MA’A-KHERU VII.

Heka a její tajné jméno

Když pojmenovat znamená poznat

V předchozím textu jsme položili své slovo na váhy Ma’at. Došli jsme k poznání, že nestačí mít silnou vůli. Nestačí umět soustředit myšlenku. Nestačí dokonce ani vědět, co chceme. Protože před každým vědomým tvořením existuje hlubší otázka: „Je to, co chci uskutečnit, v souladu?“ S mou pravdou. Se svobodou druhého člověka. S odpovědností. S hlubším řádem života. A na konci jsme se dotkli dalšího tajemství starého Egypta.Jména.

Protože pro staré Egypťany jméno nebylo pouhou nálepkou, kterou něco označujeme. Jméno – ren – patřilo k samotné identitě bytosti. Znát jméno znamenalo vědět, koho voláme. A v některých duchovních a magických textech znamenalo poznání skrytého či pravého jména také získání zvláštního přístupu k moci toho, koho jméno označovalo. Právě zde se setkávají poznání, slovo a Heka.

A zde se znovu objevuje Isis.

Isis, která chce poznat jméno Re

Ve staroegyptském příběhu známém jako Isis a jméno Re vystupuje Isis nejen jako milující manželka Osirida a matka Hora. Je zde především jako bytost nesmírného poznání a Heka. Isis touží poznat tajné jméno slunečního boha Re. Ne jeho běžné označení. Ne jméno, kterým jej nazývají lidé a bohové. Ale jméno, které nese jeho nejhlubší moc. V příběhu využije Reových slin a země a vytvoří hada. Ten Re uštkne. Boha zachvátí bolest, kterou nedokáže odstranit. Isis přichází se svou Heka a nabízí pomoc. Ale potřebuje jeho pravé jméno. Re postupně vyslovuje své tituly, podoby a projevy. Isis však poznává, že to ještě není ono. Jako by říkala: Neříkej mi, jak tě svět nazývá. Řekni mi, Kdo Jsi. A teprve když jí Re své skryté jméno předá, může Isis svou Heka účinně použít. Tento mýtus můžeme číst mnoha způsoby.

Ale psychologicky obsahuje něco mimořádně silného.

Neříkej mi, jak se to jmenuje, řekni mi, co to je

Kolikrát dáváme svým vnitřním stavům jména, aniž bychom je skutečně poznali? Řekneme: „Jsem unavená.“ Ale co když to není únava? Co když je pod ní smutek? Řekneme: „Jsem naštvaná.“ Ale co když je pod hněvem bezmoc? Řekneme: „Už ho nemiluji.“ Ale co když stále milujeme a jen se zoufale chráníme před bolestí? Řekneme: „Chci být sama.“ Ale co když ve skutečnosti máme strach z blízkosti? Nebo naopak: „Potřebuji vztah.“ Ale co když ve skutečnosti potřebujeme uniknout před samotou, v níž bychom museli potkat sami sebe?

První jméno nemusí být pravé jméno. Stejně jako Re před Isis vyslovuje své známé podoby, také naše psyché nám někdy nejprve nabídne povrchní odpověď. Ale naše duše šeptá: Jdi hlouběji.

Správné pojmenování neboli pravé jméno někdy bolí

Není náhoda, že Re v příběhu musí projít bolestí. Nechci tím říci, že poznání musí vždy vzniknout utrpením. Ale lidská zkušenost ukazuje, že právě bolest někdy prorazí struktury, za nimiž jsme dlouho skrývali pravdu. Dokud všechno funguje, můžeme žít mnoho let s povrchovým „jménem“. Říkáme: Jsem spokojená. Mám hezký vztah. Tohle je můj život. Jsem silná. Nic mi nechybí. A potom přijde něco, co starý příběh naruší. Krize. Ztráta. Vyčerpání. Zamilování. Nemoc. Stárnutí. Setkání. Sen.

Nebo prostě tiché vědomí, které už nelze umlčet. A najednou staré jméno přestane stačit. To, čemu jsme říkali „spokojenost“, možná bylo „zvyk“. To, čemu jsme říkali „láska“,mohlo být „strach z opuštění“. To, čemu jsme říkali „obětavost“, mohlo být „neschopnost říci ne“. To, čemu jsme říkali „síla“, mohlo být „strach ukázat zranitelnost“.

A naopak. To, čemu jsme říkali „slabost“,mohla být citlivost. To, čemu jsme říkali ,sobectví“, mohla být zdravá hranice. To, čemu jsme říkali „selhání“, mohl být konec cesty, která už nebyla naše.

Když nalezneme pravé jméno, změní se náš vztah k tomu, co prožíváme.

Pojmenovat, znamená vynést z nevědomí

Dokud něco nemá jméno, může to v našem životě působit téměř neviditelně. Cítíme tlak. Nespokojenost. Úzkost. Opakujeme určité vztahové vzorce a situace. Reagujeme stále stejným způsobem. Ale nevíme proč. A potom jednoho dne vyslovíme: „Bojím se opuštění.“ Nebo:„Celý život se snažím zasloužit si lásku.“ Nebo: „Jsem rozzlobená, protože jsem znovu dovolila překročit svou hranici.“ Nebo: „Nechybí mi ten člověk. Chybí mi to, kým jsem vedle něj byla.“

A něco se změní. Situace možná stále existuje. Bolest také. Ale už není beztvará. Dostala jméno. To je okamžik Sia a Hu. Poznání se stalo slovem. A tím se mění náš vztah k nevědomému obsahu. To, co nás předtím pouze ovládalo, můžeme začít pozorovat.

A to je počátek svobody.

Ale jméno není diagnóza

Tady je potřeba být opatrní. Protože moderní člověk miluje nálepky. Jakmile něco pojmenujeme psychologickým termínem, snadno získáme pocit, že jsme tomu porozuměli. To je moje trauma. To je můj sklon k závislostem. To je narcismus. To je projekce. To je můj stín. Pojem může pomoci. Ale může se také stát novým povrchovým jménem. Protože pojmenovat kategorii není totéž jako poznat konkrétní zkušenost.

Mohu vědět, že mám „strach z opuštění“. Ale jak tento strach žije právě ve mně? Kde jej cítím v těle? Jaké vztahy kvůli němu vytvářím? Co dělám ve chvíli, kdy se aktivuje? Útočím? Stáhnu se? Začnu se přizpůsobovat? Kontroluji? Předstírám nezávislost?

A co je opravdu za tímto strachem? Teprve tam se začínáme přibližovat pravému jménu.

Pravé jméno není pro dav

Ne všechno, co je pravdivé, musí být veřejné. Současná kultura nás často vede k okamžitému sdílení. Něco pochopíme, zveřejníme to. Něco prožijeme, řekneme to. Něco se v nás narodí, ukážeme to. Ale staré mysterijní tradice znaly hodnotu tajemství. Ne tajemství ze strachu. Ale tajemství jako ochranu něčeho, co ještě dozrává. V předchozím textu jsem se zmínila o malém Horovi, kterého chrání Isis. Totéž může platit pro nové poznání.

Někdy není třeba okamžitě všem říkat:„Už vím, co udělám.“ Možná potřebujeme chvíli nechat poznání uvnitř. Dovolit mu zakořenit. Zjistit, zda je skutečně pravdivé. Protože některé pravdy ztrácejí svou sílu, když je vyslovíme příliš brzy před lidmi, kteří je okamžitě začnou hodnotit.

Někdy je ticho dělohou slova.

Ren – Jméno jako součást bytosti

Ve staroegyptském pohledu byl ren – jméno jednou z podstatných složek lidské existence. Uchovat něčí jméno znamenalo určitým způsobem uchovat jeho přítomnost a paměť. Proto byla jména zapisována. A proto bylo jejich vymazání tak závažným aktem. Jméno nebylo jen praktickým označením. Bylo spojeno s identitou a trváním. A když tento princip přeneseme opatrně do psychologického jazyka, objeví se velmi zajímavá otázka:

Jaká jména jsme během života dali sami sobě?

Jména (nálepky), která nám dali druzí

Možná jsme jako děti slyšeli: Jsi přecitlivělý/á. Jsi nepraktický/á. Jsi sobecký/á. Jsi líný(á. Jsi problémová. jsi moc emocionální. Jsi MOC.  Jsi slabý/á. Jsi ta rozumná. Ty všechno zvládneš. Některá z těchto slov se mohou stát vnitřními jmény. A člověk podle nich začne žít. Dítě, kterému bylo řečeno: „Ty jsi ta silná,“ či „Ty jsi ten silný“ se možná o třicet let později stále bojí požádat o pomoc. Protože jeho jméno zní: Silná či Silný. Člověk, kterému bylo řečeno: „Jsi příliš citlivý,“ se naučí pochybovat o svém vnímání.  Člověk označený za sobeckého se může celý život obětovat, aby dokázal, že tím není.

Jméno začne tvořit identitu. A potom přijde individuace a položí otázku: „Je toto skutečně moje jméno?“

Od persony k pravému Jménu.

Persona má také svá jména… Úspěšný/á. Spolehlivý/á. Duchovní. Matka. Manželka.Otec. Manžel. Odborník. Pomáhající. Silný/á. Moudrý/á. To všechno mohou být pravdivé části našeho života. Ale žádné z těchto jmen není celým člověkem. A problém začíná tehdy, když se s jedním z nich ztotožníme natolik, že všechno ostatní musí odejít do stínu. Proto může druhá polovina života přinášet zvláštní otázku: „Kdo jsem, když odečtu všechna jména, která mi dal svět?“ Ne spojené s profesí, s rodinnou rolí. Ne společenskou identitu. Ne ani duchovní identitu.

Kdo zůstane? Tady se přibližujeme místu, kde jazyk začíná selhávat. A možná právě proto mají mystické tradice tolik úcty k nevyslovitelnému Jménu.

Nejhlubší Já nelze úplně uzavřít do slova

Je zde paradox. Celý tento text je o moci pojmenování. A přesto možná nejhlubší skutečnost člověka nelze žádným jménem úplně zachytit. Jungovo Self není další charakteristika ega. Není to odpověď: Jsem takový/á a takový/á. Self je mnohem širší než náš vědomý obraz sebe. Proto každé jméno může být pravdivé – a současně neúplné. Jsem silná. Ano. A jsem zranitelná. Jsem samostatná. A potřebuji vztah. Jsem světlo. A mám stín. Jsem člověk, který ví. A zároveň člověk stojící před Tajemstvím, které nikdy úplně nepozná.

Celistvost neznamená nalézt jednu dokonalou definici sebe. Možná znamená přestat se nutit do jediné.

A co Boží Jméno?

Tady se otevírá ještě hlubší vrstva. Motiv tajného jména božstva není vlastní jen Egyptu. V biblické tradici je Boží jméno rovněž spojeno s mimořádnou posvátností. Mojžíš se před hořícím keřem ptá Boha na Jeho jméno. A odpověď, kterou tradice uchovala v podobě Ehje ašer ehje, bývá překládána jako: „Jsem, který Jsem“ nebo dynamicky: „Budu, který budu.“

Je to zvláštní jméno. Téměř odmítnutí nechat Boha uzavřít do definice. Jako by nejhlubší jméno nebylo podstatné jméno. Ale bytí. A možná právě zde se egyptský motiv tajného jména a mystická zkušenost dotýkají něčeho společného: Čím hlouběji jdeme, tím méně lze skutečnost vlastnit pojmem. Pravé jméno nedává moc ve smyslu: „Teď tě mám ve své moci“ V hlubším duchovním čtení může znamenat:„Teď jsem se přiblížila tvé podstatě.“

A podstata vyžaduje úctu.

Ježíš a Slovo

A ještě jeden most se zde nabízí. Křesťanská tradice začíná Janovo evangelium větou: „Na počátku bylo Slovo.“ Logos. Slovo zde není pouhým zvukem. Je tvořivým principem. Skrze Logos vzniká svět. Je zajímavé, jak znovu a znovu různé tradice spojují: bytí, poznání , slovo,– stvoření. Neznamená to, že egyptské Heka a křesťanský Logos jsou totéž. Nejsou. Každý pojem patří do jiného náboženského a filozofického světa. Ale můžeme v nich zahlédnout podobnost: Slovo není bezvýznamné.

To, co je pravdivě poznáno a vysloveno, má schopnost dát skutečnosti tvar.

A jsem zase zpět u Čaromocných slov

Možná už je teď také vnímáte jinak než na začátku. Ne jako „abrakadabra“, tedy řeknu správná slova a vesmír mi splní přání. Ale jako vědomou práci, při níž se ptám: Co skutečně pojmenovávám? Je to pravé jméno mé potřeby? Je to pravé jméno mé touhy? Je to pravé jméno mého strachu? Je to pravé jméno toho, co chci vytvořit?

A je mé slovo v Ma’at? Protože mohu říkat: „Chci lásku.“ Ale možná pravé jméno zní: „Chci aby si mě někdo vybral, abych konečně cítila vlastní hodnotu.“ To je něco úplně jiného. Mohu říkat: „Chci hojnost.“ Ale pravé jméno může být: „Chci se konečně cítit v bezpečí.“ Mohu říkat: „Chci svobodu.“ Ale pravé jméno může být: „Bojím se závazku.“

A také naopak. Mohu si myslet: „Jsem sobecká, když chci odejít.“ Ale pravé jméno může znít: „Poprvé respektuji svou hranici.“

Teprve když nalezneme pravé Jméno, můžeme skutečně vědět, s čím pracujeme.

Možná nepotřebujeme silnější slova

Možná potřebujeme výstižnější slova. Pravdivější. Méně okázalá. Blíže skutečnosti. Místo: „Jsem dokonale uzdravená.“ možná: „Učím se důvěřovat svému tělu a naslouchat mu.“ Místo:„Už jsem všechno odpustila.“ možná: „Jsem ochotna postupně propouštět to, co už nechci dál nést.“ Místo: „Nebojím se.“možná: „Bojím se – a přesto udělám jeden pravdivý krok.“

Která věta má větší sílu? Ta, která zní duchovně dokonale? Nebo ta, při jejímž vyslovení celé naše nitro řekne: Ano. To je pravda.

Právě druhá se může stát Ma’a-kheru.

Jméno mění vztah

Když něco pravdivě pojmenujeme, nemusí to okamžitě zmizet. To je důležité. Pojmenuji svůj strach a stále se bojím. Pojmenuji sm tek a stále pláču. Pojmenuji starý vztahový vzorec a možná do něj ještě někdy vstoupím. Ale něco se změnilo. Už to není bezejmenná síla. Mohu to vidět. Mohu s tím vstoupit do vztahu. Mohu si všimnout okamžiku, kdy se to aktivuje. A možná poprvé zvolit jinak. To je velmi konkrétní Heka. Ne magie nad světem. Ale postupné získávání vědomého vztahu k silám, které dříve působily nevědomě.

A co když něco pojmenujeme špatně?

Potom musíme mít odvahu své slovo změnit. I to je Ma’a-kheru. Pravdivost neznamená: „Jednou jsem něco řekla, a proto se toho musím držet navždy.“ Někdy je naopak nejpravdivější větou: „Mýlila jsem se.“ Nebo: „Tehdy jsem to viděla jinak.“ Nebo: „Tohle už není pravda mého života.“ To není slabost slova. Je to jeho očištění. Slovo, které odmítá reagovat na hlubší poznání, se může změnit v dogma. Pravdivé slovo zůstává živé.

Isis nepřijímá první odpověď

A proto se mi nyní příběh Isis a Re zdá tak krásný. Re jí nabízí jména. Isis však čeká. Ještě ne. Další jméno. Ještě ne. Další. Jdi hlouběji. Je to téměř obraz meditace. První odpověď mysli nemusí být konečná. Položím otázku: „Proč mě to tolik bolí?“ První odpověď: Protože mi ublížil. Dobře. Ale ještě hlouběji? Protože jsem mu důvěřovala. Ještě hlouběji? Protože jsem věřila, že tentokrát nebudu opuštěna. Ještě hlouběji? Protože část mě stále věří, že když mě někdo opustí, znamená to, že nejsem hodna lásky. A najednou jsme jinde. Ne u druhého člověka. U studny.

Studna a Jméno

Možná právě proto se mi obraz studny vrací znovu a znovu. Na jejím dně neleží seznam správných odpovědí. Je tam voda. A voda nemá pevný tvar. Musíme k ní sestoupit. Nabrat ji. Vynést nahoru. A teprve potom jí dát nádobu (do nádoby). Slovo je nádoba. Poznání je voda. Pokud máme nádobu bez vody, máme prázdnou frázi. Pokud máme vodu bez nádoby, něco hluboce cítíme, ale nedokážeme to uchopit. Když se spojí obojí, poznání a slovo, Sia a Hu, voda a nádoba, může vzniknout něco, s čím lze vědomě pracovat.

A když toto slovo naplníme Heka a poměříme Ma’at, přibližujeme se znovu k Ma’a-kheru.

Možná není naší nejhlubší otázkou „Jaké slovo mám vyslovit, aby se můj život změnil?“ Ale: „Jaké je pravé jméno toho, co se ve mně právě děje?“ A potom: „Jaké slovo je natolik pravdivé, že za ním dokážu stát celou svou bytostí?“ Možná právě odtud začíná skutečná moc slova. Ne od kontroly. Od poznání. Ne od formule. Od pravdivosti. Ne od snahy přinutit život, aby odpověděl podle našich představ. Ale od odvahy pojmenovat skutečnost takovou, jaká právě je. Protože teprve to, co jsme skutečně pojmenovali, můžeme začít vědomě proměňovat. A možná právě zde se skrývá jedna z nejhlubších podob Heka: slovo, které neuniká před skutečností, ale odhaluje ji. A když ji odhalí, už nejsme stejní. Protože jsme ji uviděli. Dali jsme jí jméno. A to, co bylo dosud ukryto ve tmě, vstoupilo do vědomí.

Ale zbývá ještě jeden krok.

Protože jméno nemusíme dávat jen tomu, co už existuje. Někdy vyslovujeme jméno také nad něčím, co teprve vzniká. A tehdy se znovu vrací původní otázka Čaromocných slov: Může slovo nejen odhalovat skutečnost, ale také otevírat prostor pro skutečnost novou? Právě tam se potkává Heka s jedním z nejstarších obrazů stvoření: svět vzniká slovem.

Příště: MA’A-KHERU VIII. – KDYŽ SLOVO TVOŘÍ: OD PTAHOVA SRDCE A JAZYKA K LOGU

Sofie