Život v hlavě, epidemie dneška

Největší epidemií dneška je
život v hlavě
…
Právě čtu sci-fi trilogii Problém tří těles
Lidská psychika v budoucnosti
je v ní ještě daleko více než my dnes
kouskována neustálým přísunem informací
Stačí jen natáhnout ruku a kdekoliv
právě jste, vyskočí holografické okno
Ta ostatně vyskakují i sama od sebe
a nabízejí vám na míru šité reklamy
Všude kolem stále běží videa a reklamy
Lidé mají holografickými okny dokonce
poseté šaty
…
Papírové knihy jsou překonané,
vše běží v obrazech a krátkých skečích
Vztahy, rodina, výchova jsou také passé
Společnost prosperuje, takže lidé jsou
milí, zdvořilí či spíš neosobně korektní, a
prožraní svými technologickými hračkami
…
My dnes taky prosperujeme
– o holé přežití bojuje málokdo –
a společnost nám nabízí množství způsobů,
jak se zabavit
Přesto živoříme
Stále zrychlujeme a nevíme proč
Honíme se od slunka do slunka
Upínáme se k dovoleným
Neumíme setrvat v tichém objetí
s vlastním dítětem a dokonce
ani se sebou samým
Bolí nás těla
Horko těžko hledáme smysl
toho všeho
Chodíme čím dál tím později spát
Myslíme na jídlo, i když nemáme hlad
…
Cítíme v sobě díry, jakousi nespojitost
Oddělenost od vlastního života
Od druhých lidí, i od těch nejbližších
A promýšlíme scénáře, jak to změnit
Jak cítit něco jiného, jak si navodit
příjemné chvíle
…
A jdeme na to úplně špatně
Děláme věci převážně
– aby nám to druhý oplatil
– abych cítil, že jsem dobrý
– abych necítil, co cítím
To jsou ale mentální konstrukty
Nepocházejí z těla, nejsou ve spojení
s tím, čím prociťujeme svou existenci
– s naším tělem
Není to život
…
Lidé, kteří čtou mé články se většinou
narodili ještě v socialistických porodnicích
socialistickým matkám
Ve své psychice mají velká prázdná místa
plná chuchvalců děsu z cizoty, z toho,
že svět je chladný, hlučný, že tu není máma
Později, že je tu přetížená máma
pendlující mezi prací, jeslemi a domácností,
takže… tu vlastně zase není
…
Máme v sobě citové deficity, přetížené tělo
onoho malého miminka, které „neunese“
svou vlastní neukotvenost, samostatnou
existenci v prostoru bez podpory
velkého, teplého, měkkého těla mámy
Máme přetíženou psychiku malého dítěte
bez laskavé přítomnosti a podpory rodičů
…
A tak se upínáme na druhé, visíme na nich
a neustále podvědomě promýšlíme, co udělat,
aby nás potřebovali, jak se jim přiblížit
Zároveň v nás naši přetížení rodiče
(často poznamenaní i dozvuky války
a pak komunismu) nevypěstovali pocit vlastní síly,
samostatnosti, kompetence, odvahy, sebevědomí
A tak ani nevíme, co to je, vnímat sám sebe,
zajímat se o sebe a postarat se o sebe
…
Anebo, to je ta horší varianta, je naše zranění
tak velké, že jsme na blízkost už rezignovali
a snažíme se jen zapomenout a zaplnit
místa v sobě, zase orientací na myšlení,
úkoly, cíle, zábavu, zahlcení
…
A naše přetížená psychika často vlastně
ani nevydrží poblíž druhých lidí
Tuhle mi moje máma, která se narodila
v na hranicích Slovenska a Polska a v dětství
trávila své dny pasením koz na horských loukách,
řekla: „Dnes jsou lidi tak nedůtkliví.
Stačí, když do někoho nechtíc drkneš
a vyletí, jakoby se stalo něco hrozného.“
…
Prostě se z důvodů, ukrytých hluboko
v naší psychice, často necítíme dobře
Naše tělo, které nebylo hýčkáno a chráněno,
oči, do kterých nebylo s láskou hleděno,
naše srdce, které nerezonovalo
s klidným, láskyplným srdcem rodiče,
se necítí dobře
…
A my to už ani nevíme
Překrýváme tyto skutečné pocity
nánosy nápadů, jak zmermomocnit druhého,
aby „udělal“, že se budu cítit líp
Anebo nápady na to, jak sám sebe cítit
ještě míň a nikoho nepotřebovat
Extrémní tělesné a citové odpojení prostě
působí bolest, bezmoc a přesun do hlavy
…
Potřebujeme začít znovu cítit
Žádné ze svých emocí nepřisuzovat
chování partnera nebo kolemjdoucích
Žádné ze svých tělesných bolestí
nepřisuzovat vyšší moci, náhodě
Nevymýšlet strategie zapomnění,
ani naplnění zvenčí
Jít dovnitř do těla, začít vnímat
jeho signály a impulzy
Spát, když se mu chce spát
Jíst a pít, když má hlad nebo žízeň
Jít ven, když je mu v domě těsno
Neplánovat, kam jdu, jít podle pocitu
Rozběhnout se, když se mi chce
Většinou ale chodit pomaličku
Nepřekonávat se ve jménu myšlenky,
podvolovat se tělu
Odpočívat během dne i několikrát
Obejmout se, pohladit
Poprosit o objetí druhého
Mluvit pravdu, být průzračný

Iveta Havlová
www.ivetahavlova.cz