K zamyšlení

V předmluvě ke svým pamětem napsal Carl Gustav Jung:

„Život se mi vždy jevil jako rostlina, která žije ze svého oddenku. Její skutečný život je neviditelný, skrytý v oddenku. Ta část, která vyrůstá nad zem, trvá pouze jedno léto. Potom uvadne – je jen pomíjivým zjevením. Přesto jsem nikdy neztratil pocit, že pod věčným proudem proměn existuje něco, co žije dál a přetrvává. To, co vidíme, je květ, který pomine. Oddenek zůstává.“

Ve druhé polovině života přichází zvláštní druh smutku. Není vždy spojen se smrtí. Je to smutek nad pomalým, tichým uvadáním všeho, o čem jsme si kdysi mysleli, že jsme to právě my.

Úspěchy, které byly dříve tak důležité, začínají ztrácet svůj význam. Tělo, které nás dříve bezvýhradně poslouchalo, začne promlouvat vlastním jazykem. Role, které nás definovaly – profesní, rodičovské, společenské – se proměňují nebo mizí.

Podíváme se do zrcadla a spatříme květ, který pomalu odkvétá.

A protože naše kultura nezná jazyk oddenku, můžeme nabýt dojmu, že se jednoduše zmenšujeme, že ubýváme.

Jung nám však nabízí zcela jiný způsob pohledu.

Viditelný život – ta část, která rozkvetla, zachytila světlo a přitahovala pohledy světa – nikdy nebyl celým příběhem.

Byl to pouze květ.

A květy nejsou určeny k tomu, aby trvaly navždy.

Jejich úkolem je po určitou dobu vyjádřit krásu života a poté vrátit svou energii zpět do kořenového systému, který po celou dobu tiše rostl pod zemí.

Vadnutí není selháním.

Je to přirozený a moudrý návrat života ke svému prameni.

První polovina života se téměř celá soustředí na květ.

Snažíme se vytvořit něco viditelného.

Budujeme svou práci, pověst, rodinu, odkaz.

A je to tak správně.

Květ musí prorazit půdu a otevřít se slunci.

Jestliže však vstoupíme do odpoledne svého života a stále věříme, že jsme pouze tím květem, čeká nás velké utrpení, až začne uvadat.

Každou ztrátu budeme totiž chápat jako své zničení, místo abychom ji rozpoznali jako návrat.

Oddenek je Jungovým obrazem Self – hlubokého Já, o němž mluvil zejména v závěru svého života.

Je to nepřerušená kontinuita, která prostupuje všemi obdobími našeho života.

Oddenek nekvete.

Nepotřebuje obdiv.

Jednoduše přetrvává.

Ve správný čas vysílá nové výhonky a v tichu i temnotě uchovává celý plán rostliny.

Objevit ve svém nitru oddenek znamená pochopit, že náš skutečný život nikdy nebyl na povrchu.

Po celou dobu byl skrytý.

Tiše vyživoval vše, co jsme kdy vytvořili.

A zůstává neporušený i tehdy, když naše viditelné já vstoupí do své zimy.

Proto tolik lidí ve vyšším věku prochází tichou krizí.

Byli naučeni ztotožňovat se pouze s tím, co je vidět, co lze spočítat a za co přichází uznání.

Když se tyto věci začnou vzdalovat, mají pocit, že mizí i oni sami.

Staré pracovní označení už neplatí.

Dřívější ambice přestávají dávat smysl.

Tvář na fotografii se zdá být tváří cizího člověka.

Ale nejde o vymazání.

Je to pozvání sestoupit pod povrch.

Obrátit svou pozornost k té části sebe sama, která nikdy nebyla určena jediným obdobím života.

Oddenek nesoupeří.

Neporovnává se.

Netruchlí nad opadávajícími okvětními lístky, protože ví, že nikdy nebyly tím podstatným.

Byly pouze projevem.

Nikoli podstatou.

A právě v tom spočívá velký obrat druhé poloviny života.

Postupně přesouváme těžiště svého bytí z květu ke kořeni.

Od viditelného já k neviditelné Přítomnosti, která nás po celý život nesla.

Tento posun není ztrátou sebe sama.

Je objevením Já, které nelze ztratit.

