K zamyšlení

„Bude to stačit, myslíš?“, nesmrtelná otázka z Pelíšků mi okamžitě přišla na mysl, když jsem při přehrabování receptů babí Iny našla tyhle její seznamy.
Hodně z nás bude i o letošních Vánocích chtít být zase „o krok před nimi“ a tak pod taktovkou poKroku budeme svižným krokem kráčet po obchodních centrech, vytržení z vlastního středu, abychom čas adventního báSnění, kdy se duše poeticky natahují jedna ke druhé toužíce po vzáJemném splynutí a smíření, proměnili zase jen v další nákupní běSnění.

Budeme do košíků nakládat přísliby splněných přání a snů… poslední výkřiky módy a technických vymožeností.
Nesmiřitelně mířit k pokladnám, abychom ty své domnělé poKlady vyskládali na pokladní pás žmoulaje v ruce poslední pětistovku. Budeme nervózně přešlapovat ve frontách, které si svou agresivitou v ničem nezadají s frontovou linií… místo laskavosti zase jen kvas…
V tolika našich rodinách, ostatně jako každý rok, tak pod vánočním stromečkem zazáří místo pospolitosti jen další zboží, které dost výmluvně druhým ukáže, jak moc je ve skutečnosti neznáme…to když jim zabalíme dárky koupené ve spěchu, na poslední chvíli, strženi reKLAMou a úplně zapomeneme na to, jak jsou ti naši blízcí boží už svou samotnou podstatou, které tak zarputile odmítáme naslouchat v té všednosti, o které se domníváme, že je tak obyčejná až nám uniká, že to právě v ní je skryto VŠE.
Dneska zapalujeme druhou adventní svíčku symbolizující mír.
Světem duní válečné bubny a strach se vkrádá do duše s nebývalou vervou. Rve nás na kusy.
Co kdybychom právě o těchto Vánocích složili zbraně hlavně ve svých vlastních rodinách?!
Vždyť v kolika z nich se pořád ještě, právě v tuhle chvíli, právě teď, bojuje?
Smířit se znamená místo zbraní zamířit ke druhým s otevřeným srdcem. S touhou vyslechnout. Pochopit. Přijmout. Ubránit se pocitu, že cesta je zavřená.
Otevřít brány poznání dokořán. S důvěrou, že Láska hory přenáší.
Jenže my se nesnášíme…
Nedokážeme nést společný úděl a tak se necháváme rozdělit.
Mír a smíření tak zůstávají prázdnými slovy, která naplňujeme bezvýznamným balastem, abychom aspoň na chviličku cítili klid a usPOKOJení. Pokoje přetékající věcmi víc než vděčností za to, že jsme, že se máme.
„Proboha ukliď si tady ten mrdník nebo nepřijde Ježíšek!“, uslyšíme vycházet ze svých úst.
Vánoční úKLID zas bude místem tření. Tektonické desky našich křivd se o sebe budou třít a země našich domovů se zas a znovu otřesou silou nadávek a výčitek.
Spustíme na sebe ostrou palbu.
Protože se BOJíme pustit si jeden druhého k tělu.
Tichoulince. Dotknout se zranění. Vcítit se. Beze slov.
A silou laskavého dotyku dovolit druhým uvolnit se.
Ze spárů běsů, kteří řinčí okovy, které nás spoutaly.
Říkají nám v reklamách: „Nevaž se, odvaž se!“
A tak to děláme. Nevážíme už svá slova, své skutky. Nevážíme si ničeho, protože jemná nit naší vzáJemnosti je přetržená.
Vlajeme tak životem utržení ze řetězu…běSníme.
A tak i tentokrát toho o Vánocích sníme kopy. Budeme dělat obří nákupy a kupit a vršit další a další zboží a pak kolem nich sedět jak hromádky neštěstí.
Světýlko světa, Ježíšek, nepřijde… přijdou nám zase jen reklamní letáky.
A boží hláseček zanikne ve vřavě rádií vyhrávajících dokola tu samou písničku. Ulítneme si v myšlenkách ke snění za bílého dne na křídlech letáků. Ach t bylo kdybych…si ještě mohl/a koupit tohle a tamto. Vždyť je to v akci!
V našem srdci už nebude znít: „Bůh je Láska“.
Laskavost vyměníme za pochybné opojení…
Tak odpojení jsme.
Tak odtržení od sebe samých, jeden od druhého.
Neschopní pochopit, že skutečná hojnost vychází ze zahojení se.
Mír nám nepřinese žádný z těch samozvaných poslů, kterých je plný internet. Falešných proroků hřímajících na tribunách.
Najdeme ho jen v sobě. V síti těch nejbližších vztahů, které nás podrží, když padáme. Tam pravdivě zní, když slyšíme: „Nenecháme nikoho padnout.“
To, když doma zatáhneme závěsy…a přitáhneme si ty naše bytosti, ty naše souputníky k sobě! Padneme si do náručí.
A zas spolu budeme být. Zas budeme spolu putovat všedností.
Místo abychom si říkali: „Táhni!“
Tak těžko se totiž pak táhne ta těžká kárka utrpení v osamoCení. Ten košík plný k prasknutí!
Řekněte mi…
Jakou cenu má lidská bytost?!
A vážně se dá její hodnota vyčíslit penězi?
Na kolik si nás druzí cení?
Na nové auto? Luxusní hodinky? Trendy oblečení?
To všechno jistě najdou mnozí z nás pod stromečkem.
Najdeme tam ale i jeden druhého?
Kdo ví…
Nedojdeme-li smíření v rodinách, nakonec dojdeme zase jen k namíření zbraní bratra proti bratrovi.
A tak válka, která zuří, je hlavně v nás. V našich hlavách. V našich srdcích. V našich rodinách…
Mír a pokoj. Pokoj a mír.
Ať tedy i k vám přijde letos Ježíšek. Ať se k vám vrátí Láska…
S láskou M. 💞
Zdroj: FB

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *