K zamyšlení

Poslouchej mě. Tohle ti možná zachrání život.

Existuje určitý druh spirituality, který působí, jako by byl nedotknutelný – stále klidný, stále moudrý, stále bez emocí.

Nikdy se nerozhněvá.

Nikdy není smutný.

Nikdy netrpí.

Je jako dokonale vypálená keramika – hladká, souměrná, nepoznamenaná chaosem. Krásná na pohled. Ale bez života, když ji vezmeš do rukou. Žádné praskliny, žádné otisky prstů, žádná krev.

Jen potlačené ticho, které se vydává za mír.

A pod tím vším se skrývá hluboký strach:

Strach z nepořádku.
Strach ze zármutku.
Strach být plně člověkem.
Strach z opravdové blízkosti.

Znám to.

Také jsem se tam kdysi schovával.

Myslel jsem si, že mír znamená povznést se nad zlomené srdce, touhu a trauma.

Ukryl jsem se v „Čistém vědomí“… jako zombie.

Jenže život mi nedovolil utéct.

Stejně přišel zármutek.

Stud.

Hněv.

Pochybnosti.

Ne proto, aby mě potrestaly, ale aby mě konečně osvobodily.

Skutečný mír nepřišel tehdy, když jsem se snažil uniknout své lidskosti.

Přišel teprve ve chvíli, kdy jsem se k ní obrátil čelem.

Když jsem dovolil, aby mě život rozlomil.

Když jsem se odevzdal a našel Boha uprostřed trosek.

Už nehledám uhlazenou spiritualitu.

Ne takovou, která obchází traumata.

Ne takovou, která zaměňuje citovou otupělost za moudrost.

Hledám chvění.

Hledám tělo.

Hledám nervový systém.

Hledám smyslovost a syrovou pravdu každého posvátného okamžiku.

Nakonec život rozbije každé dogma – dokonce i dogma nazývané „Čisté vědomí“.

A co zůstane?

Posvátný nepořádek.

Zármutek.

Touha.

Hněv.

Spojení.

A nepopsatelná krása všeho, co zůstává nevyřešené.

Nejsi tady proto, abys byl dokonalý.

Jsi tady proto, abys byl naprosto skutečný.

Jsi tady proto, abys ztratil všechny odpovědi a učil se nacházet cestu skrze vlastní prožívání.

Jsi tady proto, abys skrze své slzy kráčel k Milovanému – v bláznivé oddanosti samotnému životu.

Ani ta nejhlubší lidská rána není omyl.

Nepřeskakuj ji.

Zaplav ji léčivým elixírem laskavé, soucitné pozornosti a dechu.

Pak se z ní stane něco mnohem většího.

Stane se branou domů.

— Jeff Foster

Pozn.: To je opravdu krásný text, viďte? Jeff Foster v něm vyjadřuje něco, co je v souladu s mnoha hlubokými psychologickými i duchovními tradicemi: že duchovní cesta není útěk od lidství, ale jeho plné přijetí. Řekla bych, že podstatu celého textu vystihuje tato věta: „Skutečný mír nepřišel tehdy, když jsem se snažil uniknout své lidskosti. Přišel teprve ve chvíli, kdy jsem se k ní obrátil čelem.“ 

To je mimochodem přesně to, co učil i Carl Gustav Jung – jen jiným jazykem. Jung mluvil o integraci stínu, Jeff Foster o přijetí lidskosti. Oba však ukazují stejným směrem: cesta k celistvosti nevede kolem bolesti, ale skrze ni. Možná právě proto se mnou tento text tolik rezonuje. Nikdy jsem nehledala cestu, jak být „nad životem“. Spíš jsem poctivě hledala a hledám Boha uvnitř života, se všemi jeho otázkami, ztrátami, láskou, zklamáními i nadějí. A víte co? Závěrečný odstavec ve smyslu „Ani tvé nejhlubší lidské zranění není omyl. Neobcházej je. Stane se branou domů.“ už není jen duchovní myšlenka. To je zkušenost, kterou člověk pozná teprve tehdy, když jí opravdu projde.

Jeff Foster začínal v prostředí neduality, silně ovlivněném učením o „čistém vědomí“. Ve svých raných knihách často zdůrazňoval, že není třeba nic napravovat, jen rozpoznat svou pravou podstatu jako vědomí. Mnoha lidem to přineslo úlevu a otevření. Postupem času se ale jeho vyjadřování proměnilo. Začal otevřeně mluvit o úzkostech, depresích, traumatu, nervovém systému, vztazích a těle. Ne proto, že by popřel své dřívější poznání, ale protože si uvědomil, že probuzení samo o sobě nemusí zahojit lidskou bolest. To je podle mě velmi cenné.

V duchovních kruzích se někdy objevuje jev, kterému psycholog John Welwood dal jméno spiritual bypassing – duchovní obcházení. Člověk používá duchovní učení, aby se nemusel dotknout bolesti. Říká si například: „Všechno je iluze.“ „Jsem jen čisté vědomí.“ „To je jen ego.“ Na určité úrovni mohou tyto výroky ukazovat na hlubokou pravdu. Ale pokud se stanou způsobem, jak se vyhnout vlastnímu smutku, strachu nebo zranitelnosti, přestávají osvobozovat a začínají oddělovat člověka od sebe sama.

Mám pocit, že právě tímto Jeff Foster prošel. Jako by řekl: „Ano, poznal jsem ticho. Ale pak jsem zjistil, že ticho nemusí znamenat, že už necítím. Naopak – může znamenat, že konečně cítím všechno.“ A to je zcela určitě mnohem zralejší spiritualita.

Zajímavé je, že podobný vývoj najdeme i u Carla G. unga. Jung byl opatrný vůči snaze příliš rychle vystoupat do světla. Říkal, že člověk se nestává osvíceným tím, že si představuje světlo, ale tím, že uvědomuje temnotu. Ne proto, aby v ní zůstal, ale aby ji integroval.

Když čtu texty Jeffa Fostera připadá mi, že jeho spiritualita je postavená na odvaze zůstávat přítomen tomu, co je. A s tím velmi souzním a o to i já usiluji. Vzpomněla jsem si na jednu větu, kterou napsal: „Mír není opakem bolesti. Mír je schopnost bolest obejmout.“ Myslím, že velmi dobře vystihuje směr, kterým se jeho uvažování ubírá.

Nejde o to stát se někým jiným, dokonalejším nebo „duchovnějším“. Jde o to stát se celistvějším člověkem. Carl Gustav Jung tento proces nazývá individuace a Jeff Foster by to možná nazval prostě návratem domů. A oba tím, každý svým jazykem, míří ke stejné zkušenosti.

Sofie