MA’A-KHERU VIII.

KDYŽ SLOVO TVOŘÍ

OD PTAHOVA SRDCE A JAZYKA K LOGU

V předchozím textu jsem se zastavila u tajného jména. U otázky, co znamená něco skutečně pojmenovat. Došla jsem k tomu, že slovo může být prázdnou nádobou nebo nádobou naplněnou poznáním. Mluvila jsme o Sia, tedy poznání, o Hu – vyslovení, o Heka – účinné síle, o Ma’at – pravdě a řádu a znovu jsem se vrátila k Ma’a-kheru, slovu, které je pravdivé, protože je v souladu s celým člověkem.

A na konci se otevřela další otázka: Může slovo nejen pojmenovat to, co už existuje, ale také otevřít prostor pro něco, co ještě neexistuje? Právě zde vstupujeme do jedné z nejhlubších staroegyptských představ o stvoření. K Ptahovi.

PTAH – BŮH, KTERÝ TVOŘÍ SRDCEM A JAZYKEM

V memfidské teologii je Ptah představován jako božský tvůrce. Ale netvoří svět tak, že by fyzicky zápasil s chaosem nebo modeloval hmotu rukama. Tvoří jinak. Srdcem a jazykem. To je pozoruhodné. Nejdříve je něco pojato v srdci. Potom je to vysloveno jazykem. A tím dostává skutečnost tvar. Pro staré Egypťany přitom nebylo srdce jen sídlem emocí v našem dnešním smyslu. Bylo místem myšlení, záměru, paměti, charakteru a vůle. A jazyk byl nástrojem, skrze který se vnitřní záměr stával účinným. Je v tom nádherná posloupnost: srdce, poznání, slovo, uskutečnění. A téměř okamžitě poznáváme naše dosavadní pojmy. Sia. Poznání. Hu. Vyslovení. Heka. Účinnost.

A nad tím vším stojí ještě Ma’at. Protože tvoření bez pravdy by nebylo tvořením řádu, ale chaosem.

NEJDŘÍVE SRDCE

Tohle považuji za nesmírně důležité. Ptah nezačíná jazykem. Začíná srdcem. To je podstatný rozdíl. Protože slovo bez srdce může být mechanické. Můžeme vyslovovat afirmaci stokrát denně. Můžeme se naučit dokonalou formulaci. Můžeme ovládat techniku. Ale pokud naše srdce stojí jinde, slovo je od vnitřní skutečnosti odděleno.

V tom se znovu vracíme k Ma’a-kheru. Pravdivé slovo nezačíná v ústech. Začíná mnohem hlouběji. V místě, kde se setkává poznání, cit, vůle a charakter. Možná právě proto některé věty působí tak silně. Ne protože jsou stylisticky dokonalé. Ale protože cítíme, že člověk, který je vyslovil, jimi skutečně žil. Takové slovo má váhu.

SLOVO JAKO PŘECHOD MEZI VNITŘNÍM A VNĚJŠÍM SVĚTEM

Slovo je zvláštní věc. Vzniká uvnitř. Ale jakmile je vysloveno, vstupuje ven. Je mostem. Něco, co existovalo jako neviditelná myšlenka, dostane zvuk. Tvar. Směr. A někdy i účinek. Řeknu: „Ano.“ A vznikne závazek. Řeknu: „Ne.“ A vznikne hranice. Řeknu: „Odcházím.“ A život se může skutečně změnit. Řeknu: „Miluji tě.“ A vztah se promění. Řeknu:„Tohle už nechci dál žít.“ A začíná nový proces.

Slovo tedy není jen popisem skutečnosti. V lidském životě je často činem. A právě zde můžeme pochopit, proč starověké kultury připisovaly slovu takovou moc.

SLOVA, KTERÁ NĚCO KONAJÍ

Moderní jazykověda zná pojem performativní výpověď. Jsou výroky, které něco nejen popisují, ale samy něco vykonávají. Když soudce řekne: „Odsuzuji vás…“ něco se změnilo. Když dva lidé řeknou: „Ano.“ při svatebním obřadu, mění se jejich právní i symbolický vztah. Když někdo řekne: „Slibuji.“ vytvoří závazek, který předtím neexistoval.

Je to velmi zajímavý moderní most ke starší intuici: slovo může být událostí. Ne všechna slova samozřejmě tvoří realitu magicky. Ale některá slova skutečně otevírají, uzavírají, zavazují, osvobozují, zraňují nebo léčí.

CO SE DĚJE, KDYŽ VYSLOVÍME NOVÉ JMÉNO NAD SVÝM ŽIVOTEM?

Představme si člověka, který si o sobě dvacet let říká: „Jsem člověk, kterému vztahy prostě nevycházejí.“ Tato věta není neutrální. Postupně se může stát identitou. Člověk si všímá důkazů, které ji potvrzují. Nevšímá si těch, které ji zpochybňují. Do nových vztahů vstupuje s očekáváním selhání. A protože se tohoto selhání bojí, může se chovat způsobem, který jej skutečně přibližuje.

Slovo se stalo rámcem. A potom jednoho dne člověk řekne: „Nejsem odsouzena k opakování minulosti.“ Je to jen věta? Možná zpočátku ano. Ale může se stát novým orientačním bodem. Začne si všímat jiných možností. Udělá jiné rozhodnutí.Rozpozná starý vzorec dříve než se projeví. A pokud nové slovo postupně ztělesní, může skutečně vytvořit nový životní směr. Tady se opět potkává psychologická zkušenost s obrazem tvořivého slova.

ALE SLOVO NENÍ KOUZELNÁ HŮLKA

Slovo samo o sobě neznamená, že se každé přání mechanicky splní. Mohu říkat: „Jsem bohatá.“ a můj účet se tím automaticky nezmění. Mohu říkat: „Jsem milována.“ ale konkrétní člověk se do mě kvůli tomu nezamiluje. Mohu říkat: „Jsem zdravá.“ a tím  bohužel nelze popřít biologickou realitu nemoci. Takové pojetí by bylo příliš jednoduché. A někdy i nebezpečné.

Ale slovo může měnit něco jiného a sice vnitřní organizaci člověka. Může měnit pozornost. Rozhodování. Sebepojetí. Motivaci. Způsob, jakým člověk reaguje na možnosti. A protože toto všechno ovlivňuje chování, mohou se postupně měnit i vnější podmínky. Tady vidím velmi zdravý způsob, jak rozumět tomu, že myšlenka a slovo tvoří. Ne jako absolutní moc nad světem. Ale jako hlubokou účast na tom, jakou skutečnost vytváříme svými volbami.

PTAH A VNITŘNÍ ARCHITEKTURA

Ptahův obraz je ještě hlubší. Protože svět nevzniká nejprve rukama. Vzniká vnitřním uspořádáním. Srdce pojme. Jazyk vysloví. Teprve potom se objeví forma. To platí i v mnoha velmi obyčejných věcech. Dům vznikne nejprve jako představa. Kniha vznikne nejprve jako myšlenka. Cesta vznikne jako rozhodnutí. Obraz jako vnitřní vize. Podnikání jako nápad. Změna vztahu jako vnitřní poznání: „Takhle už nechci pokračovat.“

Neviditelné předchází viditelnému. A přesně zde má vědomá práce s myšlenkou a slovem své skutečné místo.

SLOVO JAKO SEMENO

Vraťme se znovu k obrazu semene. Semeno neobsahuje hotový strom. Obsahuje možnost stromu. Podobně může být slovo zárodkem nové životní formy. Vyslovím:„Učím se žít v klidu.“To ještě není hotový stav. Je to semeno. Aby vyrostlo, potřebuje pozornost, čas, opakování, rozhodnutí, činy a podmínky. Stejně jako semeno potřebuje půdu a vodu.

A zde se nám znovu vrací studna. Vodu jsme vytáhli z hloubky. Poznání. A nyní jí zaléváme semeno. Slovo.

KDYŽ SLOVO PŘEDBÍHÁ SKUTEČNOST

Na vědomé práci se slovem je něco odvážného. Někdy vyslovíme větu, která ještě není plně pravdivá v našem současném životě. A přesto ji cítíme jako směr pravdy. To je jemná hranice. Například: „Jsem člověk, který se umí postavit za sebe.“ Možná ještě ne vždy. Ale část nás ví: Tímto směrem jdu. Pak slovo nemusí být lží. Může být předobrazem. Obrazem formy, kterou teprve vytváříme. Rozhodující otázka zní: Je toto slovo jen útěkem od současnosti? Nebo skutečně vede k činu? Pokud každý den říkám: „Umím nastavovat hranice.“ a dál nechávám druhé mé hranice bez odporu překračovat, slovo zůstává prázdné. Pokud však díky němu dnes vyslovím jedno malé NE, pak se nová skutečnost začala rodit.

ČAROMOCNÉ SLOVO JAKO ZÁVAZEK

Možná bychom tedy mohli na Čaromocná slova pohlížet také jako na závazek vůči sobě. Ne: „Bože/Vesmíre, udělej to za mě.“ Ale: „Toto je směr, kterému dávám svou pozornost, energii a jednání.“ Pak každé vědomě vyslovené slovo obsahuje odpovědnost. Pokud říkám: „Volím mír,“ musím se ptát: Co dnes udělám jinak? Pokud říkám: „Volím hojnost,“ musím se ptát: Jak nakládám se zdroji? Kde jednám z nedostatku? Kde se bojím přijímat? Kde neumím dávat? Pokud říkám: „Volím lásku,“ musím se ptát: Jak se dnes zachovám k sobě? A k druhému?

Tím se slovo stává živým. PTAH, HU A SIA

V memfidské teologii se velmi zajímavě setkávají pojmy, kterými jsme už prošli.

Sia – poznání.

Hu – autoritativní výpověď.

A Ptahův tvořivý princip srdce a jazyka.

Jako bychom znovu slyšeli: Nejdříve musí být něco poznáno. Potom vysloveno. A teprve tím může být uvedeno do vztahu se světem. Proto je naše dnešní otázka stále stejná: Co vlastně dávám slovem tvar? Protože pokud vědomě vyslovuji strach, mohu posilovat strach. Pokud stále opakuji: „Nikdy se mi nic nezdaří,“ toto slovo se může stát rámcem celé zkušenosti. Pokud ale řeknu: „Některé věci se mi nepodařily, ale mohu zkusit další krok,“ nevytvářím falešnou pozitivitu. Vytvářím prostor možnosti.

To je velmi jiný způsob práce se slovem.

OD PTAHA K LOGU

A tady se dostávám k mostu mezi tradicemi. Janovo evangelium začíná: „Na počátku bylo Slovo.“ Řecké slovo Logos zde neznamená jen obyčejné slovo. Nese v sobě význam rozumu, smyslu, řádu, principu. A v křesťanské tradici se Logos vztahuje ke Kristu. Svět je skrze Logos tvořen. Je zde hluboká idea: bytí není beze smyslu. Stvoření má řád. Slovo není jen zvuk.Je principem, který dává skutečnosti tvar a smysl.

PTAH A LOGOS NEJSOU TOTÉŽ

Samozřejmě bych neměla slévat různé tradice do jedné. Ptah není Logos. Egyptská memfidská teologie a křesťanské Janovo evangelium patří do odlišných historických, náboženských a filozofických světů. Ale přesto v lze zahlédnout něco společného a sice  to, že stvoření souvisí s myslí, smyslem a slovem. A to je fascinující. Protože tento motiv se objevuje znovu a znovu. V Egyptě. V biblické tradici. V řecké filozofii. V mystice.

Jako by člověk po tisíciletí tušil, že mezi vědomím a skutečností existuje hlubší vztah, než jaký zachytí pouze materiální popis.

„BŮH ŘEKL – A STALO SE“

Také první kapitola knihy Genesis je vystavěna kolem tvořivého slova. Bůh řekne a něco vznikne. „Budiž světlo.“ A světlo je. Opět zde nejde o lidskou afirmaci. Jde o božský tvořivý akt.Ale pro člověka může být tento obraz inspirací k hluboké otázce: Jaká slova vyslovuji nad vlastním životem? Říkám neustále: Nemůžu. Je pozdě. Taková prostě jsem. Lidé se nemění. Mně láska není souzena. A potom se divím, proč se můj svět stále podobá těmto větám? Ne proto, že by každá věta magicky vytvořila událost. Ale proto, že slova, kterým dlouhodobě věříme, se mohou stát architekturou naší psyché.

POZOR NA SLOVA, KTERÁ SE STALA KLETBOU

Slovo „kletba“ může znít dramaticky. Ale nemusíme je chápat magicky. Kolik lidí žije desítky let pod větou, kterou jim někdo řekl jednou v dětství? „Z tebe nikdy nic nebude.“ „Nikdo tě nebude chtít.“„Jsi neschopný/á.“ „Jsi moc komplikovaný/á.“ Jedna věta. A dítě jí uvěří. Později už ji ani nemusí slyšet zvenčí. Říká si ji samo.

Tady může mít vědomé slovo skutečně osvobozující funkci. Ne tím, že starou větu jen přelepíme novou. Ale tím, že ji nejprve odhalíme. Pojmenujeme. Zpochybníme. A vytvoříme pravdivější výrok. Například: „To, že jsem tuto větu kdysi slyšela, neznamená, že je pravdivá.“

To může být velmi mocné Ma’a-kheru.

SLOVO A TĚLO

Slova nežijí pouze v hlavě. Tělo na ně reaguje. Vyslovte: „Jsem v nebezpečí.“ A sledujte tělo. Vyslovte: „Jsem doma.“ A možná ucítíte něco jiného. To neznamená, že pouhým slovem lze zrušit skutečné ohrožení. Ale jazyk a nervový systém spolu komunikují. Proto může být vědomá práce se slovem velmi hluboká, pokud není používána k popření reality. Neříkám svému tělu:„Neboj se.“ když se bojí. Možná řeknu: „Jsem tady. Vidím tvůj strach. Teď jsme v bezpečí.“ To je pravdivější. A tělo má šanci tomu postupně uvěřit.

Ma’a-kheru znovu znamená: slovo, které tělo nemusí odmítnout jako lež.

SLOVO MŮŽE LÉČIT I ZRAŇOVAT

Všichni to známe. Jedna věta může člověka provázet celý život. Může jej povzbudit. Nebo zlomit. Proto je práce se slovem také etickou otázkou. Co vyslovuji nad druhými? Jak mluvím k dítěti? Jak mluvím k partnerovi? Jak mluvím sama k sobě? Jak často používám absolutní věty: „Ty vždycky…“ „Ty nikdy…“ Taková slova vytvářejí velmi tvrdé identity. Možná je Ma’at přítomna i zde. V umění dát druhému pravdu, aniž bychom jej uzavřeli do jediné definice. Místo: „Jsi sobecký.“ mohu říci: „To, co jsi teď udělal, mě zranilo a vnímám to jako bezohledné.“ 

Jedna věta odsuzuje celou bytost. Druhá pojmenovává konkrétní čin. To je rozdíl mezi nálepkou a pravým jménem situace.

TVOŘIT SLOVEM NEZNAMENÁ OVLÁDAT

Tvořivá síla slova není technika, jak ovládnout život. Je to zodpovědnost za to, jakou skutečnost svým slovem podporuji. Podporuji strach? Naději? Nenávist? Pravdu? Sebepohrdání? Možnost? Pomstu?Smíření?

Slovo se stává jedním ze způsobů, jak se podílíme na světě. A proto není jedno, co stále znovu vyslovujeme. Ne proto, že kosmos mechanicky poslouchá každou naši větu. Ale protože my sami posloucháme. Naše psyché poslouchá. Naše tělo poslouchá. Naše vztahy naslouchají. Druzí lidé poslouchají.

A z tohoto nepřetržitého pole řeči vzniká část skutečnosti, v níž žijeme.

