Staroegyptský chrámový hymnus

Hymnus chvály na Aset (Isis)
(ze svatyně Jejího chrámu na ostrově Philae)

Sláva Tobě, Aset-Hathor,
Matko božská, Paní nebes,
Panovnice Abatonu*, Královno bohů.

Ty jsi božská matka Hora,
Mocného Býka, ochránce svého otce,
jenž poráží vzbouřence
a přivádí je k pádu.

Sláva Tobě, Aset-Hathor,
Matko božská, Paní nebes,
Panovnice Abatonu, Královno bohů.

Ty jsi božská matka Hora,
Hora-Min, hrdiny, jenž drtí své nepřátele
a zasazuje jim zdrcující porážku.

Sláva Tobě, Aset-Hathor,
Matko božská, Paní nebes,
Panovnice Abatonu, Královno bohů.

Ty jsi božská matka Hora,
Chonsua Mocného, královského dítěte Pána Věčnosti,
Pána Núbie, vládce cizích zemí.

Sláva Tobě, Aset-Hathor,
Matko božská, Paní nebes,
Panovnice Abatonu, Královno bohů.

Ty jsi božská matka Hora,
Mocného Býka, jenž zakládá chrámy Devatera bohů
a vytváří každou posvátnou božskou podobu.

Sláva Tobě, Aset-Hathor,
Matko božská, Paní nebes,
Panovnice Abatonu, Královno bohů.

Ty jsi božská matka Hora,
Mocného Býka, jenž chrání Egypt,
Pána kraje, navěky.

Sláva Tobě, Aset-Hathor,
Matko božská, Paní nebes,
Panovnice Abatonu, Královno bohů.

Talon Abraxas

*Abaton znamená doslova „místo, kam nesmí vkročit lidská noha“ nebo „nedotknutelné posvátné místo“.

Staří Egypťané věřili, že Usir (Osiris), manžel Aset (Isis), byl pohřben na ostrově Bigeh, nedaleko Philae. Chrám, který se tam nacházel, byl nazýván Abaton, protože do něj směli vstoupit pouze nejvyšší kněží. Obyčejným lidem byl vstup zapovězen. Podle některých badatelů mohl být chrám Abaton zasvěcen také Thovtovi (Thothovi), který byl na ostrově Bigeh uctíván jako „Velký a Zářivý Bůh z Bigehu“.

Také s vámi hymnus silně rezonuje? Není to modlitba prosební. Je to hymnus rozpoznání. Neprosí Isis o pomoc, pouze znovu a znovu připomíná, kým je. Každé opakování „Sláva Tobě, Aset-Hathor…“ není literární ozdobou, ale rytmem chrámové liturgie, který měl vědomí posluchače uvést do posvátného naladění.

Isis zde není oslavována především jako manželka Usira, ale jako Matka Hora, tedy jako ta, která dává zrod božskému Vědomí, chrání je a umožňuje mu zvítězit nad chaosem. V egyptské tradici právě v tom spočívá Její největší síla: není vládkyní skrze moc, ale skrze schopnost zrodit, uchovat a obnovit život i světlo.

Archetyp Isis mě oslovuje již více než dvě desetiletí. Nejen jako staroegyptská bohyně, ale jako obraz tiché, vytrvalé síly, která nic nedokazuje a přesto proměňuje vše, čeho se dotkne.

Na tomto hymnu je něco, co se v moderních duchovních textech často ztrácí, nemá v sobě žádnou snahu přesvědčovat. Je prostě plný úcty. Je to jako zvuk chrámových sloupů, kadidla, světla odrážejícího se od kamene. Člověk téměř slyší, jak se jednotlivé verše nesou svatyní.

Každá sloka začíná stejně: Sláva Tobě, Aset-Hathor… A pak následuje vždy jiný aspekt Hora. Jako by text říkal, že matka je jedna, ale božské vědomí, které skrze ni přichází na svět, má mnoho tváří. Jednou je Horus ochráncem, jindy válečníkem, pak královským dítětem, stavitelem chrámů nebo ochráncem Egypta. Isis se nemění. Proměňuje se jen způsob, jakým se její síla projevuje skrze Hora. Egypťané neuvažovali o božstvech jako o oddělených bytostech, ale jako o různých projevech jednoho posvátného řádu – Ma’at. Jeden princip se ukazuje v mnoha podobách, aniž by přestal být sám sebou.

Ve starém Egyptě nebylo jméno božstva jen označením. Bylo považováno za nositele jeho přítomnosti. Opakované pronášení jména Aset v hymnu nebylo pouhou recitací bylo způsobem, jak vstoupit do vztahu s tímto principem. Ne ve smyslu magie, ale ve smyslu připomínání a naladění.

Před více než dvěma tisíci lety stál někdo v chrámu na ostrově Philae a zpíval tato slova. Dnes je čteme my. Mezi těmi dvěma okamžiky leží staletí, proměnily se říše i jazyky, ale touha člověka obrátit se k něčemu, co přesahuje jeho vlastní život, zůstává překvapivě stejná.  To je na těchto textech jejich největší dar. Nejen že vyprávějí o minulosti, na okamžik ji nechají znovu promluvit.

Sofie