Užívání si Svaté Všednosti

Spiritualita a sebepoznání jako útěk a nebo jako cesta k plnosti prožívání života?

Některá učení zdůrazňují jakési odpoutání se od chaosu obyčejného lidského života a nabádají nás k identifikaci sebe samých jako neomezeného vědomí, a ne jako osoby. Já dávám přednost spíše jinému přístupu nahlížejícímu na chaos denního života jako na Svatou Skutečnost, která nás neustále vede k hlubšímu ponoru DO všednosti. Což vede ke konečnému zjištění, v čem osvícení skutečně spočívá, tedy ne “někde jinde” v nějakém speciálním stavu, ale právě zde v TÉTO nynější chvíli.

Dle mého mínění je tento přístup mnohem skutečnější, živější a méně náchylný k jakési dualistické separaci, odmítnutí nebo vymanění se ze života, kdy předstíráme, že jsme “nad tím vším”, nebo kdy na život zanevřeme, zatímco hledáme něco mimořádného někde jinde.

“Hlubší ponoření do všednosti” samozřejmě neznamená hluboké zabřednutí a pohlcení všemi smyšlenkami, přesvědčeními a subjektivně vytvořenými problémy, které často POKLÁDÁME za obyčejný život.

Mám na mysli plnou bdělost k okamžité, energeticky přítomné, smyslové živosti a přítomnosti Tady a Teď. Myslím tím prohlédnutí skrz nebo probuzení se z virtuální reality vytvořené našimi myšlenkami a smyšlenkami o obyčejném životě, včetně klamné PŘEDSTAVY, že jsme izolované, oddělené Já uzavřené uvnitř nezávislé a oddělené psychosomatiky.

Mám na mysli uvědomění si našeho skutečného PROŽÍVÁNÍ, které je celistvé, neoddělené, souvislé, bezmezné a úplné.

Hlubší ponoření do všednosti může nabývat různých forem. Může spočívat v zaměření se na detail, které najdeme v Zenu, kdy zametání podlahy znamená zametání vlastní mysli, a kde nalévání čaje, vaření rýže nebo používání toalety je ta nejdůležitější a nejsvatější činnost v celém vesmíru, ke které je třeba přistupovat se stejnou láskyplnou péčí, jakou poskytujeme svým nejmilovanějším.

Hlubší ponoření do všednosti může probíhat také jako nekonceptuální průzkum právě se vyjevujících myšlenek a pocitů. Tímto utrpení nepřekonáváme ignorováním a odpoutáváním se, ale spíše prohlédnutím skrze myšlenky a smyšlenky (pomocí uvědomění, nikoli analýzy) a spočíváním v uvolněném stavu PLNÝM ponořením se do těchto pocitů a vjemů přítomného okamžiku. To v konečném důsledku vede k přímému zjištění, že utrpení ve skutečnosti vůbec neexistuje.

Namísto tvrdé práce vedoucí ke ztotožnění sebe sama jako vědomí, a nikoli jako “já”, spočívá tento přístup jednoduše v plně živém bytí v právě probíhajícím okamžiku. V tomto bytí složeném ze slyšení-vidění-cítění-dýchání-hýbání-myšlení-uvědomování si, které nemá ve své celistvosti žádné hranice. Jste TÍM, čím vlastně ani NEMŮŽETE nebýt, tedy nepojmenovatelnou, neuchopitelnou, nepopiratelnou a nevyhnutelnou přítomností.

Přítomností, která JE celým vesmírem, a která ZAHRNUJE nesouvislý příběh konkrétní postavy ve filmu života, sepsaný podle vašich myšlenek a pocitů. VŠE je obsáhnuto a zahrnuto Tady a Teď, aniž by cokoli chybělo. Není třeba žádného úsilí, abyste se ztotožnili s jednou částí přítomnosti a ne už s jinou částí, nebo abyste cokoli odmítali nebo činili vyjímečným.

Je tu zkrátka to, co se děje teď, a tak, jak se to děje. Pouliční zvuky dopravy, štěbetání ptáků, bolavé koleno, vůně kávy, letmá myšlenka, chuť ovesné kaše. Zametání podlahy, výměna špinavých plen, telefonování kamarádovi, vaření oběda, cesta autem do kanceláře, sledování televize – jenom tohle. Nic víc, nic míň. Svatá Skutečnost je právě zde, skrytá přímo před námi ve zjevné všednosti.

Autor: Joan Tollifson, Překlad: Pavel M.

Převzato z  www.zivotvpritomnosti.cz/

 


Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *