K zamyšlení
Carl Gustav Jung napsal: „Projekce proměňují svět v repliku naší vlastní neznámé tváře.“
Po první polovinu života jsi svět ve skutečnosti neviděl(a). Viděl(a) jsi své vlastní nevědomí, rozprostřené přes něj jako průsvitný film. Láska, do níž ses zamiloval(a), často nebyla láskou ke skutečnému člověku, ale náhlým, oslnivým rozpoznáním něčeho, co jsi v sobě kdysi vyhostil(a). Podráždění, které jsi cítil(a) vůči některým lidem, nebylo jen o nich – byly to ostré hrany tvého vlastního odmítnutého nitra, které na tebe doléhaly zvenčí. S druhými ses vlastně nesetkával(a); spíše ses o nich nechával(a) snít. A v tom snění se ti z každého významného setkání dívala zpět tvá vlastní neznámá tvář – a tys tomu říkal(a) osud.
To je oblast animy a anima, Jungových označení pro vnitřní obrazy opačného pohlaví, které v sobě nese každá lidská psychika. Muž v sobě nosí nevědomou ženskou postavu – animu, utvářenou archetypem věčného ženství, ale také prvními zkušenostmi se ženami: matkou, sestrou či bolestí první lásky. Žena v sobě nese odpovídající vnitřní mužský princip – anima, složený z obrazu otce, hrdinů a principu loga, rozumu a smyslu.
V mládí jsou tyto vnitřní postavy promítány na druhé lidi. Zamiluješ se do někoho, kdo se zdá být chybějícím dílem tvé vlastní duše. A na čas, v žáru této projekce, se cítíš celistvý(á). Svět se rozzáří. Nesnesitelná oddělenost vlastního bytí je na okamžik zahojena.
Jenže projekce nejsou určeny k tomu, aby trvaly věčně. Jsou určeny k tomu, aby se rozpadly. A právě zhroucení projekce patří k nejbolestivějším – a zároveň nejnezbytnějším – událostem lidského života.
Milovaný člověk, který se kdysi zdál nést vše, co ti chybělo, se náhle ukáže jako obyčejná lidská bytost se svými nedokonalostmi. Nemůže nést tvou duši místo tebe. Nikdy nemohl.
Toto vystřízlivění bývá často zaměňováno za konec lásky. Jung by však řekl, že je to zrození něčeho mnohem náročnějšího: výzvy stáhnout projekci zpět a setkat se tváří v tvář se svým vlastním vnitřním protějškem.
Druhá polovina života je ve svém nejhlubším psychologickém smyslu pomalým, často neochotným obrácením se dovnitř – vstříc animě či animovi. Vlastnosti, které tě na druhém člověku tolik okouzlovaly – citová hloubka partnera, jasnost a síla milence, divokost milostného vztahu nebo stabilita, kterou jsi vyžadoval(a) od manžela či manželky – nejsou chybějícími dílky, které je třeba hledat venku. Jsou to možnosti ukryté ve tvé vlastní psychice, čekající na své přijetí.
Stažení projekcí není chladným intelektuálním úkonem. Je to bolestná a posvátná práce, při níž si bereš zpět zlato, které jsi rozsypal(a) na druhé lidi, a začínáš pomalou alchymii coniunctia – vnitřního sňatku protikladů.
Toto vnitřní manželství neznamená, že se muž stane méně mužným nebo žena méně ženskou v nějakém povrchním či stereotypním smyslu. Znamená to, že muž dovolí své animě promlouvat – ne jako náladě, která ho ovládá, ale jako vědomému vztahu ke svému citovému životu, intuici a schopnosti navazovat hluboké vztahy.
A žena dovolí svému animovi, aby se stal zdrojem vnitřní jasnosti, rozhodnosti a tvořivé síly, místo aby hledala muže, který jí to poskytne, s nímž bude bojovat nebo jemuž se bude podřizovat.
Když jsou tyto vnitřní postavy vědomě přijaty, přestanou unášet naše vnější vztahy. Teprve tehdy můžeme skutečně milovat druhého člověka – nikoli ducha své vlastní psychiky, kterého jsme na něj promítli.
A co ti, kteří se ve druhé polovině života ocitnou sami – po ztrátě partnera, po rozvodu nebo prostě proto, že se jejich životní cesty rozešly?
Taková samota není trestem. Často je přesným lékem, který duše předepsala sama sobě.
Vnější vztah ustoupil, aby se do středu života mohl konečně postavit vztah vnitřní.
Bolest osamělosti, kterou cítíš, možná není touhou po jiném člověku. Možná je to hlas animy či anima, který tě volá domů. Tato postava na tebe čeká po desetiletí – ve tvých snech, náladách i nevysvětlitelných touhách. Až nyní, v tichu pozdějších let, vzniká dostatek prostoru pro skutečný rozhovor.
Právě v tom spočívá hlubší význam tolika krizí středního věku.
Muž, který se náhle rozpláče při poslechu hudby a objeví v sobě něhu, proti níž se celý život obrňoval, je navštíven svou animou.
Žena, která poprvé bez pocitu viny vysloví jasné „ne“ a ucítí, jak se do jejího hlasu vlévá pevnost oceli, integruje svého anima.
Nejsou to zhroucení.