OD „JÁ TVOŘÍM“ K „SKRZE MĚ SE TVOŘÍ“

A zde se znovu vrací Ma’at. Možná nejhlubší práce se slovem nezačíná: „Co chci vytvořit?“ Ale: „Čemu chci dát hlas?“ A ještě hlouběji:„Co skrze mě chce dostat tvar?“ To je úplně jiný postoj. Ego chce tvořit podle svého obrazu. Hlubší vědomí naslouchá. Ptá se: Co chce být vysloveno? Co chce být uskutečněno? Co je pravdivé? Co slouží životu?

A právě zde se tvořivé slovo přestává podobat příkazu. Stává se spoluprací.

PTAH V NÁS

Možná bychom mohli Ptahův obraz přenést do jednoduché vnitřní praxe. Nejdříve se zastavit. Dát pozornost do srdce. Nechat otázku sestoupit pod běžný hluk mysli. A potom se ptát: Co skutečně vím? To je Sia. Pak:Jak to mohu pojmenovat co nejpravdivěji? To je Hu. Potom: Jakému slovu chci dát svou energii a jednání? To je Heka. A nakonec:Je toto slovo v souladu s Ma’at?

Teprve potom je vyslovit. Ne jako trik. Ale jako závazek.

MOŽNÁ PRÁVĚ TAK VZNIKÁ NOVÁ SKUTEČNOST

Ne skokem. Ne jednou formulí. Ale tím, že se vnitřní poznání stane slovem. Slovo rozhodnutím. Rozhodnutí činem. Čin návykem. Návyk charakterem. A charakter životem.To už není abstraktní magie. To je alchymie každodennosti. A právě zde se mi Ptahův obraz stává mimořádně živým.

Srdce pojme.
Jazyk vysloví.
Život dá slovu tělo.

A CO JSOU TEDY ČAROMOCNÁ SLOVA?

Čaromocná slova nejsou jen pozitivní věta. Není to formule, která má přimět život, aby nám něco dal. Je to slovo, které vychází z poznání, je pravdivé vůči našemu srdci, respektuje Ma’at,neporušuje svobodu druhého, dostává se jim naší pozornosti, vedou k činu a postupně sjednocují naše myšlení, cítění, jednání a život.

Taková slova mohou být velmi jednoduché. „Ano.“ „Ne.“ „Odcházím.“ „Zůstanu.“ „Odpouštím.“ „Ještě odpustit neumím.“ „Jsem připravena.“ „Potřebuji čas.“„Toto už není moje cesta.“„Tomuto chci dát život.“ A možná právě tato prostá slova mohou být mnohem mocnější než nejvznešenější afirmace.

Protože jsou Ma’a-kheru. Pravdivá hlasem.

STUDNA, SEMENO, SLOVO A TVAR

A tak se naše obrazy znovu spojují. STUDNA jako Místo poznání. SEMENO jako Možnost nového života. SLOVO jako Forma, kterou této možnosti dáváme. VODA jako Pozornost a vědomí, kterými semeno živíme. MA’AT – Řád, podle něhož rozlišujeme, co má růst. HEKA – Síla, kterou do procesu vkládáme.  HORUS – Nová skutečnost, která se může narodit. A PTAH nám připomíná: Než něco dostane tvar ve světě, často to nejprve musí dostat tvar v srdci a ve slově.

A přesto nám v tomto obrazu stále něco chybí. Mluvila jsem o slovu, které vychází ze srdce. Ale co když nejhlubší slovo vzniká ještě předtím, než jej dokážeme vyslovit? Co když existuje prostor, v němž slovo teprve vzniká? Ticho. Možná právě proto mystikové všech tradic znovu a znovu vstupovali do ticha. Ne proto, že slovo nemá význam. Ale proto, že chtěli nalézt místo, z něhož pravdivé slovo přichází.

A právě se vydáme příště.

Příště: MA’A-KHERU IX. – TICHO PŘED SLOVEM: KDE SE RODÍ PRAVDIVÝ HLAS

Sofie