COVID jako transformátor

Jasně, že mě zajímalo, jaká je ta zákonitost, která způsobuje to „štěstí“, že má někdo tzv. lehčí průběh a někoho setkání s tímto velkým učitelem skolí. A bylo mi víc než jasné, že to vůbec nebude souviset s faktory, kterými jsme krmeni – a už vůbec ne s tím, jaké látky si do těla kdo vpravuje.

Pak mi „přišlo“ – Covid se chytá na strach. To byla první informace, kterou jsem zachytila. Ale to pro mě ještě nebyla celá odpověď, přišlo mi to „málo“ – resp. že to není celé.

A protože kdykoliv vyšlete jakoukoliv otázku, můžete si být jisti, že prožijete přesně to, co máte, abyste našli odpověď, měla jsem tu čest se s tímto silným transformačním pomocníkem setkat osobně.

Ty máš „lehkej“ průběh…

Když jsem o tom setkání pak komukoliv vyprávěla – všichni mi s tak trochu nepřítomným pohledem řekli: „Hm, tak to jsi měla štěstí, že jsi měla takovej lehkej průběh.“ Já bych to ale neviděla úplně jako lehký průběh a už vůbec bych nespoléhala na štěstí – myslím, že průběh byl víc než poctivý a výživný. Každý náš subjektivní pohled na jakoukoliv situaci zvenku je totiž velmi relativní.

A teď k tomu, o co bych se s vámi chtěla podělit…

Ráda bych vám nabídla pohled na tento fenomén z jiného úhlu, než ten, kterým jsme (dnes už víme jasně, že zcela záměrně) masírováni. Protože…covid se opravdu „chytá na strach“. A to je pro mě vysvětlením, proč někteří (pro mě velmi inspirativní lidé) vůbec tento typ transformace nepotřebují projít – neb veškerou potřebnou práci na sobě a probuzení svého vědomí už odvedli a odvádějí poctivě delší dobu a stihli si tak vyčistit všechna traumata, bolesti i trápení, které v sobě více či méně máme všichni.

Každý z nás vyrůstal v jiných podmínkách a tak také prožil jiný životní příběh. A to je právě důležitý faktor, který určuje, kolik v sobě neseme (vědomě či nevědomě) strachu a nezahojených zranění.

Ne šmejd, ale zázrak…

A právě s pročištěním od těchto nánosů přichází pomoci zázrak, kterému už všichni téměř s odporem říkáme covid.

Teno článek bude pro někoho, kdo ještě není úplně ochoten či schopen přijmout zodpovědnost za vše, co se mu v životě děje – včetně jeho zdravotního stavu (to je totiž jen výsledek jeho práce na sobě) – jisto jistě kontroverzní a může v něm vzbuzovat nepříjemné pocity a vztek.

Tak vy tento článek, prosím nečtěte, protože stav, do kterého vás tyto emoce dostanou, není kýženým výsledkem mé touhy vám předat tento vzkaz. Píšu ho pro lidi, kteří na sobě sice pracují, ale jsou si v hloubi duše nejistí sami sebou (stejně jako jsem byla já) neb jsou si vědomi, že jsou plni zranění a strachů, s nimiž se jim ještě nepodařilo vypořádat a vlastně se podvědomě bojí setkání s covidem – „jestli to jako dají“. Já jsem se vlastně taky bála – nejdřív o druhé, pak o sebe, pak že to nezvládnu, pak že si třeba nezasloužím to zvládnout – jestli už jsem jako odvedla dost práce …atd.

A přesně proto já jsem tohle setkání potřebovala – abych se přestala bát a vytvářet si strašáky tam, kde nejsou. Protože přesně to jsem se naučila v dětství, když jsem nerozuměla dramatům a bolestem, s nimiž jsem se potýkala a jichž jsem byla součástí.

Co předcházelo mému setkání s tímto transformátorem?

Celý rok a půl se mi tak nějak záhadně dařilo fungovat tak, že jsem se nemusela setkávat se zbytečnými stresovými zátěžemi a situacemi a také, když jsem si zrovna nebyla úplně jistá, že mě nic nerozhodí, jsem se prostě s moc lidmi zbytečně nestýkala. Věděla, jsem, že mně ty „restrikce“ ve skutečnosti pomáhají přestat se cpát někam, kde mi vlastně stejně není moc dobře – a že mi celý tento vnější cirkus a moje neochota být jeho součástí pomáhal třídit si životní priority a konečně se věnovat jen tomu, co je pro mě důležité. A pocit osobní důležitosti vycházející z mého ega ve snaze zavděčit se, abych našla přijetí od druhých, zkrátka zmizel. Protože jsem většinu času trávila sama se sebou a věnovala se tomu, co mě opravdu baví – bylo to pro mě jakési náhradní bezstarostné dětství. Takže nádhera.