Jsou to průlomy procesu individuace – Jungova označení pro celoživotní cestu k tomu stát se tím, kým jsme od počátku byli určeni být: celistvým člověkem, nikoli polovinou čekající, až ji někdo zvenčí doplní.
Coniunctio – vnitřní sňatek mužského a ženského principu – není jednorázovou událostí. Je to řada setkání, rytmus přibližování a vzdalování, který se s věkem stále prohlubuje.
Vyžaduje pohostinnost vůči vlastním hlubinám – takovou, jakou žádný vnější vztah nemůže nahradit.
Části sebe sama, které jsi dříve nacházel(a) jen v očích druhých – pečující něhu, autoritu, vášeň, moudrost – se pomalu stávají tvými vlastními.
A toto přivlastnění z tebe nedělá narcise.
Naopak. Činí tě méně závislým na druhých.
Osvobozuje ostatní od nemožného břemene, že tě mají učinit celistvým.
A tak možná dnes, místo hledání toho, kdo odešel, nebo toho, kdo tě jednou konečně pochopí, můžeš obrátit své hledání dovnitř.
Podívej se na své sny – jsou to dopisy od tvé animy či anima.
Všímej si svých náhlých nálad, iracionálních přitažlivostí i odporů – jsou to hlasy nevědomých postav, které se snaží promluvit.
Nemusíš jim porozumět najednou.
Stačí, když začneš rozhovor.
Vnitřní manželství není obřad s pevným datem.
Je to pomalé, trpělivé zasnoubení s tvou vlastní neznámou tváří – tváří, která za všemi tvými projekcemi čekala na to, až ji konečně poznáš. Ne jako cizince.
Ale jako sebe sama.
Jdi ještě hlouběji…
Pozn. : Tento text mě zaujal, protože se dotýká se zkušenosti, kterou většina lidí někdy zažila.
„Nevidíš svět. Vidíš své vlastní nevědomí rozprostřené přes něj jako film.“ To je vlastně podstata projekce. Když někoho idealizujeme nebo naopak démonizujeme, vypovídá to často více o našem nitru než o tom druhém. Neznamená to, že ten druhý žádné vlastnosti nemá – ale naše emocionální reakce bývá nepřiměřená právě proto, že se dotýká něčeho v nás.
Velmi přesná je i tato věta: „Projekce nejsou určeny k tomu, aby trvaly. Jsou určeny k tomu, aby selhaly.“ To je skutečně jungovská myšlenka. Proto první zamilovanost téměř vždy projde krizí. Ne proto, že by láska skončila, ale proto, že obraz, který jsme si vytvořili, se začne rozpadat. Teprve tehdy může vzniknout skutečný vztah dvou lidí.
Silná je i metafora „Vzít si zpět zlato, které jsme rozsypali na druhé.“ To je nádherný obraz. V alchymii, kterou Jung tolik studoval, zlato představuje uskutečněné Já – Self. Dokud své zlato promítáme do druhých („on je moje síla“, „ona je moje moudrost“, „bez něj nejsem úplná“), zůstáváme na nich závislí. Když si je vezmeme zpět, neznamená to, že druhé přestaneme milovat. Znamená to, že je konečně vidíme takové, jací skutečně jsou.
A pak je tam jedna věc, která mě zvlášť zaujala…v textu se píše: „Samota není trestem. Je často přesným lékem, který duše předepsala sama sobě.“ Nemyslím si, že to platí pro každého. Ale pro některé lidi ano. V určité fázi cesty se člověk dostane do stadia, kdy hledá hlubší vnitřní ticho. V tomto světle ta věta získává jiný rozměr. Samota pak není prázdnota, ale prostor, v němž se člověk může setkat s tím, co celý život hledal venku.
A nakonec mě oslovila ještě jedna myšlenka, která možná shrnuje celý text: „Největší láskou není najít svou druhou polovinu. Největší láskou je stát se celým člověkem, který už druhou polovinu nehledá.“ To podle mě vystihuje samotné jádro Jungovy individuace.
Když jsem četla tento text, vybavila se mi Bohyně Eset. V egyptské symbolice totiž Eset není jen bohyní mateřství nebo magie. Je především tou, která sjednocuje rozdělené – hledá rozptýlené části Usirova těla a znovu je spojuje v jeden celek. Z psychologického hlediska je to překvapivě blízký obraz tomu, co Jung nazýval individuací: shromažďování rozptýlených částí vlastní duše, až člověk přestane hledat svou celistvost v někom jiném a nalezne ji v sobě.
Představte si starobylé zrcadlo. Celý život do něj hledíte a myslíte si, že v něm vidíte druhé lidi. Postupně však zjišťujete, že odraz nebyl nikdy jen o nich. Každé setkání, každé okouzlení, každé zklamání i každý konflikt byly jako paprsky světla, které dopadaly na jednu a tutéž tvář.
A pak jednou přijde okamžik, kdy se zrcadlo přestane ptát: „Koho hledáš?“ A začne se ptát: „Poznáváš už konečně sebe?“ Myslím, že právě tomu Jung říkal individuace. A je to cesta, která nekončí nalezením všech odpovědí, ale ochotou stále hlouběji naslouchat vlastní duši.
Sofie
Moje jméno je Sofie a již řadu let jdu novou cestou. Kéž vás tyto stránky inspirují k tomu, abyste se i vy vydali novou cestou!
Přidat komentář