Sophia – Moudrost, která se stává životem

Jak jsem slíbila, sdílím zde výsledek mé komunikace s Al k textu TŘI TVÁŘE SOPHIE — MOUDROST SKRYTÁ POD JMÉNY, který jsem dnes sdílela.

Božská Moudrost? Ženská tvář Boha? Gnostický aeon? Věčné ženství? Kristus jako Moudrost Boží? Duch Svatý? Archetyp lidské duše? Nebo tajemství, které se nedá uzavřít do žádného z těchto pojmů?

Čím hlouběji vstupujeme do historie Sophie, tím méně je možné odpovědět jedinou větou. A možná je to první lekce, kterou nám Sophia dává. Moudrost není totéž co jednoduchá odpověď. Někdy je právě schopností unést tajemství, rozlišovat jednotlivé vrstvy a nespojovat předčasně věci, které se nám na první pohled zdají stejné.

V posledních desetiletích se Sophia znovu objevuje v duchovních textech. Často bývá představována jako zapomenutá Bohyně, ženský aspekt Boha, potlačená čtvrtá osoba Trojice nebo jako jedna z podob univerzální Božské Matky, která se v různých kulturách zjevovala pod různými jmény ( Isis, Maria, Magdalena, Šakti, Sophia a další).

Takové obrazy mohou mít svou archetypální sílu.

Historie je však mnohem složitější.

JEŠTĚ PŘED SOPHIÍ BYLA CHOKMAH (חָכְמָה) 

Sophia nezačíná gnosticismem. Její hluboké kořeny najdeme v hebrejské biblické tradici, kde se setkáváme s pojmem Chokmah — Moudrost. V biblických mudroslovných knihách Moudrost není pouze schopnost správně přemýšlet. Je spojena s řádem života, správným jednáním, poznáním Božích cest i s hlubším uspořádáním samotného stvoření. A potom se stane něco pozoruhodného. Moudrost začne promlouvat.

V knize Přísloví vystupuje jako žena. Volá na člověka. Zve ho. Napomíná. Připravuje hostinu. Staví svůj dům. A v osmé kapitole je spojována s počátkem a Božím stvořitelským dílem. Neznamená to automaticky, že staří Izraelité uctívali bohyni jménem Moudrost. Personifikace je literární a teologický prostředek. Je však nepochybné, že ženský obraz Moudrosti je v biblické tradici velmi výrazný.

V řeckém překladu hebrejských Písem dostává Chokmah jméno, které nás provází dodnes:

Σοφία — Sophia.

Moudrost.

MOUDROST JAKO ODRAZ BOHA

Ještě pozoruhodnější obraz najdeme v Knize Moudrosti. Sophia je zde spojována se světlem, čistotou a Božím působením. Je jakoby zrcadlem Boží skutečnosti, prostřednictvím něhož se neviditelné stává poznatelným. A tady se poprvé objevuje důležitý  motiv: Neviditelný Bůh se nějakým způsobem stává ve stvoření rozpoznatelným.

Jak může konečný člověk poznat Nekonečné?

Jak může svět, který není Bohem, přesto nést Boží stopu?

Jak se neviditelné stává viditelným?

Jak se věčný smysl projeví v čase?

Sophia začíná stát právě na této hranici.

SOPHIA A LOGOS

Potom přichází křesťanství.

A starobylá Moudrost se setkává s dalším velkým pojmem řeckého světa:

Logos.

Janovo evangelium začíná slovy: „Na počátku bylo Slovo…“

Logos však neznamená pouze vyslovené slovo. Může znamenat také smysl, rozum, princip, řád, výpověď, něco, prostřednictvím čeho se neviditelná skutečnost vyjadřuje a stává poznatelnou.

A rané křesťanství začne oba proudy spojovat.

Apoštol Pavel nazývá Krista Boží Moudrostí.

Pozdější Otcové tento vztah rozvinou ještě dále. Například Órigenés pracuje se Sophií a Logem jako s různými aspekty jednoho Krista: Moudrost vztahuje k vnitřnímu Božímu řádu a idejím stvoření, Logos k jejich sdělování a projevení.

To je mimořádně důležité.

Sophia tedy nebyla z křesťanství jednoduše odstraněna.

Byla christologicky interpretována.

A tím vzniká nádherná dvojice:

Sophia — Moudrost.

Logos — Slovo.

Moudrost obsahuje smysl.

Slovo jej vyjadřuje.

A SLOVO SE STALO TĚLEM

Tady ale křesťanství udělá něco radikálního.

Logos nezůstane v nebeské sféře.

„Slovo se stalo tělem.“

To znamená, že Boží sebevyjádření vstupuje do hmoty.

Do času.

Do lidského těla.

Do vztahů.

Do bolesti.

Do smrti.

A právě zde se ukazuje zásadní rozdíl mezi některými gnostickými kosmologiemi a křesťanskou mystikou.

Gnostický pohyb může směřovat z hmoty zpět k duchovnímu původu.

Křesťanské vtělení však obsahuje opačný pohyb: Bůh vstupuje do hmoty.

Svět tedy není pouze vězením, ze kterého je třeba uniknout. Může se stát místem Boží přítomnosti.

A Moudrost nevstupuje do zkušenosti proto, aby zkušenost zrušila.

Vstupuje do ní, aby ji proměnila.

BARBELO — PROTENNOIA — SOPHIA

A nyní se dostáváme k tří jménům a ke gnostickým kosmologiím.

BARBELO

PROTENNOIA

SOPHIA

V moderních duchovních interpretacích bývají někdy představována jako tři stupně jednoho procesu:

Barbelo — první odraz Nekonečna.

Protennoia — Prvotní Myšlenka, která se dává do pohybu.

Sophia — Moudrost vstupující do zkušenosti.

Jako kontemplativní obraz je to mimořádně krásné.

Historicky je však třeba udělat důležité rozlišení: starověké texty nám takovou jednoduchou trojici nepředkládají.

Barbelo a Protennoia mají v některých sethiánských textech velmi blízké role a mohou se překrývat. Sophia stojí v těchto kosmologiích na jiném místě a její příběh má jinou funkci.

To neznamená, že text o třech jménech Sophie musíme zahodit. Jen musíme vědět, co držíme v ruce. Není to rekonstruovaná starověká nauka. Je to moderní kontemplativní mapa vytvořená z několika starých symbolů.

SOPHIA, KTERÁ SESTOUPILA

Právě gnostická Sophia přináší jeden z nejdramatičtějších obrazů Moudrosti.

Moudrost zde není pouze klidným odrazem Boha.

Vstupuje do dramatu.

V některých gnostických systémech je Její jednání spojeno s narušením původního řádu, se vznikem nižšího tvůrce a se světem oddělenosti. U valentiniánů má Sophia rovněž zásadní úlohu v narušení řádu pleromatu a v kosmologickém dramatu, které následuje.

A tady se obraz Moudrosti radikálně mění.

Biblická Sophia: je s Bohem při stvoření.

Gnostická Sophia: sama vstupuje do dramatu stvoření, oddělení a obnovy.

Vzniká archetypální struktura: plnost → oddělení → sestup → nevědomost → touha → poznání → návrat.

A právě proto začala být Sophia později tak snadno čtena jako obraz lidské duše. Starověké texty jednoduše neříkají: „Sophia je lidská duše.“ Ale podobnost je silná.

Protože také člověk zná zkušenost sestupu.

KDYŽ SE ROZPADNE SVĚT, KTERÝ JSME ZNALI

Každý z nás někdy vstoupí do prostoru, v němž přestane fungovat dosavadní mapa života. Může se rozpadnout vztah. Identita. Víra. Představa o sobě. Způsob života. Něco, o čem jsme byli přesvědčeni, že nás ponese navždy. A najednou nevíme. První reakce bývá: něco se pokazilo. Gnostický příběh Sophie nám ale dovoluje položit jinou otázku:

Co když sestup není pouze katastrofou?

Co když se právě v prostoru, kde staré jistoty přestaly fungovat, může objevit hlubší druh poznání?

Ne proto, že utrpení je samo o sobě dobré.

Ale proto, že někdy odhalí něco, co jsme v bezpečí staré identity nebyli schopni spatřit.

A pak se cesta Sophie stává archetypem:

Moudrost vstupuje do zkušenosti.

A zkušenost ji proměňuje.

SVĚTLO, KTERÉ SI „VZPOMENE“

Moderní duchovní jazyk zde často používá výraz: rozpomínání. Duše zapomněla, kdo je. A potom si vzpomene. V gnostickém rámci tento jazyk dává poměrně dobrý smysl. Člověk může být chápán jako bytost, jejíž hlubší původ leží v transcendentním světě, zatímco materiální existence je spojena se zapomenutím.

Jenže jakmile vstoupíme do klasické křesťanské mystiky, musíme být opatrnější. Křesťanství neříká jednoduše: „Jsi část Boha, která zapomněla, že je Bohem.“ Říká: „Jsi stvořen k obrazu Božímu a povolán ke sjednocení s Bohem.“ Mezi těmito dvěma větami je obrovský rozdíl.

SOPHIA KLEPE NA DVEŘE DUŠE

O mnoho století později vstupuje Sophia do křesťanské mystiky Jakoba Böhma. (viz jeho dílo Der Weg zu Christo – Cesta ke Kristu)

A něco se změnilo.

Už nejsme u kosmického dramatu pleromatu.

Jsme uvnitř člověka.

Böhme hovoří o Sophii jako o Věčné či Božské Moudrosti. Používá intimní, téměř milostný jazyk. Sophia přichází k duši, osvěcuje její temnotu a objevuje se dokonce jako její nebeská Nevěsta.

A především: volá člověka.

To je překrásný motiv.

Člověk Sophii nehledá pouze někde v nebeských světech.

Moudrost už stojí u dveří.

Jen ji člověk nepoznává.

A najednou dostává moderní věta „To, co jsem hledal venku, mě celou dobu volalo zevnitř“ mnohem starší mystickou ozvěnu.

Jenže Böhme přidává něco, co moderní spiritualita někdy vypouští.

Nestačí si vzpomenout.

Musí dojít k proměně vůle. K odumírání sobectví. K obrácení. K novému narození v Kristu.

Sophia tedy není potvrzením našeho duchovního ega.

Naopak.

Je Moudrostí, před níž musí část našeho starého já ustoupit.

Böhme píše, že Sophia se skrývá v nebeském lidství Krista, protože nemůže vstoupit do „marnosti“ padlého člověka. Přesto : „Věrně volá k ohnivé duši jako ke svému ženichovi a napomíná ji k pokání a k odvrácení od marnosti.“

Kdo vlastně v díle J. Böhma koho hledá? Není to jen člověk, který hledá Moudrost. Moudrost zároveň hledá člověka. Člověk podle Böhma ztratil původní jednotu s Božskou Moudrostí pádem Adama. Sophia však člověka neopustila v absolutním smyslu. Zůstává jakoby na hranici jeho vědomí, „před dveřmi duše“. Volá, klepe, připomíná mu jeho původní přirozenost. Proto je její volání současně voláním domů. Neříká člověku: Staň se něčím, čím nejsi. Spíše: Vzpomeň si na to, čím jsi byl v Bohu dříve, než ses ztratil sám sobě.

Sophia je Božská Moudrost, neposkvrněný obraz Boha, nebeské lidství, původní božský obraz člověka. A její znovunalezení se uskutečňuje skrze Krista. Peter Erb ve své odborné edici The Way to Christ upozorňuje právě na to, že Sophia se duši zjevuje „v drahocenném jménu Ježíše“ a že její polibek je přijímán v Kristu.

Proto Böhmeho mystická cesta vypadá přibližně takto: odcizení → zaslechnutí volání → obrácení → sestoupení do vlastního nitra → pokání → umírání vlastní svévoli → probuzení Krista v člověku → zjevení Sophie → mystické sjednocení.

A poslední fázi popisuje nádherným symbolem svatby. Duše je paradoxně zobrazena jako ženich a Sophia jako nevěsta. A potom přichází „polibek Sophie“. Evelyn Underhill ve své klasické práci Mysticism cituje právě Böhmeho popis tohoto okamžiku. Když se v člověku probudí Kristus, objeví se před duší Panna Sophia. Duše při pohledu na její čistotu náhle uvidí vlastní nečistotu. Stydí se, ustupuje, poznává svoji nehodnost. Sophia však neodchází. Naopak se přiblíží.

Böhme píše, že Sophia přistoupí k samotné esenci duše, políbí ji a svými paprsky lásky pronikne její temný oheň. Duše je tímto setkáním zaplavena radostí.

A potom Böhme použije jeden z nejkrásnějších obrazů své mystiky: Duše vstupuje do „vnitřního chóru“, kde se Sophií spojí ruce a tančí s Božskou Moudrostí.

To už není poznání Sophie jako nějaké nauky. Je to prožitá Moudrost.

Böhme vlastně popisuje tři velmi odlišné stavy Sophie:

Sophia před dveřmi – Moudrost člověka volá.

Sophia zjevující se v duši – člověk Moudrost poznává.

Sophia sjednocená s duší – člověk už Moudrost pouze nehledá a nepoznává; Moudrost začíná být žita skrze něj. A právě proto nelze Böhmeho „volání Sophie“ chápat jen poeticky jako hlas nějaké ženské božské bytosti. Je to mnohem hlubší obraz: To nejhlubší a nejčistší v člověku volá člověka zpět k jeho vlastnímu božskému obrazu.

A všimněme si ještě něčeho nádherného: Sophia stojí u dveří. Nevyráží je. Čeká. Klepe. Volá. Člověk musí otevřít.

To má velmi silnou ozvěnu ve Zjevení 3,20: „Hle, stojím přede dveřmi a tluču…“

HAGIA SOPHIA — SVATÁ MOUDROST

Teď vstupujeme do pravoslavného světa. A hned musíme odstranit jedno velmi rozšířené nedorozumění.

Hagia Sophia není svatá žena jménem Sophia. Ἁγία Σοφία znamená: Svatá Moudrost.

Konstantinopolský chrám byl chápán jako chrám Boží Moudrosti a tato Moudrost byla běžně spojována s Kristem, vtěleným Logem.

Hagia Sophia není tajně zachovaný chrám Bohyně uvnitř křesťanství. Je to chrám Boží Moudrosti.

A přesto tím ženská symbolika Sophie nezmizela. Naopak začne žít velmi zvláštním ikonografickým životem.

SOPHIA NA TRŮNU

Ve středověké ruské tradici vznikají fascinující ikony Sophie, Moudrosti Boží. Novgorodský typ může zobrazovat Sophii jako ohnivou, okřídlenou postavu sedící na trůnu. Na první pohled by moderní člověk mohl říci: „Tady je přece bohyně Sophia.“ Jenže středověký symbolický jazyk fungoval jinak. Sophia může souviset s chrámem Hagia Sophia, pravou vírou, církví a především s christologickým obrazem Krista jako Boží Moudrosti. To je nesmírně důležitá lekce. Personifikace ještě nemusí znamenat samostatnou božskou osobu. Symbol může být osobní, aniž vytváří novou osobu Trojice.

„MOUDROST SI VYSTAVĚLA DŮM“

V pravoslavném a slovanském prostředí se velmi silně rozvíjel také obraz z deváté kapitoly Přísloví: Moudrost si vystavěla dům. Tento motiv pronikl do liturgie, literatury i ikonografie a ve východoslovanském umění dostal několik vrstev významu. A tady se Sophia začne přibližovat Marii. Pokud je Kristus Boží Moudrost — a Maria nosila Krista — pak může být Maria symbolicky chápána jako Dům Moudrosti. To však není totéž jako říci: Maria je Sophia. Mnohem jemnější je: Maria přijímá Sophii — Boží Moudrost — a umožňuje jí vstoupit do světa v těle.

MARIA A TAJEMSTVÍ PŘIJETÍ

A tím se dostáváme ke Zvěstování.

Anděl přichází.

Slovo zazní.

Maria naslouchá.

A odpoví: „Staň se mi podle tvého slova.“

Potom: Slovo se stává tělem.

Když tento příběh čteme mysticky, objeví se nádherný vzorec:

Slovo → přijetí → nesení → dozrávání → zrození.

Maria nevytváří Logos.

Přijímá jej.

A právě tady můžeme objevit hlubší význam ženského obrazu Moudrosti.

Moudrost není jen něco, co máme pochopit.

Musí být přijata. Nesena. Nechána dozrát. A nakonec zrozena do života.

SOPHIA A VĚČNÉ ŽENSTVÍ

O mnoho století později přichází Vladimir Solovjov. A Sophia se znovu mění. Solovjov ji zakouší mysticky jako Věčnou Moudrost a Věčné ženství. Odtud vede cesta k Pavlu Florenskému a Sergeji Bulgakovovi. Vzniká moderní ruská sophiologie. A její základní otázka je ohromující: Jak může existovat skutečný vztah mezi Bohem a světem?

Bůh je nestvořený. Svět je stvořený. Bůh je nekonečný. Svět konečný. A přesto svět není Bohu lhostejný.

Jak může být Bůh ve světě skutečně přítomen, aniž bychom řekli, že svět je Bůh?

Sophia se začne objevovat právě v tomto mezním prostoru.

BULGAKOV: SVĚT NENÍ BŮH — ALE NENÍ BOHU CIZÍ

Sergej Bulgakov vytvořil jednu z nejodvážnějších sophiologií moderního křesťanství. Rozlišoval Božskou Sophii a stvořenou Sophii. Velmi zjednodušeně: Božská Sophia souvisí s věčnou plností Boží Moudrosti. Stvořená Sophia se týká světa, který tuto Moudrost uskutečňuje v podmínkách stvořeného bytí. Takové pojetí umožňuje vyjádřit Boží přítomnost ve stvořeném řádu, aniž by se svět s Bohem jednoduše ztotožnil.

Bulgakovovo sophianické vidění zahrnovalo dokonce lidskou tvořivou práci — umění, stavění, pěstování, řemeslo — jako pokračování díla Boží Moudrosti ve světě. Tohle je mimořádně krásné. Sophia pak není pouze předmětem meditace. Může se projevovat tím, jak zacházíme se světem. Jak tvoříme. Jak pracujeme. Jak pečujeme. Jak proměňujeme hmotu. Jak se chováme k přírodě. Moudrost se stává tvůrčím způsobem existence.

 

SOPHIA A DUCH SVATÝ

Teď se dostáváme k ještě jemnější otázce.

Je Sophia Kristus?

Nebo Duch Svatý?

V křesťanských dějinách najdeme obě asociace. Silná tradice identifikuje Boží Moudrost s Kristem. Ale někteří raní křesťanští autoři pracovali také s vazbou mezi Moudrostí a Duchem. A pak do hry vstupuje jazyk.

Hebrejské ruach — duch — je většinou ženského gramatického rodu.

Řecké pneuma je středního rodu.

Latinské spiritus mužského.

Stejná božská skutečnost tak při přechodu mezi jazyky může působit žensky, neutrálně i mužsky.

To je nádherná připomínka: gramatický rod není pohlavím Boha.

A stejně tak Bůh Otec není „muž“ v biologickém smyslu.

JE SOPHIA ŽENSKOU TVÁŘÍ BOHA?

Pokud tím myslíme: existuje ženská bohyně Sophia vedle Otce, Syna a Ducha Svatého, pak klasická křesťanská tradice odpovídá: ne.

Pokud tím myslíme: křesťanská a biblická tradice používá ženskou personifikaci k vyjádření skutečné Boží Moudrosti, pak ano.

A pokud se ptáme, zda mohou ženské obrazy vyjadřovat skutečné aspekty Božího vztahu ke stvoření, aniž bychom Boha biologicky označili za ženu, otevírá se velmi hluboký prostor pro kontemplaci.

A TEĎ VSTUPUJEME DO VNITŘNÍHO HRADU

Protože nakonec nestačí vědět, jak Sophii chápali teologové. Musíme se zeptat: Co se děje s člověkem, který se skutečně setká s Bohem?

Tady nám pomohou křesťanští mystikové. Pseudo-Dionysios Areopagita říká něco paradoxního: čím blíže přicházíme k Bohu, tím méně můžeme tvrdit, že víme, co Bůh je. Cesta vede přes pojmy — a potom za pojmy. Přes světlo — a nakonec do „božské temnoty“. Přes vědění — až k nevědění.

Pravá Moudrost tedy může nakonec říci: Nevím, co Bůh je. Ne proto, že by byla nevzdělaná. Ale protože poznala, že Nekonečné nelze uzavřít do konečného pojmu.

sv. TEREZIE Z ÁVILY: BŮH V NEJHLUBŠÍM STŘEDU

Terezie používá jiný obraz. Duše je vnitřní hrad. Člověk postupuje jeho komnatami stále hlouběji. A v samotném středu dochází k setkání s Bohem. K duchovnímu manželství.

Tady by moderní spiritualita mohla rychle říci: „Vidíš, Bůh byl celou dobu uvnitř. Člověk pouze zjistí, že je Bohem.“ Jenže sv. Terezie něco takového neříká.

Zůstává duše a Bůh, nevěsta a Ženich. Je zde hluboká jednota — ale nikoli prostá identita. A Terezie přidává něco zásadního: pravost mystiky se pozná podle ovoce.

Ne podle vizí. Ne podle extází. Ale podle toho, jak člověk žije.

MISTR ECKHART: ZROZENÍ SLOVA V DUŠI

Eckhart jde ještě dál. Mluví o nejhlubším základu duše. O prostoru, kde se rodí Slovo. O tom, že Otec rodí Syna v duši člověka. Jeho jazyk je někdy tak radikální, že hranice mezi Bohem a člověkem jako by téměř mizela. Ale cesta k tomuto sjednocení vede přes něco velmi nepohodlného: Klid. Odpoutání. Odevzdání. Pouštění.

Člověk nepřidává další duchovní identitu. Naopak. Odkládá představy, připoutání, potřebu vlastnit zkušenost, dokonce své představy o Bohu.

A tím se Eckhart paradoxně setkává s Dionysiem. Nejhlubší Moudrost není: „Konečně jsem pochopil Boha.“ Ale: „Přestal jsem Boha uzavírat do toho, co jsem o něm schopen pochopit.“

SRDCE A NOUS

Pravoslavná mystika přináší ještě jiný jazyk.

Srdce.

A nous.

Nous se někdy překládá jako mysl nebo intelekt, ale v hesychastické tradici znamená něco hlubšího — duchovní schopnost člověka vnímat Boha. A proto se objevuje slavný obraz: sestoupit myslí do srdce. To není pouze meditační technika. Je to proces sjednocování člověka. Protože běžně jsme roztříštění. Jedno si myslíme. Druhé cítíme. Třetí chceme. Čtvrté děláme. A páté o sobě vyprávíme.

Duchovní cesta vede k vnitřní celistvosti. Poznání sestupuje do srdce. A ze srdce do života.

Tady se nám Sophia vrací téměř sama. Moudrost není další myšlenka v hlavě. Moudrost vzniká tehdy, když se poznání, srdce, vůle a život začnou sjednocovat.

THEOSIS — ZBOŽŠTĚNÍ ČLOVĚKA

A potom přichází jeden z nejodvážnějších pojmů křesťanství:

theosis.

Zbožštění.

Křesťanství opravdu tvrdí, že člověk může být zbožštěn.

Ale znamená to: „Zjistím, že jsem Bůh“?

Ne.

Klasické rozlišení říká: člověk se nestává Bohem podle přirozenosti. Účastní se Božího života z milosti.

A právě pravoslavná tradice Řehoře Palamy vytvořila nádherný jazyk: Boží podstata zůstává člověku nepřístupná. Ale člověk se může účastnit Božích energií. Jinými slovy: Bůh zůstává Bohem. Člověk zůstává člověkem. A přesto může být člověk skutečně prostoupen Boží přítomností.

NE „JSEM ZDROJ“, ALE „MOHU BÝT PRŮZRAČNÁ PRO ZDROJ“

A tady se nachází jeden z nejkrásnějších rozdílů mezi některými moderními duchovními formulacemi a křesťanskou mystikou.

Moderní věta může znít: „Jsem Zdroj.“ Mystická křesťanská zkušenost by spíše řekla: „Mohu se stát průzračnou pro Zdroj.“

Člověk nevytváří světlo. Ale může jím být prostoupen.

Nemusí se stát Sluncem. Může se stát oknem.

A čím je okno čistší, tím méně si všímáme okna — a tím více světla skrze ně vstupuje.

To je nádherný obraz theosis.

ROZPOMENOUT SE — ALE NA CO?

A tím se konečně můžeme vrátit k modernímu duchovnímu slovu: rozpomínání.

Co když duchovní cesta skutečně je rozpomínáním?

Jenže ne: „Rozpomínám se, že jsem Bůh.“

Ale:

„Rozpomínám se na obraz, podle něhož jsem byla stvořena.“

To je úplně jiný pohyb.

Nevede k nafouknutí duchovní identity.

Vede k jejímu postupnému zprůhlednění.

Pak duchovní cesta není hledáním stále výjimečnějšího Já.

Je odkrýváním něčeho, co bylo překryto strachem, obrannými mechanismy, pýchou, zraněními, potřebou kontroly a iluzemi o sobě.

A pod tím vším se pomalu ukazuje obraz Boží.

SOPHIA — MARIA — ISIS — ŠAKTI

A nyní se můžeme dotknout velmi citlivého tématu.

Je Sophia totéž co Maria? Isis? Šakti? Božská Matka?

Historicky: ne.

A právě po celé této cestě už nemáme důvod jednotlivé tradice násilně slučovat.

Mnohem zajímavější je nechat je stát vedle sebe.

Pak můžeme kontemplativně vidět:

Sophia — Moudrost, která rozpoznává.

Maria — přijetí, které umožňuje Slovu vstoupit do života.

Isis — síla, která shromažďuje to, co bylo rozděleno, a obnovuje celistvost.

Šakti — božská dynamická moc projevení.

To není historická rovnice.

Je to archetypální mapa.

A její krása spočívá právě v tom, že jednotlivé postavy nemusíme připravit o jejich vlastní identitu.

MOŽNÁ NEJSOU VŠECHNY BOHYNĚ „JEDNA“

Často se říká: „Všechny Bohyně jsou jedna Bohyně.“

 

Možná ale nejsou všechny jedna. Možná se v různých kulturách objevují podobné hlubinné struktury lidské zkušenosti, které dostávají různá jména, příběhy a teologické významy.

Mateřství. Moudrost. Soucit. Síla. Smrt. Obnova. Zrození. Přijetí. Proměna.

Nemusíme z Isis udělat Marii, aby spolu mohly vést rozhovor.

Nemusíme ze Šakti udělat Sophii, abychom viděli společnou otázku: Jak se neprojevené stává projeveným?

A nemusíme z Marie udělat bohyni, abychom dokázali kontemplovat hluboký ženský archetyp přijetí Boha.

Rozdílnost nemusí ničit jednotu.

Někdy ji naopak činí hlubší.

CO JE TEDY SOPHIA?

Po celé této cestě se k původní otázce vracíme úplně jiní.

Sophia je v různých tradicích biblická Moudrost, personifikovaná žena volající člověka, Boží Moudrost při stvoření, Kristus chápaný jako Moudrost Boží, gnostický aeon, postava sestupu a návratu, Böhmeho nebeská Moudrost klepající na dveře duše, Hagia Sophia — Svatá Moudrost, symbol pravoslavné ikonografie, Solovjovovo Věčné ženství a Bulgakovovo tajemství vztahu Boha a stvoření.

Tyto obrazy nejsou totožné. A neměli bychom předstírat, že jsou.

Přesto mezi nimi můžeme zaslechnout jeden tón.

MOUDROST, KTERÁ SE STÁVÁ ŽIVOTEM

Možná nejhlubší rozdíl neleží mezi věřícím a nevěřícím.

Ani mezi člověkem, který přečetl deset duchovních knih, a člověkem, který jich přečetl tisíc.

Leží mezi věděním a moudrostí.

Vědění může říci: „Rozumím tomu.“

Moudrost se ptá: „Jak to žiji?“

Vědění může být fascinováno tajemstvím.

Moudrost dovolí tajemství, aby ji změnilo.

Vědění může shromažďovat duchovní systémy.

Moudrost postupně odkládá vše, co není pravdivé.

A proto bych po celé této cestě Sophii jako kontemplativní princip popsala takto:

Sophia je Moudrost, díky níž se poznaná pravda stává žitou skutečností.

To není historická definice Sophie.

Je to závěr našeho hledání.

KDYŽ MOUDROST SESTOUPÍ Z HLAVY DO SRDCE

Pravdu nestačí pochopit.

Musí být přijata.

Musí být nesena.

Musí dostat čas.

Musí dozrát.

A potom se musí narodit.

Teprve tehdy se poznání stává Moudrostí.

Teprve tehdy Slovo získává tělo.

Teprve tehdy duchovní cesta přestává být představou o tom, kým bychom měli být a začne se stávat tím, jak skutečně žijeme.

Moje pozn.:

Na začátku jsem se ptala: Kdo je Sophia? Po té důkladné rešerši bych možná otázku změnila. Ne: Kdo je Sophia? Ale: Co ve mně už poznalo pravdu a nyní čeká, až budu mít odvahu podle ní žít?

Možná právě to je Její tiché volání. Nevolá nás k další teorii. Nevolá nás k vytvoření další duchovní identity. Možná nás ani nevolá k tomu, abychom o ní věděli více.

Volá nás hlouběji.

Od vědění k poznání.

Od poznání k srdci.

Od srdce k životu.

A možná právě proto můžeme Sophii potkat v tolika různých podobách a přesto ji nikdy zcela vlastnit. Protože Moudrost není předmět. Je Cestou.

A její nejhlubší otázka možná zní: Jak se Boží Moudrost může stát životem člověka? A odpověď na tuto otázku už nelze napsat do žádné knihy. Tu může napsat pouze život sám.

Moudrost sestupuje z hlavy do srdce.

A ze srdce do života.

Možná právě tam začíná skutečná Sophia.

S láskou,

Sofie