Aktuálně na nebi…

 

DNEŠNÍ ÚPLNĚK — BRÁNA HLOUBĚJI DO SEBE

Cítíte se také dnes tak rozechvělí? Dnešní úplněk je jako brána – nejen časová, ale i energetická. 14:15 je jen nádech, moment přesného zarovnání – ale vlna, která se tím otevře, je mnohem širší. Jako když se voda v řece na chvíli uklidní, aby se v ní mohlo odrazit celé nebe. Tohle není pouze lunární vrchol – je to symbolické završení tématu: kde se cítím opravdu bezpečně? A také – kde si bezpečí pouze vytvářím fantazií, protože se bojím pustit něco starého? Lunární energie v Býku (proti Slunci ve Štíru) rozvibrovává těla i kořeny. Zkoumá hloubku, ale přes vnímání smyslů: chuť, dotek, pach, hlas, pohled. Je to úplněk, kdy se duše může vrátit do těla – a nezůstat v hlavě.A tady přichází ten paradox této energie: Býk touží kotvit, Štír touží transformovat. Jeden staví hráz, druhý ji bourá. A my – ženy, které rostou – jsme mezi nimi. Jedna část nás chce mít jistotu, pohodlí, známé. Druhá cítí, že stará struktura už není nosná… a že nelze nést oba světy současně. To, co se dnes otevírá, je vnitřní pravdivost: co má být zachováno? – jako pevnost, jako vlastní hodnota, jako přirozené hranice. A co má být uloženo k zániku? – jako staré strachy, role, loajalita ke starým verzím sebe.
Toto je období vnitřní přípravy. Jako bobři staví hráz, aby přežili zimu, i žena teď staví svůj „vnitřní dům“ pro další období. Ne v hysterii, ne v panice, ale moudře – jako kdyby v pupenu už věděla, že uvnitř spí jarní květ. Tento úplněk je hluboce tělesný. Tady se pracuje s hodnotou, která se dá skutečně cítit, ne vysvětlit. Tady nejde o výkony, ale o tichou pravdu, která říká: „tohle je moje, tohle si nechám, tohle mě živí“. Je to energie, která ženy učí: moje hodnota není výsledkem výkonu – ale výsledkem bytí.
A tak není náhoda, že mnoho citlivých duší dnes cítí rozladění, jemný tlak pod povrchem, nebo zvláštní intimní očekávání. Je to vibrace hraničního prostoru. Brány mezi „už ne“ a „ještě ne“. Všechno, co nepotřebujeme, se teď hlásí o uvolnění – ale ne dramatem. Spíše jako hluboké unavení, jako tiché: „toto už nepotřebuji nést“. V této minutě přesného úplňku může přijít nádech nové stability – ale nikoli stability, kterou nám někdo dá zvenčí, ale stability, která roste zevnitř. A právě proto je tento okamžik tak posvátný.
S láskou Lucie