…Samozřejmě za cenu toho, že si sama zodpovídám za to, abych nepřekračovala (a nedovolovala překračovat) hranice své osobní integrity…

Těsně před tím, než mi začalo být fyzicky ne úplně dobře, strhla se jakási lavina událostí v mém životě, které se mě pokoušely vyhodit z vědomě udržovaného vnitřního klidu mého energetického středu. Ale byly to zásadní změny, které mi pomohly si vyzkoušet, zda dokážu zůstat věrná sama sobě i ve chvíli, kdy cítím, že někdo druhý, na kom mi záleží, po mě chce něco, co by mě nutilo zradit sama sebe. A protože tento prožitek zrady už jsem si kdysi prožila a vyžrala si za to patřičnou „odměnu“, tak už by mě k tomu nikdo nedonutil – za žádnou cenu.

Kdo je ve skutečnosti covid?

Dařilo se mi v průběhu celého procesu „číst“ v tom, co se se mnou děje. Zkrátka mi to moje vysoká citlivost a jakýsi typ napojení na své vyšší vědomí (pro někoho třeba intuici) dovoluje. Už v samém začátku jsem věděla, že je to transformace. Za svůj život jsem proces přeměny (transformace) zažila mnohokrát a tak už i na fyzické rovině poznám, kdy jde o tzv. „rozpouštění emočních bloků“ v těle a kdy mám v těle nějakou cizorodou látku. Zkrátka dá se to rozeznat a lze cítit, co přesně se ve vašem těle děje.

Setkání s covidem v sobě vlastně spojovalo oba tyto prvky.

Covid samotný je sice jakoby „látka zvenku“, ale přichází ne proto, aby útočil, ale proto, aby nekompromisně proskenoval všechny naše vrstvy, v jakém jsou stavu a formě. Je to skener.

Nekompromisní, naprosto přesný skener. A prověřuje nás ve třech vrstvách – úrovních – našeho bytí.

I to je důvod, proč někdo má tzv. „lehký průběh“ a někoho to skolí.

• Ten první z nich už odvedl dostatek práce na sobě v čištění svých traumat a strachů předem – a covid mu jen přišel pomoci dovyčistit ten zbytek, na který dotyčný sám ještě „nedosáhl“.
• Pro toho druhého z nich musí být toto setkání nesmírně náročné a vůbec se nedivím, že někteří končí na „JIPkách“. Opravdu ne. Protože si představte, že jste plni betonových plátů (mluvím o tom ve videu zde), které jste si vytvořili v sobě jako obranu, abyste necítili, že vás něco nesnesitelně bolí. A neodlupovali jste (prací na sobě) tyto pláty postupně. A teď se vám do těla vřítí nějaký nekompromisní a neopatrný ( páč na to on nemá čas – má toho teď hodně 🙂 ) splašený „tvor“, který má za úkol jediné – „všechno, na co narazím, musím rozdrtit, abych tu cestičku zprůchodnil“… A zkušení vědí, že když máte např. zanešené cévy tukem a nějakým přičiněním se stane, že se vám kus toho ztvrdlého plátu tuku utrhne ze stěny cévy, může vám ucpat průtok dané cévy a způsobit tak kolaps. Toto je stejný princip. Jen náročnější v tom, že tento proces se děje na rovině fyzické, emoční i psychické zároveň. To znamená, že člověk v daném procesu prožívá naráz tři typy bolesti (fyzickou, emoční a mentální). Což je pro jeden organismus neuvěřitelný záhul, prožívat tyhle tři očisty najednou… a věřím, že to opravdu nemusí každý rozdýchat – obzvlášť, pokud tam má těch nánosů pořád ještě hodně.

♥♥♥

Tři fáze velmi nekompromisní očisty.

Konkrétní popis mého setkání s tímto transformátorem?

