Posvátný popel Šivy a něco málo z mé loňské duchovní pouti do Indie a Nepálu

POSVÁTNÝ POPEL ŠIVY – BHASMA A VIBHÚTI

To, že si Pán Šiva pokrývá tělo posvátným bílým popelem (*Bhasma* neboli *Vibhúti*), patří k jeho nejhlubším symbolům. Vyjadřuje současně několik duchovních pravd.

Bhasma nám připomíná, že vše hmotné je pomíjivé..

Bez ohledu na to, jak krásným, mocným, bohatým či slavným se člověk stane, fyzické tělo se nakonec navrátí v popel. Tím, že Šiva nosí popel na svém těle, učí, že skutečné je věčné Já (*Átman*), zatímco tělo a světské vlastnictví jsou pomíjivé.

Symbolizuje spálení ega a nevědomosti.

Tak jako oheň promění vše v popel, oheň moudrosti spaluje pýchu, připoutanost, hněv, chamtivost a iluzi. Popel, který zůstává, představuje čistotu poté, co byly všechny nečistoty zničeny.

Vyjadřuje Šivovo mistrovství nad smrtí.

Jako Pán, který přebývá za hranicemi zrození a smrti, je Šiva často spojován se spalovacími místy. Popel znamená, že překročil strach ze smrti, a zve své oddané k poznání, že duše je nesmrtelná.

Bílá barva představuje čistotu a mír.

Přestože popel vzniká z ohně, sám je již klidný a chladný. Symbolizuje mysl, která se ztišila poté, co byly vášně světa stráveny ohněm duchovního poznání.

Pro Šivovy oddané je nanášení Vibhúti připomínkou duchovního způsobu života.

Tři vodorovné linie (*Tripundra*) vytvořené posvátným popelem připomínají člověku, aby překonal tři nečistoty — ego (*ánava*), karmu a iluzi (*máju*) — a usiloval o sjednocení s Božstvím.

Ve své podstatě Šivova postava pokrytá popelem beze slov říká:

„Vše, co se narodilo, jednou pomine. Poznej své pravé Já, opusť ego a připoutanost a dosáhni věčného míru, který leží za proměnlivostí tohoto světa.“

Proto není bílý popel na Šivově těle pouhou ozdobou. Je jedním z nejhlubších symbolů **odříkání, moudrosti a osvobození** v hinduistické tradici.

Na této symbolice je pozoruhodný právě ten paradox: Bhasma je tím, co zůstane, když oheň dokončí svou práci. Už není co spalovat. Proto může současně znamenat smrt a pomíjivost, ale také očištění, ticho a svobodu od toho, co pomíjí.

Mahakalnamahshivay

Pozn.: Vloni jsem podnikla duchovní pouť do Indie a Nepálu a v rámci této cesty jsem nemohla opomenout návštěvu Pashupatinath templu v Káthmandu.

Pashupatinath není jen „chrám Šivy“. Je to místo, kde je Šiva přítomen právě v podobě v souvislosti s vibhúti, jako Pán života i smrti, pomíjivosti i osvobození.

Jméno Pashupatinath se překládá jako „Pán tvorů“, „Pán živých bytostí“. Paśu znamená zvíře či živou bytost a pati pána či ochránce. V šivaistickém výkladu má ale slovo ještě hlubší význam: paśu může označovat člověka spoutaného nevědomostí a připoutaností, zatímco Pashupatinath je ten, který jej z tohoto pouta osvobozuje.

Pašupatináth stojí na břehu řeky Bagmati a patří k nejposvátnějším šivaistickým místům vůbec. Není to jeden chrám, ale rozsáhlá sakrální krajina s množstvím chrámů, svatyní, lingamů, ghátů, lesů a rituálních míst. UNESCO uvádí Pashupati jako jednu ze sedmi monumentálních zón památky světového dědictví Kathmandu Valley; širší oblast zahrnuje stovky památek.

