K zamyšlení

“Ztracená v úžasu nad krásou kolem sebe jsem se musela propadnout do stavu zostřeného vnímání. Je těžké – vlastně nemožné – převést do slov onen okamžik pravdy, který mě tehdy znenadání přemohl. Ani mystikové nedokážou popsat své krátké záblesky duchovní extáze. Když jsem se pak snažila na prožitek rozpomenout, zdálo se mi, že mé jáství zcela chybělo: já a šimpanzi, země, stromy a vzduch jako bychom splynuli, byli jsme zajedno s duchovní silou samotného života. Vzduch byl naplněn opeřenou symfonií, večerním zpěvem ptáků. Slyšela jsem v jejich hudbě – i v hlasech zpívajícího hmyzu – nové frekvence, tóny tak vysoké a sladké, až jsem žasla. Nikdy předtím jsem si tak intenzivně neuvědomovala tvar a barvu jednotlivých listů, rozličné kresby žilek, které každý činily jedinečným. I vůně byly zřetelné, snadno rozeznatelné: kvasící, přezrálé plody; podmáčená zem; studená, mokrá kůra; vlhký pach šimpanzí srsti, a ano, i mých vlastních vlasů. A aromatická vůně mladých, rozdrcených listů byla téměř omamná.
To odpoledne jako by neviditelná ruka odhrnula oponu a já na kratičký okamžik nahlédla tímto oknem. V záblesku „pohledu zvenčí“ jsem zakusila bezčasí a tichou extázi, vycítila pravdu, z níž je běžná věda jen nepatrnou částí. A věděla jsem, že to zjevení se mnou zůstane po celý zbytek života, nedokonale zapamatované, a přesto stále uvnitř. Zdroj síly, z něhož mohu čerpat, kdykoli se život zdá tvrdý, krutý či beznadějný.“
~ Jane Goodallová, ‚Důvod k naději: Moje cesta životem‘ v překladu Taraka Matla