Na tomto obrazu je něco nesmírně útěšného.

Oddenek není něco, co bychom museli vytvořit.

Už v nás je.

Nemusíme si ho zasloužit.

Nemusíme ho dosáhnout.

Nemusíme nikomu dokazovat, že existuje.

Naším jediným úkolem je přestat jej přehlížet.

Přestat žít pouze na povrchu vlastního života.

Dovolit své pozornosti klesnout – jako kámen padající do klidné vody – až do hloubky, kde cosi po celou dobu tiše žilo.

Trpělivě čekalo, až se vrátíme domů.

Svět bude vždy oslavovat květ.

Vždy tomu tak bylo.

Mladé.

Úspěšné.

Viditelné.

Hlasité.

Ti budou vždy stát v záři reflektorů.

Ty už však nemusíš měřit svůj život podle měřítek světa.

Nyní můžeš pečovat o kořen.

Můžeš sedět v temnotě s důvěrou místo se strachem.

A pod každým koncem ucítit tichý tep něčeho, co nikdy nekončí.

Možná tedy dnes, místo abys truchlil nad okvětním lístkem, který právě dopadl na zem, položíš ruku na půdu svého vlastního nitra a dotkneš se oddenku.

Není mrtvý.

Nezeslábl.

Dokonce ani nespí.

Čeká.

Stejně trpělivě jako vždy.

Čeká, až si vzpomeneš, že tvůj nejpravdivější život nikdy nebyl nad zemí.

Byl ukryt hluboko pod jejím povrchem.

The Shadow Mind

Pozn.: Tak tento text mě hluboce zasáhl. Není to jen Jungův citát. Autor pochopil něco velmi podstatného z Jungovy pozdní filozofie a dokázal to vyjádřit jazykem, který je srozumitelný i dnešnímu člověku. Například věta: „Tento posun není ztrátou sebe sama. Je objevením Já, které nelze ztratit.“ Vlastně v ní je shrnuta celá Jungova psychologie. Jung rozlišoval mezi egem – tím, co si běžně myslíme, že jsme – a Self (bytostným Já), které je mnohem hlubší, širší a přesahuje naši osobnost.

První polovina života je podle něj správně zaměřena na budování ega. Potřebujeme se stát někým. Najít své místo ve světě, vytvořit rodinu, pracovat, tvořit, nést odpovědnost. Ale druhá polovina života už nemůže pokračovat stejným směrem. Jung kdysi napsal: „Velkým úkolem druhé poloviny života není rozšířit ego, ale navázat vztah se Self.“ A právě obraz oddenku to vystihuje téměř dokonale.

Oddenek…Není to něco okázalého. Je to tiché centrum, z něhož všechno vyrůstá.

Autor vůbec nemluví o stáří jako o úpadku. Naopak. Naznačuje, že druhá polovina života může být první částí života, kdy se člověk začne seznamovat se svým skutečným Já. To je velmi odlišný pohled od kultury, která uctívá mládí, výkon a viditelnost.

Carl Gustav Jung říká něco téměř revolučního: To nejcennější v Tobě možná nikdy nebylo vidět. A právě proto nemůže zestárnout. Nemůže být zničeno. Nemůže být nikomu odebráno.

Když jsem dočetla poslední odstavec, vybavil se mi jiný Jungův výrok, který podle mě tvoří s tímto textem nádhernou dvojici: „Kdo hledí ven, sní. Kdo hledí dovnitř, procitá.“

Oddenek je přesně tím místem, kam se člověk obrací, když začne „hledět dovnitř“. A možná právě proto tento text působí tak léčivě. Nevyzývá nás, abychom se něčím stali. Připomíná nám, že to nejpodstatnější už v nás dávno je a trpělivě čeká, až si na něj vzpomeneme.

Květ chce být viděn. Oddenek prostě je. A možná právě proto mně ten text oslovuje. Není sentimentální. Neříká, že stárnutí je snadné. Naopak uznává, že je bolestivé sledovat, jak odcházejí role, síla těla nebo některé sny. Jen dodává jednu zásadní větu: To, co odchází, nikdy nebylo tím nejhlubším, čím jsi. To je nesmírně osvobozující.

S láskou,

Sofie