O smrti a životě – nová kniha světoznámého psychoterapeuta

Před několika lety když jsem procházela psychoterapeutickým výcvikem a a navštěvovala Pražskou psychoterapeutickou fakultu jsem měla v oblibě knihy od amerického psychiatra a psychoterapeuta Irvina Davida Yalom. Zaujala mě tehdy obzvlášť jeho kniha Existenciální psychoterapie. Nedávno jsem zabrousila do knihkupectví Portál v Jindřišské ulici a tam mi hned padla do oka jeho zatím poslední kniha, kterou napsal společně se svou ženou Marilyn. Jmenuje se O smrti a životě. Jedná se o velmi osobní zpovědi světoznámého psychiatra a jeho ženy, která umírá na rakovinu. Jaké to je čelit vlastní smrtelnosti? Jak zvládat odchod blízkého člověka? 

Hned, co jsem si přečetla text na záložce jsem věděla, že si ji koupím. Věnuje se tématu, které mě od raného mládí fascinuje a zajímá, a které bylo – přiznám se – i zdrojem mnoha mých úzkostí, které se vynořovaly právě v období mého výcviku. Během své cesty hledání i kontaktu s lidmi, se kterými jsem se potkala osobně nebo jen online jsem ale poznala, že úzkost ze smrti hraje velkou roli v životě mnoha lidí. Je to úzkost z toho, že až umřeme, zmizíme navěky. Neobáváme se ani tak toho, že přijdeme o „budoucnost“, ale děsí nás ztráta minulosti.

Světoznámý psychiatr a autor Irvin Yalom věnoval svou kariéru práci s lidmi, kteří se potýkají s úzkostí a zármutkem. Sám ovšem úzkosti a zármutku začal čelit až ve chvíli, kdy jeho milovaná žena Marylin onemocněla rakovinou. V této knize se potkávají cesty obou z nich. Marylin odešla v pokoji, Irvin se učí žít bez ní.
V prvních měsících po diagnóze společně psali o tom, jaké to je, čelit vlastní smrtelnosti a zvládat to, že ztratí někoho, koho milujeme. Jejich společný život byl skutečně požehnaný, obklopený milující rodinou a nádhernou přírodou Palo Alta, naplněný společnou láskou, ale stejně jako my museli čelit nevyhnutelnému v podobě smrti. Společně psali o intimitě, lásce a zármutku.
Když Marylin odešla, Irvin i jejich děti společně oslavili její život a v závěrečné části knihy Irvin velmi upřímně píše o věcech, které přišly s čerstvým vdovstvím. O touze po intimitě, která se s Maryliiným odchodem vytratila, o tom, jaké to je být po tak dlouhých společných letech sám, o vděčnosti za to, co spolu se svou milovanou ženou prožil. O tom, že smysl života není v našich úspěších, v naplnění někdy nereálných představ, ale v hlubokých vztazích, které společně pěstujeme.

Ukázka z knihy:

„Takže taková je moje současná situace: Marilyn, má milovaná manželka, nejdůležitější osoba na světě od mých patnácti let, trpí vážnou nemocí, a můj vlastní život mi připadá nebezpečně křehký.

A přesto jsem kupodivu klidný, téměř vyrovnaný. Jak to, že se nebojím? Pokládám si tu divnou otázku pořád dokola. Většinu svého života jsem byl fyzicky zdravý, a přesto jsem se vždy do určité míry potýkal s úzkostí ze smrti. Myslím, že hnacím motorem mého výzkumu, psaní o úzkosti ze smrti a neustálých snah přinést úlevu pacientům čelícím smrti byl můj vlastní osobní strach. Ale kam se teď ten strach poděl? Odkud vyvěrá můj klid, když smrt se kvapem blíží? Jak dny míjejí, naše trápení pomalu ustupuje do pozadí. S Marilyn trávíme dopoledne usazení vedle sebe vzadu na zahradě. Obdivujeme okolní stromy, držíme se za ruce a vzpomínáme na společný život. Připomínáme si spoustu našich cest. Dva roky na Havaji, kde jsem sloužil v armádě a bydleli jsme tam na nádherné pláži Kailua, potom rok akademického volna v Londýně, další půlrok života poblíž Oxfordu, několik měsíců v Paříži, další dlouhé pobyty na Seychelách, Bali, ve Francii, Rakousku a Itálii. Když se vynoříme z těch nádherných vzpomínek, Marilyn mi stiskne ruku: „Irve, nic bych neměnila.“

Z celého srdce s ní souhlasím.

Oba máme pocit, že jsme žili naplno. Ze všech myšlenek, které nabízím pacientům bojícím se smrti, není žádná mocnější než představa života prožitého tak, že není čeho litovat. Marilyn a já ničeho nelitujeme – žili jsme naplno a odvážně. Dbali jsme na to, abychom si nenechali ujít žádnou příležitost k něčemu novému, a teď nám zbývá z neprožitého života už jen kousek. Marilyn si chodí do domu zdřímnout. Chemoterapie jí odsává energii, takže hodně přes den spí. Opřu se ve svém čalouněném lehátku a přemýšlím o mnoha pacientech, kteří ke mně chodili, protože je přemohl strach ze smrti – a také o mnoha filozofech, kteří hleděli smrti přímo do tváře. Seneca před dvěma tisíci lety řekl: „Člověk není ochoten umírat, pokud právě začal žít. Musíme směřovat k tomu, abychom měli dost odžito.“ Nietzsche, tvůrce nejmocnějších vět, řekl: „Žít bezpečně je nebezpečné.“ Na mysl mi přichází další Nietzscheho věta: „Mnozí zemřou příliš pozdě, a někteří zemřou příliš brzy. Zemřete v pravý čas!“

„Zemřete v pravý čas.“ Je těžké to vyhnat z hlavy. A pak se mi vybaví další nietzscheovská věta: „Co se stalo dokonalým, všechno, co je zralé – chce zemřít. Všechno, co je nezralé, chce žít. Všechno, co trpí, chce žít, aby mohlo zrát, radovat se a toužit – toužit po tom, co je dál, výš, zářivější.“

Ano, to mi také něco říká. Zralost – to sedí. Zralost je přesně to, co Marilyn i já teď prožíváme.“

Knihu O smrti a životě u nás pořídíte ZDE

S láskou,

Sofie

 


Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *