje nutnost odhalení přítomnosti zářící podstaty ukryté v myriádách forem života a „temnoty“ lidského vědomí neschopného reflexe.
Každý z ochránců starodávně tradice věděl – stejně jako Harold Bayley – že Popelka, jasná a zářící, sedící u žhavých uhlíků a udržující oheň“, je „personifikací Ducha svatého prodlévajícího uprostřed doutnajících pozůstatků skrytého, nikdy zcela vyhaslého božství Duše“ (Bayley 1912, str. 194-195).

Ukázka je z knihy: Příběhy duše I. -moderní jungiánský výklad pohádek

Převzato z www.osud.cz


Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *