Nemůžu se odpoutat od muže, od minulosti a Syndrom divé Báry…

Cítím vazbu na bývalého partnera, nedokážu ho definitivně odstřihnout, nedokážu ho opustit, mám pocit, že mě něčím drží…
Je tam nějaká karma? Či snad nějaké zatížení ve formě slibů z minulých životů?
Většinou tam ale nic takového není.
A co to tedy je?
Odpověď je prostá, jednoduchá.
Vzpomeňte si na chvíli na období, kdy jste byly mladé, někde na konci puberty.
Vzpomínám si na to období velmi dobře. Když jsem se rozešla s kýmkoli, tak jsem si na něho druhý den prakticky ani nevzpomněla.
Už jsem hned myslela na to, co bude dál a těšila se tak, že mě ani nenapadlo řešit co bylo, kdo co řekl a udělal, nebo neudělal.
Ta schopnost jít hned dál a pustit všechno co bylo, tam byla úplně jasná a hmatatelná.
Vím a chápu, že jsem v té době nežila s mužem 15 let a neměla s ním děti a že tedy nebylo tak těžké odejít. Ale to není argument, ale spíš výmluva.
A co to bylo? Co to tedy je?
Co bylo to tajemství schopnosti ukončit všechno rychle elegantně a se vzpřímenou hlavou?
To je jednoduché – touha a hlad po životě a nadšení a chuť do života.
Pokud je touha a hlad po životě a nadšení a chuť do života vyšší než 40 %, tak není nic, co by mě dokázalo spoutat, svázat a zaháčkovat.
Prostě není.
To je život…má neuvěřitelnou sílu a přejde přes všechno velmi jednoduše v naprosté lehkosti.
Kaluž prostě překročí a už na ní dál nekouká.
Do kaluže minulosti se dívá jen ukřivděná žena, která se snaží vyčítat životu, že běžel sám podle svých vlastních pravidel.
Žena dotčená, že její scénář nikdo nehrál až dokonce, že se svět netočil kolem jejích vlastních představ.
A tak stojí nad kaluží a kouká do ní a snaží se z ní posbírat poslední zbytky rozsypaných představ na kousky.
Namísto aby ty představy v té kaluži nechala konečně být a šla dál už bez nich. Osvobozená.
Taková žena namísto aby si přiznala, že ji s tou kaluží nedrží její sliby a karmické vazby, ale že to jsou úplně jednoduše jen její bláznivé představy, které odmítá opustit.
A tak sedí a kouká do kaluže. Na to jsme my ženy mistryně světa.
Pokud je tedy žena někde zaháknutá není nutné ve většině případů řešit věci, které se staly před devíti sty lety.
Tímto nechci tvrdit, že je to vždy zbytečné, někdy je dobré něco pochopit i z minulosti a člověku to pomůže k úlevě.
Ale nemělo by to být to jediné. Neměla by zapadnout totiž ta hlavní informace.
A tou informací je, že má žena nízkou, neuvědomělou anebo potlačenou touhu po životě, což se stává všem z nás následkem různých traumat.
A to je potřeba řešit a pracovat na tom, protože právě potlačená touha po životě způsobuje kolapsy ve všech rovinách života.
Sama vidím a neustále si ověřuju, že jakmile je uvědomělá a prožívaná touha žít, a to nejen na úrovni hlavy, tak život běží úplně sám bez menších potíží.
Obecně mám taky tu nejlepší zkušenost s řešením problémů z pozice života. Tam jsou výsledky převratné, a to v řádu jednoho roku.
Po roce mi klientky říkají ano jsem teď už skutečně šťastná.
Ano jsem spokojená.
Takovou má schopnost život.
„Syndrom divé Báry“
Divá Bára je úžasná žena. Dokud tedy život běží podle jejích představ jako reklama na štěstí. Při prvním velkém problému, ale Bára čelí kruté pravdě. Že je ve skutečnosti psychicky slabá. Že se neumí vyrovnávat s tíhou života. A namísto aby odhodila svoje dětské představy o životě a podívala se na svoje postoje k životu k sobě i k ostatním lidem, tak uteče do svého světa někam pryč od lidí. Dalo by se říct, že doslova zblbne ze svých představ.
Jenomže život nelze léčit představami a iluzemi.
Život lze léčit jen životem takovým jaký je.
A nelze ho léčit životem takovým jakým není, takovým, jaký by snad v ideálním případě měl být a vytvářením si dalších a dalších představ a stavět si další a další vzdušné zámky.
Když se podíváme na své postoje a přesvědčení které vychází z našich představ, tak potom se vrátí skutečná touha žít.
A potom není žádný háček žádný muž ani žena, není nikdo, kdo by mě dokázal udržet dál od života. Už to všechno nemá nade mnou žádnou moc, stejně tak jako to bylo dřív. Žádné háčky neexistovaly, ne protože bychom byly lehkomyslné, když jsme byly mladé. Ale protože byl jednoduše život silnější.
Všechny vazby na minulost lze tedy zrušit trvale návratem k uvědomělé touze po životě.
Tak krásně je to jednoduché.
Život totiž nic víc nepotřebuje. Jen jednoduchost.
A stejné je to i se ženami.
Každá duše ženy netouží ve skutečnosti po ničem jiném, než po nalezení svojí čisté a jasné touhy žít.

Jeden komentářna “Nemůžu se odpoutat od muže, od minulosti a Syndrom divé Báry…”

  1. miri napsal:

    Děkujii!
    Přesně tak to teď prožívám po rozchodu s mužem po 5 letém spolužití.
    Už nebudu hledět do louže.
    Už chci žít s touhou po životě ve mně.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *