K zamyšlení

Nemusí být první. Nemusí se stát jeho manželkou. Může zmizet z jeho života dlouho předtím, než se naučí být zralý a trpělivý. Ale zůstane v něm navždy. Jako pocit, ke kterému se bude v myšlenkách vracet znovu a znovu …

Může žít dlouhý život, založit rodinu, vychovat děti. Může být úspěšný, cestovat, stárnout po boku jiné ženy. Ale někde uvnitř něj bude kout, který patří jen té jedné … Té, se kterou to nebylo dokonalé, ale bylo to opravdové. Se kterou cítil, že žije … Že dýchá zhluboka. Že je schopen něčeho většího …

Mohl to být složitý příběh. Se vzestupy, dramatem, chybami, hrdostí, slzami. Mohl odcházet, nechápat, selhávat. Ona nemohla odpouštět, klást ultimáta, požadovat to, na co tehdy nebyl připraven. Ale pokaždé, když byli spolu, z něj vyzařovalo něco silného. Ne to, co může vysvětlit, ale to, co prostě bylo. Mezi řádky …

Mezi doteky …

Mezi nimi …

Potom se vše rozpadlo. Jak se to často stává. Odešel on. Nebo ona. Byly nové vztahy. Byly úsměvy. Bylo „v pořádku“. Ale někdy, zvlášť v noci nebo v osamocení, ho přepadlo to samé cítění. Ne stesk – ale stín toho, co kdysi uvnitř něj žilo a hřálo.

Muži o tom málokdy mluví …

Nepotřebují sdílet svou zranitelnost. Předstírají, že zapomněli, že je vše pryč. Ale v nejtěžších chvílích – když bolí duše, když se zdá, že vše ztratilo smysl – vzpomene si na ni  … Jak se smála. Jak mlčela, když se urazila. Jak držela jeho ruku. Jak se dívala do očí, jako by v něm viděla více, než on sám kdy v sobě viděl …

S lety to nepřechází. Naopak – stává se to jeho součást . Nemusí vědět, co s tím, a přesto dál žije. Ale někdy chce ji jen znovu vidět. Na okamžik . Ujistit se, že je v pořádku. Že se usmívá. Že její oči stále umí zářit …

A kdyby mohl, řekl by jí to, co tehdy nestihl:

„ Byla jsi tím, co hřálo moje srdce. Děkuji, že jsi byla. I když ne dlouho. I když ne do konce. TY – NAVĚKY “

Zdroj: FB