K zamyšlení

Channeled by Octavia Vasile

Poselství Matky Marie, jak se mi dnes zjevila během mého tichého meditačního ústraní. Upřímně doufám, že její slova přinesou mnohá požehnání vám všem a zároveň hlubší porozumění i soucit vycházející z vašeho srdce. Děkuji jí za její moudrost.

Prostor, ve kterém vidíš „skutečně“

Přicházím k tobě jako tichá ruka spočívající na tvém srdci, abych ti připomněla něco, co jsi ve svém nitru vždy znal, a přesto na to lidská mysl tak snadno zapomíná v neustálém pohybu života.

Naučil ses pojmenovávat svět, abys mu porozuměl. Naučil ses přikládat lidem různá označení, aby ses cítil zorientovaný, v bezpečí a měl jistotu v tom, co vidíš. A tak když se někdo zachová způsobem, který v tobě vyvolá nepříjemné pocity, mysl rychle nabídne nálepku.

Narcista. Odtažitý. Zlý. Chladný.

Tato slova přicházejí jako malé krabičky, pečlivě vytvořené, připravené uzavřít do sebe něco, co se zdá být příliš rozsáhlé na to, aby to bylo možné obsáhnout.

Každá nálepka však, jakkoli se může zdát, že přináší jasnost, zároveň tiše zavírá jedny dveře.

Představ si, že se podíváš na oceán a po jediné vlně se rozhodneš, že jsi mu již zcela porozuměl. Dá se mu jméno a od té chvíle už se nesetkáváš s jeho hloubkou, pohybem ani tajemstvím jeho vod. Setkáváš se pouze s představou, kterou sis o něm vytvořil.

Oceán přitom zůstává stejně rozlehlý, živý a neustále se proměňující. Jen tvůj prožitek se zastaví a uzavře do rámce jediného slova.

Stejné je to i mezi lidmi.

Jakmile člověku přiřadíš nálepku, přestáváš se setkávat s jeho živou přítomností a začínáš se setkávat pouze se svým vlastním závěrem.

Ve tvém vnímání se ten člověk zmenší, přestože ve skutečnosti zůstává stejně hluboký jako oceán – nese v sobě příběhy, vzpomínky, zranění i tiché modlitby.

Jsou lidé, které můžeš označit za narcisty. A často pod tímto projevem nalezneš bytost, která nesla tak hlubokou bolest, že se její vědomí obrátilo dovnitř, aby vůbec dokázala přežít.

Její pozornost se stále vrací sama k sobě – ne proto, že by sama sebe tolik milovala, ale proto, že v ní přetrvává pradávná bdělost, která se neustále ptá:

„Co ještě může přijít? Jak ochráním to, co ze mě zůstalo?“

To, co se jeví jako zahleděnost do sebe, bývá často štítem vytvořeným v okamžicích, kdy se srdce cítilo přetížené a osamělé.

Jsou lidé, které můžeš nazvat odtažitými. A uvnitř nich žije jemnost, která se kdysi otevřela světu, ale nenašla místo, kde by mohla spočinout.

Odstup se pak stává tichou formou ochrany – podobně jako květ, který na noc zavírá své okvětní lístky, aby uchoval svou podstatu, dokud znovu nepocítí bezpečí otevřít se.

Jsou lidé, které můžeš označit za zlé.

A pod jejich tvrdostí můžeš objevit jazyk bolesti, který se dosud nenaučil proměnit v jemná slova pravdy.

Jejich projevy jsou drsné proto, že láska v nich dosud nenašla laskavou cestu, kudy by mohla proudit ven.

Když začneš takto vidět, něco se v tobě promění.

Namísto toho, abys druhého člověka označil jediným slovem, začneš se tiše ptát:

„Co se zde právě odehrává?“

„Co je zde chráněno?“

„Co touží být spatřeno?“

A právě v tomto okamžiku vystoupíš ze světa závěrů a vstoupíš do pole porozumění.

Takové porozumění po tobě nežádá, abys přijímal každé chování nebo jednal bez rozlišování.

Naopak tě zve k hlubší jasnosti – takové, která zůstává klidná jako vědec pozorující život s otevřeností a zvídavostí.

Začneš vnímat vzorce, příčiny a pohyby energie namísto pevných identit.

A když takto pozoruješ druhé, začneš rozpoznávat stejné krajiny i v sobě.

Uvidíš, že i tvé vlastní reakce mají své kořeny. Že i tvé chvíle sevření v sobě nesou příběhy, které kdysi prosily o péči, ale setkaly se s tichem nebo nepochopením.

Začneš přistupovat s touto prostorností i sám k sobě – stejnou, jakou se učíš nabízet světu.

To jsou dveře do rozšířeného způsobu vidění.

Je to mysl, která už není spoutána potřebou rozdělovat svět na správné a špatné, ale spočívá v hlubším zkoumání – v živém vědomí, že vše odhaluje svůj smysl, když je skutečně spatřeno.

V tomto vědomí přirozeně vyrůstá soucit.

Nevzniká z úsilí, ale proudí sám od sebe ve chvíli, kdy změknou zdi soudů.

Zůstáváš průzračný.

Zůstáváš pevně ukotvený.

A přesto tvé srdce zůstává otevřené, aniž by mělo potřebu zmenšit druhého člověka na jediné slovo.

Začneš kráčet světem jako ten, kdo vidí vzájemná zrcadlení.

Jako ten, kdo chápe, že každé setkání odhaluje pohyb uvnitř většího celku – a zároveň i pohyb uvnitř tebe samotného.

A právě tímto způsobem, milovaní, se navracíte k lásce.

Ne k lásce, která přehlíží.

Ani k lásce, která omlouvá.

Ale k lásce, která rozumí.

Která vidí do hloubky.

Která drží pravdu s něhou.

To je vidění probuzeného srdce.

To je prostor, ve kterém skutečně vidíš.

A já jsem zde, vždy přítomná v tomto prostoru, a tiše kráčím po tvém boku.