První fáze – fyzické bolesti

První fáze probíhala na fyzické úrovni. Rovině těla. Trvalo mi pár dní, než jsem rozpoznala, že ta bolest hlavy (která se projevovala v úplně jiných místech, než je u mě běžné – když už mě tedy hlava bolí) není úplně „klasická“. A do toho jsem začínala cítit veliký úbytek energie. A protože vím, jak hystericky umí fungovat můj mozek v krizových situacích, zaměřila jsem se jen na to, že se prostě vyležím jako vždycky. A jako vždycky za tři dny budu jura. Ale pro zichr jsem si udělala domácí antigen test. Výsledek byl negativní – takže pohoda.

Jenže, jsem cítila, že mám větší zimnici než obvykle při těchto stavech. (Zimnice je právě projevem rozpouštění bloků. A zvýšenou teplotu způsobuje snaha těla zbavit se – „rozpustit“- všechno, co mu fyzicky „překáží“ v harmonickém fungování – tedy i cizorodé látky např.) A tak jsem si změřila teplotu, abych zjistila, že ji mám docela o dost zvýšenou. Což prakticky neznám – naposledy jsem měla zvýšenou teplotu jako dítě. A to pro mě bylo jasné znamení, že „si můžu dovolit“ prostě ležet a odpočívat – spát a potit se co to jde. A jediné, o co jsem se starala bylo, jestli mám doma (pro případ potřeby) byliny na snížení horečky. V té chvíli jsem poprvé pocítila strach, když mi došlo, že jsem doma sama a že se o sebe v případě potřeby moc nepostarám. A nastoupil první poslíček emocionální očisty ve formě „dětinské“ úzkosti „Proč jsem sakra sama? Teď bych potřebovala obejmout, vědět, že tu se mnu někdo je.“ Ale protože tyhle páky svého ega velmi dobře znám, hned jsem tu myšlenku zahnala.

Naštěstí mám kolem sebe dobré duše – včetně maminky – které mi nabídli pomoc a byliny a případné jídlo mi pomohli sehnat a dodat. ♥

Mezitím jsem si psala se známou (zdravotní sestřičkou bez implementovaných „nově vynalezených chemikálií“, jež covidem už prošla) a ta mi poslala video jedné alternativně pracující dámy, která právě popisuje, jaké bylinky, či doplňky stravy lze použít, abychom tělu pomohli tímto procesem projít, na základě její vlastní zkušenosti setkání s tímto skenerem (dokonce v těhotenství). Čímž jsem nasytila svůj mozek, který se tak rád bojí a vždy potřebuje najít „cestu jak z toho ven“, aby se mohl zase uklidnit, načež jsem zjistila, že cítím, že nepotřebuju žádné extra preparáty na pomoc. Že to já a moje tělo zvládneme projít jen s podporou vitamínů a minerálů. Ale zaznamenala jsem jako podstatnou informaci, že nemám spěchat, že se covid rád „vrací“ (tedy ty projevy toho skenování) – dokud se proces nedokončí ( jasná transformace!! 🙂 )

V průběhu pocení jsem si uvědomovala jen jedno – že mě fyzicky bolí moje nejslabší místa na těle. Tedy v mém případě to byly kyčle, pás podbřišku a kříže a stehna. Což jsou místa (dle psychosomatického učení) související s dětstvím, oběma rodiči a lpěním na minulosti. Což odpovídá „místům“, kde vznikala moje životní traumata. Ale, abych sama sebe nestrašila, vůbec jsem nechtěla řešit „co přesně mi je“. Jen jsem si vzala dovolenou z práce a ležela.

Když už jsem se potila (a pořád jen spala) čtvrtý den, a věděla, že si mám nechat prostor na dokončení celého procesu – protože, kolikrát za život se mi taková příležitost něčím tak velkým projít, naskytne – došlo mi, že se z toho nevykřešu tak rychle jak jsem zvyklá. To jsem zatím jen měla tušení, že nejde o chřipku a pozorovala celý svůj vnitřní proces.

Jakmile mi začaly opadat po týdnu teploty a fyzické bolesti byly pryč, cítila jsem už jen velkou únavu a vyčerpání – není divu, moc jsem toho za ten týden nesnědla – ale obrovskou vnitřní fyzickou úlevu.

Tímto skončila první (fyzická) fáze očisty.

