K zamyšlení

Nedávno jsem četl větu, kterou napsal Jean-Paul Sartre. Říká, že život je jako dítě spící ve vlaku, které probudí průvodčí a chce po něm lístek, ale dítě nemá ani jízdenku, ani peníze na její zaplacení. To dítě navíc ani neví, kam jede, jaký je cíl jeho cesty a proč je ve vlaku. A nedokáže to z ničeho odvodit, protože tím vlakem vlastně vůbec nechtělo jet. Proč je tam?

Tato situace je pro dnešní mysl stále běžnější, protože jsme vykořeněni a postrádáme smysl. Člověk má pocit: „Proč? Kam směřuji?“ Nevíte, kam jedete, a nevíte, proč jste ve vlaku. Nemáte jízdenku a nemáte peníze na její zaplacení, a přesto nemůžete z vlaku vystoupit. Všechno se vám jeví jako chaos, pomatenost.

Příčinou je vykořenění z lásky. Lidé žijí život bez lásky a jen tak se vlečou. Co s tím?

Vím, že se každý někdy cítí jako dítě ve vlaku. Přesto není život neúspěch, protože v tom velkém vlaku jsou miliony spících lidí, ale zároveň je tam i někdo, kdo je vzhůru. Dítě může hledat a najít toho, kdo nespí a nechrápe, kdo nastoupil do vlaku vědomě, kdo ví, kam ten vlak jede. A v blízkosti takového člověka dítě pochopí, jak má žít vědomě.

Osho