2. února se v církvi slaví slavnost Uvedení Páně do chrámu. Jejím smyslem v závěru vánoční doby je vnést vánoční světlo do všedního dne liturgického mezidobí. Slaví se vždy čtyřicet dní po Vánocích a připomíná událost, kdy Maria a Josef přinesli malého Ježíše 40 dní po jeho narození do chrámu v Jeruzalémě, aby ho svěřili Bohu.
Ještě dříve než křesťané začali slavit tento svátek, Římané drželi v tento den zvyk procházet městem s rozžatými svícemi. V základu tohoto svátku byla báje o bohyni Cereře (řecká Déméter) a Proserpině (Persefoné). Ceres byla bohyní plodnosti a růstu. její dceru Proserpinu unesl bůh podsvětí Pluto (Hádes). Ceres si postěžovala u Jupitera (Zeus) a poprosila ho, aby její dceru osvobodil. Jupiter (Zeus) však na to zjevně nemá dost síly. Dokáže vyjednat pouhý kompromis, a sice že Proserpina zůstane v podsvětí od 1. listopadu do 2. února. Pak smí opět nahoru na svět. Tehdy to v přírodě začíná růst. Římanky hledaly se svícemi v rukou symbolicky své dcery.
Když Řím přijal křesťanství papež Sergius poznal, že tak zažitý zvyk není možno jen tak zrušit. Proto mu dal novou křesťanskou náplň a průvod s hořícími svícemi zachoval. Ten význam můžeme osobně prožít v dobrém rituálu: Pokusme se hledat v průvodu temným kostelem se svícemi v rukou to, co jsme ztratili: svůj vnitřní střed, Krista v sobě, své ideály, vitalitu, pokoj a vnitřní svobodu.
Tento rituál docela dobře můžeme provádět i doma. Pokud možno s celou rodinou projdeme s hořícími svícemi ztemnělým bytem. Představíme si, že hledáme ztracenou svěžest své lásky, ztracené nadšení druhým člověkem, ztracený pokoj, to, co bylo na naší lásce původní, otevřenost vůči druhému. Jak tak procházíme s planoucí svící v ruce vnějším a zároveň vnitřním domem duše, začneme si uvědomovat, co jsme ztratili. Rituál nám zároveň pomůže prožít v sobě znovu to, o co jsme přišli. Obřad nás chce přivést do kontaktu s prapůvodním Božím obrazem v nás a s naší láskou k vlastní rodině.
Anselm Grün, Důvěřuj novému dni
Přidat komentář