Isis – Paní desetitisíce jmen

Isis (egyptsky Aset nebo Eset) byla během více než tří tisíc let uctívání oslovována desítkami až stovkami titulů. Některé pocházejí přímo ze staroegyptských chrámových nápisů, jiné z řecko-římského období, kdy se její kult rozšířil po celém Středomoří.

Zde jsou některá z jejích nejkrásnějších jmen a titulů:

Velká Matka

Božská Matka

Matka Bohů

Matka vesmíru

Matka Hora

Královna nebes

Paní nebe

Paní Země

Paní hvězd

Paní života

Paní magie

Velká čarodějka (v původním smyslu nositelka posvátné magie – Heka)

Paní posvátných slov

Nositelka světla

Bohyně světla

Dárkyně života

Ta, která uzdravuje

Ta, která oživuje mrtvé

Ochránkyně vdov a sirotků

Utěšitelka trpících

Paní milosrdenství

Matka veškerého tvorstva

Paní plodnosti

Paní Nilu

Královna Egypta

Dcera Geba a Nut

Manželka Osirida

Matka Hora

Velká Kněžka

Paní mystérií

Strážkyně tajemství

Věčná Panna (v některých pozdních hymnách)

Nepřemožitelná

Věčně trvající

Ta, která byla, je a bude

A pak je tu jeden z nejslavnějších titulů:

„Paní desetitisíce jmen.“

Tento titul vyjadřuje, že žádné jediné jméno nemůže obsáhnout její podstatu. V řecko-egyptských hymnách je Isis chápána jako bohyně, která v sobě zahrnuje všechny podoby Božského ženství. Proto se o ní říkalo, že je známá pod nesčetnými jmény u všech národů.

Jeden z nejkrásnějších starověkých hymnusů zní:

*„Já jsem Isis, Paní všech zemí.
Mne naučil Thovt.
Stanovila jsem zákony lidem a nikdo je nemůže zrušit.
Jsem nejstarší dcerou Geba.
Jsem manželkou a sestrou krále Osirida.
Jsem Matkou Hora.
Jsem ta, která vychází se souhvězdím Psí hvězdy (Siriem).
Jsem nazývána Bohyní žen.
Já jsem ta, která přináší světlo Slunci i Měsíci.“

(*Text je parafrází známého aretalogického hymnu z 1. století př. n. l., dochovaného na několika řeckých nápisech.)

A nakonec jeden titul, který se mi zdá mimořádně krásný a který vystihuje i mé vnímání Isis:

„Ta, jejíž závoj dosud žádný smrtelník neodhalil.“

Tato věta byla ve starověku spojována se sochou Bohyně v chrámu v Sais:

„Jsem vše, co bylo, co jest a co bude. A žádný smrtelník dosud neodhalil můj závoj.“

Ať už byla původně spojena přímo s Isis, nebo s bohyní Neit (Neith), pozdější tradice ji přijala jako jeden z nejhlubších výroků o Isis. Pro mnoho mystiků od Plútarcha přes renesanční hermetiky až po C. G. Junga, se stala symbolem tajemství Božství, které nelze plně uchopit rozumem, ale pouze se mu otevřít srdcem.

Myslím, že právě proto se jí říká Paní desetitisíce jmen. Ne proto, že by měla mnoho různých identit, ale protože každé z jejích jmen odhaluje jen jeden paprsek téhož světla. Žádné jediné jméno ji nemůže obsáhnout celou.

Když jsem v letech 2005 – 2010 procházela psychoterapeutickým výcvikem, prožila jsem zkušenost závoje. Ne, že bych se ztotožňovala s Isis jako bohyní :-), ale vnímala jsem sama sebe jako tu za závojem. Carl Gustav Jung říkal, že individuace není proces, kdy se člověk stává někým jiným, ale kdy se postupně odhaluje to, co bylo od počátku skryté. Ten závoj tedy nemusí skrývat něco, co teprve vznikne. Může skrývat to, co tam bylo celou dobu. Mých pět let psychoterapeutického výcviku (a nejen těch pět) bylo právě takovým obdobím. Nešlo jen o řešení bolestí nebo minulosti. Bylo to, jako by se postupně zvedala jedna vrstva za druhou. A za nimi jsem nezačala nacházet nějakou „lepší Sofii“, ale prostě Sofii.

Ve starověkém Egyptě nebyl závoj vždy symbolem oddělení. Často znamenal ochranu tajemství, které dozrává. Mystérium se neodhalovalo proto, že by bylo někomu odpíráno, ale proto, že člověk do něj postupně dorůstal. To je úplně jiný význam než zákaz. Je to spíš pozvání.

Dnes už se jako žena za závojem nevnímám. Už nemám pocit, že jej musím strhnout.  Jsem tam (za tím závojem). A zároveň tam nejsem. Nepotřebuji všechno pochopit. Nemusím mít odpověď na každou otázku. Nepotřebuji ani pojmenovat každou duchovní či jinou zkušenost. Nepřetahuji se s tajemstvím. Jen vedle něj či s ním tiše sedím…

Nejhlubší závoj  podle mne není ten, který zakrývá Pravdu. Je to ten, který nás chrání, dokud nejsme připraveni ji unést. Můj závoj byl součástí mé cesty a vedl mě k pochopení toho, že poznání či Tajemství není něco, co je třeba dobýt, ale to, čemu se člověk může s úctou otevřít.

Sofie