K zamyšlení

Přátelé,

k nedělnímu zamyšlení zde sdílím nádherný archetypální příběh, připomínající keltské legendy o Králi Rybáři (Fisher King), Cestě Blázna (The Fool) a návratu k vlastní duši.

„Co tě trápí, můj Pane?“ zeptal se Blázen.

Král však nevěděl.

Věděl jen o melancholii, která na něj sestoupila – o tichém zoufalství, jež mu proniklo do krve. Do kostí. Do samotné duše.

Tam, kde dříve nacházel útěchu, už nenacházel žádný odpočinek před posměšnými hlasy, které jej neustále pronásledovaly. Ani ve snech nenacházel klid. Ani když jeho Paní držela jeho ruku. Ani když jeho Blázen svým tancem vítal svítání.

Cítil, že se blíží jeho konec, a proto si zavolal svého Blázna.

„Můj Blázne, jaké kouzlo v sobě nosíš. Kolikrát jsem viděl, jak proměňuješ slzy v úsměvy. Kolik radosti jsi přinesl mým dětem, z nichž se staly ženy a muži. Kolikrát jsi mě navrátil k radosti a učinil mé srdce lehkým a veselým.

Ale dnes mě můj úřad tíží řetězy tak těžkými, že sotva mohu dýchat. Stal jsem se prázdnou schránkou.

A přesto ty zůstáváš navždy svobodný jako skřivan. Ty, který jsi vždy věrný sám sobě, své duši, ať už je to snadné či těžké.

Co mám dělat, můj Blázne? Co mám dělat?“

Blázen neodpověděl, jak bývalo jeho zvykem. Tiše odešel na své toulky v naději, že nalezne odpověď.

Vydal se do temného lesa, do katedrály cedrů.

„Bratře Havrane, prosím, pomoz mi. Srdce mého Pána je těžké a téměř zlomené, protože zapomněl sám na sebe. Kde může nalézt tento ztracený a nejvzácnější drahokam?“

„Krá, krá. Krá, krá.

V této věci může pomoci jen jiný Král. Král pozná Krále.

Musíš promluvit s Bratrem Lososem.“

A tak Blázen poslechl radu nejmoudřejšího z havranů a položil svou otázku hučícím vodám.

Vyskakující losos mu zazpíval odpověď:

„Zeptej se Krále pouze toto:

Kde jinde bys mohl nalézt sám sebe než u pramene řeky?“

Blázen se co nejrychleji vrátil na královský dvůr.

„Pramen řeky? Ale vždyť znám to místo! Slyšel jsem o posvátné kapli, kde řeka pramení. Shromáždím své muže a za prvního světla vyrazíme požádat kněze o požehnání.“

Tak pravil Král.

Cesta trvala tři dny. Tři dny namáhavého putování.

Když však konečně dorazili, nalezli kapli v troskách a po knězi nebylo ani stopy.

Král neměl jinou možnost než vrátit se domů s prázdnýma rukama.

„Ach, můj Blázne… Tam, kde jsem doufal ve vzkříšení, nalezl jsem jen ruiny.

Zdá se, že už ani ty mě nemůžeš zachránit.

Odejdu nyní do svých komnat, protože jsem nesmírně unaven.“

Než však odešel, ještě jednou se zadíval Bláznovi do očí.

A když spatřil jeho tvář, ucítil, jak se v hlubinách jeho zpustošeného srdce na okamžik rozblikala drobná světluška.

„Jak věrně a oddaně jsi mi sloužil. A za to ti z celého srdce děkuji.

Dobrou noc, drahý Robine.“

Nebývalo zvykem, aby Král Blázna oslovoval jeho vlastním jménem.

A když své jméno uslyšel vyslovené, Blázen políbil Krále na spánek – což rovněž nebylo jeho zvykem.

Tu noc se Králi zdálo, že je lososem plujícím proti proudu.

Zpět.

Stále zpět.

Proti mocným proudům, skrze mlhy času a dávno prožité dny.

Mnoho tváří – a přece jen jedna.

Smích i slzy.

To, co bylo ztraceno, i to, co bylo nalezeno.

Plynul dál…

Až spatřil kapli zalitou oslepujícím, vše prostupujícím světlem.

Vedle zářící hvězdy tam stála Paní a čekala.

A on do té kaple vstoupil.

Když nastalo ráno, Král procitl naplněn radostí.

Povolal svou dceru, aby po něm převzala trůn.

A sám opustil hrad na rok a den.

Na rok a den, během nichž se toulal divočinou a žil životem Blázna.

Uriel Hart via FB Carl Gustav Jung

Pozn.: Mně osobně tento příběh připadá jako jedna z nejkrásnějších moderních interpretací archetypu Blázna (The Fool) z tarotu. Nejhlubší poselství se podle mě skrývá v jediné větě: „Kde jinde bys mohl nalézt sám sebe než u pramene řeky?“ Král se domnívá, že pramen je nějaké místo ve světě. Proto putuje ke kapli. Jenže kaple je v troskách. Teprve když se vrátí, stane se něco zásadního – ještě jednou se podívá Bláznovi do očí. V tom okamžiku se v jeho srdci rozsvítí „světluška“. Ne venku, ale uvnitř. Ve snu pak putuje proti proudu řeky času – až k vlastnímu prameni. A ráno už ví, že jeho uzdravení nespočívá v tom, aby zůstal Králem. Proto předá korunu dceři a sám se vydá žít jako Blázen – tedy jako člověk, který je věrný své duši více než své společenské roli. Je to příběh o tom, že někdy se člověk uzdraví ne tím, že se stane silnějším, ale tím, že se odváží znovu stát tím, kým byl dříve, než na sebe vzal všechny své role. V tom je jeho tichá síla i nadčasová krása.

Je v něm něco velmi starého. Nemá potřebu přesvědčovat ani vysvětlovat. Jen v člověku něco tiše probouzí. Mně se zvlášť dotýká okamžik, kdy Král konečně osloví Blázna jeho skutečným jménem – Robin. Do té chvíle pro něj byl jen „Blázen“, tedy role. V okamžiku, kdy jej uvidí jako skutečnou bytost a vysloví jeho jméno, se v jeho vlastním srdci rozsvítí světluška. Jako by právě tímto aktem uznal i část sebe samého, kterou po léta přehlížel.

A pak je tu nádherný symbol lososa. V keltské tradici je losos moudrosti tím, kdo pluje proti proudu až k prameni. Ne proto, že by bojoval s řekou, ale protože jej něco hlubšího volá domů. Není to útěk vpřed, ale návrat ke zdroji života.

A nakonec poslední věta: „Opustil hrad na rok a den a žil život Blázna.“ To není pád z trůnu. To je zasvěcení.

V mnoha starých tradicích znamená „rok a den“ úplný cyklus proměny – dost dlouhý na to, aby zemřelo staré já a narodilo se nové. Král se nevzdává své moudrosti. Vzdává se pouze identity, která mu už neslouží.

Když jsem četla tento příběh, vybavil se mi i citát Carla Gustava Junga: „Výsadou života je stát se tím, kým skutečně jste.“ Nemluví o tom, stát se někým jiným. Mluví o návratu. A možná právě proto se mnou ten příběh tolik rezonuje. Neříká, že odpověď leží někde daleko. Jen připomíná, že cesta k prameni vede proti proudu – skrze vzpomínky, radosti, bolesti i zapomenuté části nás samých – až tam, kde na nás naše vlastní duše trpělivě čeká.

A ještě něco mi při čtení tohoto příběhu vytanulo na mysli a sice, že často máme tendenci myslet si, že nový život musí vzniknout odmítnutím toho starého. Tento příběh říká něco mnohem jemnějšího. Starý život nebyl omyl. Byl kapitolou. A možná právě proto mě až skoro dojal okamžik, kdy Král řekne: „Jak věrně a oddaně jsi mi sloužil.“ Neříká to jen Bláznovi. Mám pocit, že tím zároveň děkuje i sobě – všem těm letům, kdy dělal to nejlepší, co uměl.

To je podle mě důležité i pro naši vlastní cestu. Člověk nemusí bojovat se svou minulostí, aby mohl vstoupit do budoucnosti. Někdy stačí se jí poklonit.

Sofie

komentářůna “K zamyšlení”

1. Oliva napsal:

   28.6.2026 (6:35)

   Děkuji za zveřejnění a velmi si vážím Vašeho osobního pohledu, který připojujete v posledním čase k některým příspěvkům. Ať zazní náš hlas!
   Pro mě bylo důležité uvědomění, že král byl ochoten se toulat. K tomu potřebuje kromě ochoty též odvahu. A to vše mu dodává duše. On je ochoten se spojit s ní. Na tom je krásné, že se můžeme spolehnout, že když bychom i měli tendenci na naše spojení s Ní zapomenout, tak ona si nás zavolá, vloží do nás tu (pravou) Touhu a zavede nás domů.

2. Zdeňka Sofie Mimrová napsal:

   29.6.2026 (9:14)

   Milá Olivo,

   děkuji za Vaše slova a krásné doplnění náhledu na text. mějte požehnané dny!
   Sofie