K zamyšlení

„Je to jeden z nejbolestivějších paradoxů života: lidé, kteří jsou nám nejbližší – ti, které bezpodmínečně milujeme, pro které bychom hory přenášeli – jsou často těmi, kteří nás dokážou nejvíce zranit. A příliš často to nejsou cizí lidé nebo vzdálení známí, kteří nás zraní nejhlouběji. Je to rodina. Jsou to lidé, kteří s námi sdílejí naši krev, naše dětství, naše domovy. Jsou to ti, o kterých jsme věřili, že nás nikdy nezklamou.“
„Viděli nás v našich nejzranitelnějších chvílích. Znají naše boje, naše nejistoty, naše sny a naši bolest. Když nám tedy ublíží – tvrdými slovy, zradou, mlčením, odsuzováním nebo zanedbáváním – nezanechá to jen modřiny na kůži, ale i na duši. Je to jiný druh bolesti. Ten, který vás donutí zpochybnit vše, co jste považovali za jisté. Taková, která se jeví jako zrada nejen důvěry, ale i identity. Protože pokud vás mohou zranit lidé, kteří vás mají bezpodmínečně milovat… kdo vás nezraní?“
„A přesto v této bolestivé pravdě je něco ještě hlubšího: připomínka, že blízkost neznamená vždy laskavost a společná DNA nezaručuje emocionální bezpečí. Láska, i v rodinách, musí být pěstována, respektována a vyjadřována s péčí. Jen proto, že je někdo členem rodiny, nemá právo oslabovat vaše světlo nebo ignorovat vaše city.“
„A přesto – musíme být upřímní sami k sobě: i my ubližujeme těm, kteří jsou nám nejblíže. Někdy je to neúmyslné. Někdy je to reakce na naše vlastní nezhojené rány. Někdy je to proto, že předpokládáme, že nám vždy odpustí. Bereme jejich lásku jako samozřejmost. Zapomínáme, že i ti, kteří se zdají silní, bojují bitvy, které nevidíme. Zapomínáme, že omluvy jsou důležité, že zodpovědnost je láska a že uzdravení vyžaduje úsilí obou stran.“
„Co tedy uděláme s touto bolestí? Vzchopíme se. Poučíme se z ní. Odmítneme, aby nás zatvrdila, ale necháme ji, aby nás poučila. Stanovíme hranice bez pocitu viny. Odpustíme – ne vždy proto, abychom je přijali zpět, ale abychom osvobodili sami sebe. A pamatujeme si: vaše hodnota se neměří podle toho, jak s vámi zacházejí ostatní, i když jsou to členové rodiny. Vaše hodnota je vrozená, neotřesitelná a je na vás, abyste ji chránili.“
„Máš právo milovat svou rodinu, a přesto se cítit jí zraněný. Máš právo odejít, abys ochránil svůj klid. A vždy máš právo se uzdravit, růst a vytvořit si novou definici toho, co znamená rodina – založenou na respektu, laskavosti a sdílené lidskosti.“
„Nech bolest, aby tě naučila milovat lépe, ne méně. Nech ji podnítit tvůj růst, ne tvou hořkost. A především si pamatuj: i když ti nejbližší lidé zlomí srdce, stále máš sílu dát kousky zase dohromady – silnější, moudřejší a celistvější než kdy předtím.“

Jamir Hezekiah