Druhá fáze – emoční bolest

Načež, jak se loučila tato první fáze zároveň začala nastupovat druhá fáze – emocionální očista. Dosud jsem byla vyčerpaná jen fyzicky, ale, to co přicházelo teď bylo o dost náročnější. Popsala bych to jako proces, kdy se mi chodily připomenout absolutně všechny bolavé prožitky, kterými jsem kdy v životě prošla. Ale chodily v takové rychlosti a intenzitě, že jsem je nestíhala ani zaznamenávat…jen jsem tupě brečela, dokud jsem měla co brečet. A pak zase spala.

Jenže on tenhle proces nepřestával ani ve spánku – takže jsem si ani ve spánku vůbec neodpočinula. A spolu s tímhle obrovským emočním tlakem, který je pro fyzické tělo velmi náročný, jsem začala cítit (druhý uváděný symptom) tlak v hlavě a dutinách a silné napětí v těchto oblastech. Já bych tomu řekla lidově zastydlá rýma (taková ta, co se ještě nespustila). A to zase vím ze zkušenosti, že tato zastydlá rýma jsou ve skutečnosti „zastydlé emoce“, které se nahromadily „ve frontě“ v dutinách a budou tam viset, dokud je nevypustíme (přes pláč) ven…pak se spustí i fyzická klasická „mokrá“ rýma.

A přesně tak to bylo… Akorát, že k tomu „spuštění“ té klasické „mokré“ rýmy mi přišlo na pomoc jakési „vypálení“ nosních dutin (neb mám pocit, že jinak by se ta „hráz těch starých emocionálních nánosů„ sama „neprotrhla“) – a spolu s ním i ztráta čichu. A upřímně, ve chvíli, kdy mě ty dutiny začaly pálit, jsem si přesně říkala, že se ani nedivím, že to lidem vypálí čichové buňky….byla to síla.

V této fázi už mi bylo jasné, že jsem se setkala s covidem a že si musím zařídit prostor a klid na celý proces – protože jsem k němu měla velikou úctu a respekt. Mezitím jsem si (už v té fázi mokré rýmy) doma udělala další antigen a ten už mi vyšel pozitivně. Následovala tedy domluva s lékařkou, PCR test a oficiální izolace (pro mě dovolená) doma.

Jakmile začal ustávat tento emoční tlak nořící se z nejhlubších zákoutí mého nitra, začala přicházet poslední fáze očisty, a to očista psychická.

Třetí fáze – psychická bolest

Já jsem v té době měla za sebou celkem hodně intenzivní tři čtvrtě roční zpracovávání vlastních životních traumat. Tedy, v podstatě celý rok 2021 jsem strávila tím, že jsem si procházela bolestmi, které jsem jako dítě vytěsnila, abych přežila. A propouštěla vše, na čem jsem kdy lpěla. Prohlížela své iluze, kterým jsem věřila mnoho a mnoho let a zjišťovala, co zůstane, když se vzdám všeho, o čem mě můj mozek přesvědčuje, že mě utváří. Jakou skutečnou příchuť má to moje zdravé a čisté jádro? Do toho jsem měla možnost zpracovat si téma smrti vlastní i druhých….Takže proces, kterým jsem prošla mi pomohl dostatečně dozrát a dospět a věděla jsem, už mě jen tak něco nepoloží.

Takže už jsem měla představu, co můj mozek, který je sídlem všech mých strachů, dovede a o čem je schopen mě přesvědčovat, ale na takový kalibr, který mi přinesla třetí fáze covid procesu jsem opět nebyla úplně připravená. Takže opět stejné kolečko, jako proběhlo na emoční rovině. Vynořoval se mi jeden strach za druhým, jedna konstrukce mého mozku (výčitky, kdo mi kdy co udělal; kdo mě kdy podrazil; zradil; nemiloval atd.) za druhou, ani jsem je nestíhala odpálkovávat…a ani zachytávat, a tak jsem to všechno sebou jen nechávala probíhat a snažila se nechytat vůbec ničeho, co mi můj mozek v tomhle stavu nabízel a snažil se mi vnutit jako realitu. Byla to fáze, kdy můj mozek byl tak zahlcen vším tím harampádím, že jediné, co jsem dokázala bylo čučet do blba, ležet a soustředit se na to, abych se s tím vším vůbec neztotožňovala, nebo dělat nějaké nenáročné fyzické a ručně kreativní práce – ale v žádném případě nic, kde bych potřebovala stimulovat mozek – hodně mi v tomhle stavu pomohla tvorba cukroví :).

