K zamyšlení

Byli jsme stvořeni, abychom cítili. Od nejútlejšího mládí nám však vštěpovali, že emoce je potřeba upravovat a popírat. Pozorujte chvíli dvouleté dítě. Při příchodu cizího, velkého vousatého člověka se rozpláče strachem, vztekle zahodí pastelku jiné barvy, než kterou chtělo kreslit, při hře spontánně zakřičí radostí. Dvouleté děti jsou nabité emocemi, zkoumají svůj emocionální rejstřík, jsou opilé svou nezávislou životní silou. Brzy se však musí přizpůsobit definicím společenského života, obrušují hrany, učí se své pocity zapírat, překrucovat a maskovat. Emocionální energie se hromadí, a nakonec vybuchne neúměrně k situaci nebo se změní v destruktivní vzorce chování. Ale jedinou správnou alternativou je své emoce přijmout za vlastní, spřátelit se s nimi, naučit se je prožívat a vyjádřit je s čistotou a přímostí v daném okamžiku. Všichni máme strach. Všichni v sobě máme hněv a smutek. Otázkou je, jak se svým strachem, hněvem a smutkem naložíme. Velkým krokem je už jejich přijetí a objevení.

Mylná – a bohužel – častá je domněnka, že popřením či vyhýbáním se zdánlivě negativním emocím nalezneme zkratku k pozitivním pocitů štěstí a soucítění. Ke skutečné radosti a ke skutečnému soucítění nevede žádná cesta kromě té, která prochází všemi ostatními emocemi. Mnoho drahocenného času promarníme blouděním v závoji lží, obelháváním sebe i druhých, žijeme realitu, která je bez života. To nefunguje. Bez prožitku strachu, hněvu a smutku jsme schopni pouhé imitace radosti a soucítění v podobě falešné, přebujelé veselosti a sentimentu.

Stejně častým omylem je i to, že na cestě k osvícení je třeba negativní emoce ne-li přímo potlačit, pak přinejmenším transcendovat. Podle této teorie bychom se měli povýšit nad své základní instinkty a spočinout v klidné radosti a soucítění, protože to je naším přirozeným právem. Taková transcendence má ale za výsledek pouze iluzorní vyrovnanost, která se rozplyne pod náporem prvního naléhavějšího životního problému.

Proč bychom měli transcendovat to, že jsme naživu, že jsme skuteční? Proč bychom neměli prožít svoje srdce? Základní emoce jsou životně důležité. Chápejme je jako zkoušky, které tu nejsou k tomu, abychom je obcházeli, ale abychom se jimi dali poučit a změnili k nim svůj vztah.

Naším cílem je návrat k dětské spontánnosti a čistotě, oproštěné od emocionálních bouří, jakými se děti projevují. Chceme to, čemu filozof Paul Ricoeur říká „druhá naivita“: svěžest reakcí, spontaneitu okořeněnou moudrostí a zkušeností. proto musíme své emoce zbavit pout a nechat je plynout životem, abychom se báli toho, co nás skutečně ohrožuje, abychom pocítili hněv proti tomu, co skutečně narušuje naši integritu, abychom plakali, když skutečně trpíme, smáli se, když je nám opravdu dobře, a pečovali o druhé, když to skutečně potřebují. pak se začneme dovídat něco i o tom, jaká je láska. protože láska je správně plynoucí emocionální energie.  Je to úplný rejstřík emocí vyjádřených přiměřeně dané situaci, v pravou chvíli, naplno a přímo. Milující osoba je dítě, které dospělo.

Když básník Rilke trpěl těžkými depresemi, radili mu, aby vyhledal psychiatra. Bránil se, že nechce ztratit své démony, aby nepřišel i o své anděly inspirace, protože věděl, že dobrý básník musí bych ochoten prožít všechno. my všichni jsme umělci – naším dílem je náš vlastní život a náš svět a optimální volbou je rozhodnout se pro vše, co máme k dispozici. Se svými pocity se můžeme vyrovnat tancem, vyzpívat je, zahrát, vypsat, namalovat. Tvořivě je prozkoumat. Oslavit je.

Gabriele Roth, Mapy extáze