K zamyšlení

Carl Jung kdysi napsal: „Čím větší je napětí, tím větší je potenciál. Velká energie pramení z odpovídajícím způsobem velkého napětí mezi protiklady.“

Tohle nám většinou nikdo neřekl.

Naopak jsme byli – přímo či nepřímo – vedeni k přesvědčení, že vnitřní konflikt je známkou toho, že je něco špatně. Že pokud skutečně rosteme, uzdravujeme se nebo duchovně dozráváme, měly by se naše vnitřní rozpory nakonec uklidnit do hladké, ničím nerušené harmonie.

Neklid by měl zmizet.

Protichůdné touhy by se měly usmířit.

Ta část nás, která miluje, a ta část, která cítí zášť, by se měly spojit do jediné svaté a všeobjímající přijetí.

A protože jsme tomu uvěřili, každé vnitřní střetnutí jsme vnímali jako vlastní selhání.

Jenže tady jste.

Po desetiletích života, který jste s velkým úsilím budovali.

A vaše protiklady nikam nezmizely.

Jedna část vás touží po samotě.

Druhá prahne po blízkosti.

Jedna část cítí hlubokou vděčnost za vše, co má.

Druhá stále tiše truchlí nad tím, co nikdy nepřišlo.

Jedna část už odpustila.

Druhá si stále uchovává živou bolest staré rány.

Možná jste se kvůli tomu odsuzovali.

Nazývali jste se nerozhodnými.

Nekonzistentními.

Možná dokonce pokryteckými.

Jung však říká něco naprosto jiného.

Napětí není problém.

Napětí je palivo.

Po letech zkoumání hlubin lidské psychiky pochopil, že duše neroste tím, že své protiklady odstraní.

Roste tím, že je dokáže unést.

Tvořivá energie, která dává životu hloubku, soucit, uměleckou inspiraci i duchovní zralost, vzniká právě třením dvou stejně pravdivých, a přesto vzájemně protikladných sil.

Život bez napětí není pokojný život.

Je to život plochý.

Smyslem není napětí odstranit.

Smyslem je nést je vědomě a dovolit mu, aby zrodilo něco nového.

Tento pohled mění způsob, jakým lze nahlížet na všechny současné zápasy.

Přetrvávající nejednoznačnost při důležitém životním rozhodnutí nemusí být známkou zmatenosti.

Může být důkazem mysli, která dokáže unést složitost.

Současná touha po změně i strach ze ztráty toho, co už máme, nemusí být zbabělostí.

Je to nabitý prostor, v němž se rodí skutečná proměna.

Skutečnost, že vůči jednomu člověku současně cítíme lásku i zklamání, není známkou citové nevyzrálosti.

Je znamením srdce, které se rozšířilo natolik, že unese celou pravdu.

Ve Jungově pojetí je právě toto úkolem druhé poloviny života.

První polovina byla určena k tomu, abychom si vybírali strany.

Budovali pevné ego.

Vytvářeli jasné preference, postoje a hranice.

Odpoledne života však žádá něco mnohem obtížnějšího.

Dovolit protikladům, aby vedle sebe existovaly, aniž bychom okamžitě hledali jejich vyřešení.

Sedět v nepohodlí nevědění.

Nerozhodování.

Nezjednodušování.

A právě v tomto spočinutí se začíná rodit něco třetího.

Ne kompromis.

Ale skutečné zrození.

Nový způsob bytí, který nebylo možné naplánovat.

Mohl pouze dozrát v temnotě samotného napětí.

Existuje zvláštní druh vyčerpání, který vzniká tehdy, když se snažíme dosáhnout vnitřního klidu tím, že umlčíme jednu část sebe sama.

Možná ho dobře znáte.

Kolik energie stojí umlčet hlas, který říká, že ještě stále po něčem toužíte, zatímco jiný hlas vám připomíná, že byste měli být především vděční.

Kolik sil stojí předstírat, že jste se už zcela uzdravili ze zrady, jen proto, že od ní uplynulo dost času.

To vyčerpání nevzniká kvůli samotnému konfliktu.

Vzniká kvůli jeho potlačování.

Když přestanete mezi svými vnitřními hlasy vybírat vítěze a dovolíte každému z nich usednout ke společnému stolu, začne se dít něco zvláštního.

Energie, kterou jste dosud spotřebovávali na vnitřní válku, se uvolní pro samotný život.

To není pasivita.

Je to aktivní a odvážná schopnost nést napětí, aniž bychom před ním utíkali do falešného řešení.

Znamená to dovolit zármutku i vděčnosti sedět vedle sebe, aniž by jeden rušil druhý.

Dovolit touze i spokojenosti dýchat stejný vzduch.

Důvěřovat, že právě v tomto nabitém a nepohodlném prostoru vzniká něco skutečného.

Moudrost, která není teoretická.

Moudrost, která byla vykována v tavicím kotli plně prožitého vnitřního života.

Možná tedy dnes můžete přestat usilovat o vyřešení všech svých rozporů.

Nejsou známkou zlomené psychiky.

Jsou motorem vašeho stávání se.

Potenciál, o němž Jung hovoří, je už přítomen právě v tom napětí, kterého jste se celý život učili bát.

Nejste rozbití.

Jste tvůrčí dílo, které se stále rodí.

A tření, které uvnitř sebe cítíte, není koncem příběhu.

Je začátkem jeho další kapitoly.

The Shadow Mind