K zamyšlení

NEBUĎ DUCHOVNÍ ZOMBIE!

Za ty roky jsem potkal spoustu duchovních lidí. Duchovní učitele. Studenty. Hledače.
Působí velmi klidně. Velmi „přítomně“.
A přesto… jako by tam něco důležitého chybělo.

Je to, jako by ztratili svou živost, svůj ostří. Svůj humor. Svou neohrabanost. Svou spontánnost. Svou vášeň.
Všechny drsné hrany jsou obroušené.
Jako by neměli žádnou osobnost.
Žádnou individualitu.

Místo toho tam je jen jakási opatrná, zdvořilá, lehce nepřítomná neutralita.
Říkají tomu klid. Říkají tomu osvícení. Říkají tomu „neposuzující hluboké naslouchání“.
Nevěřím tomu.

Někde po cestě dochází k hlubokému nepochopení spirituality.
Slyšíme, že ego je falešné. Persona je maska. Soudy jsou špatné. Názory jsou neduchovní. Nic není dobré ani špatné.
Stačí spočívat v uvědomění. Jen naslouchat. Jen přijímat. Jen být. Jen žít v tichu.

Krásné myšlenky, samozřejmě. Některé z nich mění život.
Ale když je vezmeš příliš doslova, začnou z tebe vysávat život. Tohle je stinná stránka spirituality.

Lidé se začnou upravovat. Obrousí sami sebe. Schovají vše, co je příliš — příliš ostré, příliš lidské, příliš syrové, příliš odvážné, příliš nedokonalé.
A pomalu něco zásadního zmizí.

Jejich humor. Jejich neohrabanost. Jejich upřímnost. A především jejich zranitelnost.

To, co zůstane, může vypadat velmi „klidně“.
Ale často to působí ztuhle. Otupěle. Mrtvě.

Potkal jsem příliš mnoho „duchovních zombie“. Sakra, sám jsem jednou byl jednou z nich!
Tichý hlas. Opatrná slova. Žádné názory.
Žádné riziko.
Žádný skutečný kontakt.
Žádný život.

Nejvíc živí, uzemnění a skutečně šťastní lidé, které znám, jsou plní osobnosti. Smějí se, dělají chyby, mají názory, ukazují svou zranitelnost, prožívají věci naplno.
Nezmizeli. Ožili.

Ano, některé části osobnosti odpadnou. Ty falešné, obranné, hrané, nevědomé, neautentické, slepě podmíněné.
Ale ne všechny. A to je zásadní.

Ne všechny. Zdravá, živá osobnost zůstává.

Nejsi tady proto, abys sám sebe vymazal ve jménu spirituality.
Jsi tady proto, abys byl skutečný. Aby ses byl člověkem. Trochu chaotický, trochu neohrabaný, trochu divoký, trochu nespoutaný.
Trochu zatraceně zvláštní.

Tak si nech svůj humor. Nech si své ostří. Nech si svou zranitelnost. Nech si svou vášeň.
Nedovol, aby z tebe spiritualita udělala chodící mrtvolu.

Nech ji, ať tě otevře.
Nech ji, ať tě skutečně přivede zpátky k životu.

— Jeff Foster