Tato fáze byla pro mě asi nejnáročnější. Naštěstí i ta po určité době pominula. Ale upřímně vám řeknu, že kdybych nevěděla, o co se můj mozek v tomto procesu snaží, byl to stav blízký zešílení.

A právě v této fázi přišla dvakrát chvíle – kdy jsem si uvědomila dvě zásadní věci.

Obrovský vděk za moje vnitřní vedení a za to, kudy mě moje duše vždy vedla. Za to, že jsem už tolikrát prošla procesem proměny a detoxikací těla, emocí i mysli a že tyhle procesy (na všech třech úrovních) dobře znám – takže už se jich neleknu a poznám, co se se mnou děje…

A zároveň mi došlo, že tohle je přesně ta chvíle, kdy se člověk rozhoduje, jestli to dá a nebo nedá. Pokud už se tak nestalo během těch procesů předtím, tak tohle je ta chvíle, kdy už to prostě nejde ustát a může skončit v péči „odborníků“ a prožívat skutečné drama v zápase o život. Protože nemáte vůbec žádnou pevnou půdu pod nohama, všechno ve vás se zhroutilo do prázdna a máte jen sebe teď a tady – v tomhle „rozebraným“ stavu.

A pokud nemáte rádi sami sebe tak, abyste byli šťastní, že se máte i když zrovna nejste víc než doslova hromádka neštěstí, nemáte vlastně vůbec nic.

A samozřejmě nepočítám, když má člověk ještě přidružené nějaké zdravotní „nevyřešenosti“ , to pochopitelně hladký průběh celého tohoto drsného procesu samo o sobě dost komplikuje.

Je to proces – ne „nemoc“…

My totiž nejsme rozděleni na tři části (fyzickou, emoční a psychickou), které lze vnímat odděleně. My jsme souběžně všemi těmito částmi zároveň. Takže pokud se ve mně probudí strach větší, než jsem schopna kapacitou své vnitřní mentální (psychické) složky zvládnout, tak se okamžitě formuje do fyzické podoby. Tíhou na hrudi a pocitem, že se mi stahují dýchací cesty – tedy neschopností se nadechnout.

A přesně ve chvíli, kdy už jsem věděla, co se děje a přijala jsem fakt, že prostě nezbývá, než ty strachy nechat sebou proplout, tak v jednom dni přišel dvakrát okamžik, kdy se mi na pár vteřin stáhlo něco v hrudi a já cítila, že se mi nedaří pořádně nadechnout. Byly to vteřiny, ale dostatečně silné na to, abych cítila, jaký proces to spustí, když nechám hlavu a strach v ní, tenhle okamžik rozvinout… celým tělem mi proběhl obraz člověka, který netuší, že je to „jen“ fyzicky zhmotněný (pro něj nezpracovatelný) strach a bylo mi jasné, co takový děs spustí za kolotoč v hlavě a ta spustí poplach za boj o život na fyzické rovině – a samozřejmě ta vnitřní panika celou situaci, kdy se člověk nemůže nadechnout, obrovsky zhorší.

Proto ta informace, že covid se chytá na strach – strach, který se v nás probouzí je spouštěčem dramatu, které ten v těle „pracující“ covid sám ještě umocní svou přirozenou intenzitou.

Chápala jsem, že to není úplně legrace. A s veškerou pokorou jsem přijímala každou výzvu, která se vynořila. Pomáhalo mi vědomí, že mám k dispozici dýchací techniky (Wim Hof) a meditační techniky, které vím, že mi pomohou zaměřit pozornost vědomě od vzdouvajícího se strachu a paniky zase zpět ke klidu. Ale nakonec na ně ani nedošlo. Stačilo vědomí, co že se to ve mně vlastně děje a panika přirozeně ustávala..

Poslední fáze – regenerace

Poslední fáze je stejně důležitá, jako proces samotný.

Takže, nakonec už dát jen čas tělu, ať se po tom otřesu znovu seskládá a doplnit mu nějaký ten stavební materiál. Celkem podstatné, dle doporučení, která jsem si vyslechla, je dopřávat si dostatek odpočinku, čerstvého vzduchu a času stráveného v přírodě a doplňovat vitamíny a minerály, včetně nějakých adaptogenů (jako je třeba Cordyceps, nebo Coriolus) ještě nějaký čas poté, co se nám uleví. Já to cítím jako ještě měsíc po… než se vše, co bylo v těle oním procesem rozvířeno, znovu usadí na své nové místečko.