V hlavní svatyni není Šiva zobrazen antropomorfně (tedy lidsky, nebo způsobem, který připomíná člověka), nýbrž je uctíván prostřednictvím Šiva-lingamu – jyotirlinga. Zvláštností lingamu Pashupatinath je to, že jako jediný ze všech má pět tváří (Mukhalinga), které znázorňují různé aspekty Šivy a vesmírné elementy – Tatpuruša, Aghora, Sadjódžáta, Vámadéva a Íšána, které vyjadřují jeho všudypřítomnost. Hlavní svatyně komplexu Pashupatinah patří mezi nejposvátnější svatyně boha Šivy v hinduismu, jenž představují sloupy božského světla. Podle tradice jde o místa, kde se Šiva sám zjevil. Jedenáct z nich se nachází v Indii, dvanáctá svatyně je právě zde, v Pashupatinah.

Dnešní hlavní chrám pochází z roku 1697, kdy jej nechal vybudovat král Bhupáléndra Malla, ačkoli svatyně samotná má mnohem starší kořeny a byla během staletí opakovaně přestavována. Do tohoto chrámu, do blízkosti posvátného lingamu bohužel nemají Evropané přístup.

Snažila jsem se ochranku přemluvit, ale marně. Nicméně stála jsem od tohoto lingamu jen několik metrů a mohla vnímat Jeho posvátnou energii. Tradice nařizuje, že se samotného lingamu smí dotýkat a rituály v hlavní svatyni provádět výhradně Bhatta kněží, kteří pocházejí z jižní Indie (Karnátaka) a procházejí dlouholetým védským výcvikem.

Přímo pod chrámovým komplexem leží na břehu Bagmati kremační gháty. Arya Ghat patří k nejposvátnějším místům kremace a jižně od něj leží Bhasmeshwor Ghat, kde probíhají tradiční kremace na dřevěných hranicích. Po kremaci je popel zesnulých odevzdáván řece Bagmati. Měla jsem možnost jeden tento obřad sledovat. a řeknu vám, že se vě mně prolínaly různé pocity. (foto je ilustrační – byla jsem tam sama a ani mě popravdě nenapadlo udělat si fotku).

Člověk stojí před chrámem Šivy a několik desítek metrů od něj hoří těla. Není tam snaha smrt schovat za nemocniční dveře, závěsy nebo sterilní stěny. Smrt je součástí posvátného prostoru. Vedle ní pokračuje život: někdo se modlí, někdo přináší květiny, někdo provádí púdžu, někdo pláče nad zemřelým a řeka dál teče.

A nad tím vším je Pashupatináth (dvanáctý z posvátných Lingamů). Právě proto mi připadá symbolika Šivy pokrytého popelem v souvislosti s tímto místem ještě mnohem hlubší.

Bhasma není oslavou smrti. Je připomínkou toho, co smrti nepodléhá. Tělo se vrací živlům. Role, společenské postavení, majetek, krása i moc končí. Ale šivaistická tradice tím člověka vede k otázce: Co ve mně zůstává, když shoří všechno, čím jsem si myslel, že jsem?

A odpovědí je Šiva.

Ne Šiva jako „Bůh smrti“, jak se někdy příliš zjednodušeně říká, ale jako Vědomí, které stojí za vznikáním a zanikáním forem.

Možná právě proto má Pašupatináth tak zvláštní sílu. Není to chrám, který člověka chrání před vědomím pomíjivosti. Naopak ho k němu přivede velmi blízko a zároveň mu ukazuje něco, co ji přesahuje.

Na protějším břehu Bagmati stojí svatyně Kirateshwar, spojená rovněž se Šivou. Podle místní tradice zde Ardžuna meditoval a získal od Šivy božskou zbraň Pašupatástru. Nachází se zde neobvyklý, mírně nakloněný a umělecky tvarovaný Šivův lingam (šivaling), který z různých úhlů mění svůj vzhled…

Místo má velmi klidnou atmosféru. Když tedy člověk sedí na protějším břehu a dívá se přes Bagmati k Pašupatináthu a hořícím ghátům, ocitá se vlastně uprostřed obrovského živého obrazu šivaistické filozofie:

řeka – čas,
oheň – proměna,
popel – pomíjivost,
Šiva – to, co zůstává.

Návštěva Pashupatináth chrámového komplexu patří mezi nejhlubších zážitky mé loňské duchovní pouťi. A pokud vás toto místo přitahuje, neváhejte a vydejte se za voláním své duše. Je velmi transformační, po jeho návštěvě to bytostně pocítíte a jeho otisk ve vás zůstane navždy. Tak jako ve mně.