Z vitamínů mě oslovilo doporučení na vitamín D a C. K tomu probiotika a minerály – já mám Hořčík, Vápník, Zinek (prý je fajn i Selen). A k tomu ten Cordyceps. A pro zichr celou dobu i v průběhu používám Dračí krev – to je můj věrný parťák, na kterého nedám dopustit – neboť celoživotně nepoužívám žádné chemikálie, ani antibiotika.

…Proč zrovna každý z těchto kousků, to je na delší povídání, ale můžete si pogooglit…

Závěrem…

Shrnuto, podtrženo… pro mě bylo setkání s covidem maturitní zkouškou, kde jsem byla donucena (a měla tak možnost) použít všechno, co jsem se kdy při práci na sobě naučila, v praxi a ještě jednou prozkoumat, jestli jsem za ten poslední rok opravdu vyčistila všechen ten hluboce zakořeněný strach a jednání z něho vycházející.

Zkrátka finální velká prověrka. Zároveň mi také zpětně došlo, proč se covid někomu vrací a někomu ne a někdo ho prostě vůbec ani nepotřebuje.

Tento transformační proces, který nám pomáhá přeladit se na vibrace, do kterých právě vstupuje Země na své přirozené cestě Galaxií právě v tento čas (neb vše je propojené se vším), je tak nesmlouvavý a tak nekompromisní, obzvlášť pro někoho, kdo není až tak poctivě předem připraven (vyčištěn a uzdraven ze svých vlastních traumat), že by ten proces napoprvé opravdu nemusel přežít. A tak to potřebuje po dávkách. Takže pokud už jste se z něj jednou vykřesali, existuje veliká pravděpodobnost, že jste se rozhodli tu být a každé další setkání s ním – pokud bude potřeba – už zvládnete. 🙂

A i když vím, že to co teď napíšu je velmi bolavé pro mnohé z vás, napíšu to – jinak by sdělení nebylo kompletní. Ten, jehož duše už zkrátka nemá sílu nebo zájem tímto procesem úspěšně projít a pokračovat jako úplně nová bytost ve světě, který se teprve rodí a v němž nebude platit nic z toho, na co byla dosud zvyklá, zkrátka volí odchod ze svého fyzického já do jiné dimenze…tam na druhý břeh.

Můžu vám říct, že mám pocit, že jsem se toho okamžiku, kdy se ta duše rozhoduje, dotkla. A mám tedy pro každou takovou duši plné pochopení.

A k fenoménu, který je (jako vždy vše podstatné a zásadní v životě) tolik démonizován už dva roky a zneužíván k manipulaci s lidmi, k praktikám, na které by jinak nikdy nepřistoupili, mám velikou úctu, respekt a jsem hluboce vděčná, že si se mnou přišel pohovořit a věnoval mi svou energii a nasazení. ♥ (Trochu mi připomíná naší paní profesorku na střední – říkali jí Cruela a já ji milovala – byla nekompromisní, nepodbízivá, tvrdá, ale spravedlivá a byla skutečným mistrem svého oboru.)

A upřímně, já už jsem potřebovala, aby se mnou něco zatřáslo, abych se konečně pustila i těch posledních vykonstruovaných strachů a bolestí.

Takže já ze srdce děkuji…byla to jízda ♥

P.S. Konec starým strukturám…my už jsme přeladěni (zevnitř)

Pokud si dovedeme představit, že covid (ať už je to, co je to) je prvek, který přináší skrze transformaci našich těl změnu do našich životů a že vše to, co nás tolik varuje před covidem (politika, farmacie – tak jak ji známe, média), ve skutečnosti patří do „starých struktur“, jimž skončila tisíciletá vláda, tak se ani nelze divit, že tolik křičí „Pozor na něj! Je to šmejd! Zabíjí!“ Ano…jasně…zabíjí to staré a nefunkční v nás i v systémech, ve které jsme uvěřili.

A všechno to přitvrzování, vyhrožování, ohrožování, rozdělování atd. je jen posledním pokusem boje o záchranu života systému, který ví, že už skončil… a proto také ví, že nemá co ztratit…takže se nebojí nehorázně zkoušet, kam ho ještě pustíme. Ale proces změny je neodvratitelný. Změna přichází zdola…skrze nás. Srze naši transformaci… a té, jak vidno, se nelze vyhnout.

Michala Matějčková