K zamyšlení

STÁVÁME SE BOJOVNÍKY TVÁŘÍ V TVÁŘ ÚZKOSTI

Někdy žije úzkost jako tiché dunění v pozadí našeho každodenního života.

Ale někdy se stavidla našeho prožívání náhle otevřou dokořán a syrová úzkost se tělem přežene jako přílivová vlna.

Možná právě procházíme těžkým obdobím života, krizí, změnou, koncem vztahu, nemocí, nemocí či smrtí někoho blízkého nebo se nám rozpadá starý sen či „záchranná síť“ a děsivé myšlenky spouštějí v těle úzkostnou reakci. Možná naše úzkost přichází zdánlivě odnikud. Možná se dotýkáme traumatu z minulosti a staré bolestné pocity hrozí, že vystoupí do vědomí. Možná si jen představujeme věci, které ve skutečnosti nejsou pravdivé, a vyvoláváme něco, co ve skutečnosti není přítomné. Možná je v nás prostě něco, co potřebuje být zpracováno, čemu je třeba čelit, co potřebuje být procítěno až do konce, přivedeno do prostoru lásky a začleněno do širšího obrazu nás samých.

Ano, někdy úzkost přichází nechtěná a nečekaná přímo do popředí našeho vědomého prožívání a okamžitě s sebou přináší bušení srdce, překotné myšlenky, horkost a pot, brnění v končetinách, nevolnost a sevření v břiše, na hrudi a v hrdle a pocit, jako by se nám pod nohama propadala zem. Máme chuť utéct, vyskočit z vlastní kůže, uniknout někam do bezpečí, znovu najít pevnou půdu pod nohama…

Úzkost může být mírná, ale může být také opravdu intenzivní, děsivá a mocná. Když přichází jako taková přílivová vlna, můžeme mít skutečně pocit: „Něco je strašlivě špatně!“ Naše myšlenky nám mohou říkat, že zemřeme, omdlíme, dostaneme infarkt nebo mrtvici, úplně se zblázníme nebo sami sebe ztratíme v nějaké děsivé prázdnotě.

Samotná úzkost v nás může vyvolávat pocit ohrožení. Můžeme začít mít úzkost ze své vlastní úzkosti!

Pravdou je, že tyto příznaky úzkosti jsou samy o sobě bezpečné. Bušící srdce je bezpečné. Svalové napětí je bezpečné. Ten „svíravý, propadající se pocit“ v břiše je bezpečný. Překotné myšlenky jsou bezpečné. Horkost, pot a ten závratný pocit, jako bychom ztratili pevnou půdu pod nohama a byli od všeho odpojeni, jsou bezpečné. V danou chvíli se tak možná necítíme a rozhodně to nemusí být příjemné, ale je to jen přecházející bouře tělesných pocitů a myšlenek. Je to tělo, které se nachází v hlubokém ochranném režimu. Je to příroda ve své nejdokonalejší, nejstarší a nejdivočejší podobě. Neznamená to, že se děje nebo se „za chvíli stane“ něco špatného.

Učíme se do bouře své úzkosti jemně vstoupit, přiklonit se k ní a dovolit tělu, aby dělalo to, co právě dělá. Učíme se rozpoznat, že v přítomném okamžiku prožíváme úzkost, pojmenovat tohoto návštěvníka, obrátit k němu bdělou pozornost a se soucitem se ho dotknout — s odvahou, pomalostí a dechem.

Začínáme dovolovat srdci, aby se rozbušilo. Dovolujeme chvění a třes i horkost. Dovolujeme sevření v břiše, brnění i ten tíživý pocit, že se blíží něco zlého. Dovolujeme tomuto okamžiku, aby byl takový, jaký je — chaotický, intenzivní, nepříjemný a živý.

Říkáme si: „Ano, právě teď prožívám úzkost. Je opravdu, opravdu intenzivní, ale sama o sobě je bezpečná. Je to nervový systém, který se ze všech sil snaží ochránit organismus, nic víc. A přejde to. A já to všechno dokážu unést…“

Učíme se vstoupit do té větší části sebe sama, do onoho stále přítomného Bytí uprostřed tělesné bouře.

Učíme se přestat s úzkostí bojovat, přestat se za ni stydět a přestat ji označovat za špatnou, nesprávnou či nebezpečnou (a pokud se takové myšlenky přece jen objeví, rozpoznáme je jako další projevy úzkosti!).

Učíme se před úzkostí neutíkat a nesnažit se za každou cenu dostat na nějaké „bezpečnější místo“. Zjišťujeme, že tím nejbezpečnějším místem je ve skutečnosti právě to, kde se právě nacházíme – samotný střed naší úzkosti!

Učíme se sklonit před ohromnou silou a inteligencí úzkosti a svézt se na její vlně, zatímco vzniká, dosahuje vrcholu a opět se láme a vrací ke svému zdroji.

Stáváme se bojovníky úzkosti!

Nacházíme odvahu dotknout se vlastní křehkosti a zranitelnosti a čelit tomuto prastarému a posvátnému tělesnému návštěvníkovi, který se nás snaží pouze chránit, udržet v bezpečí a připomenout nám naši skutečnou sílu.

— Jeff Foster

Jeff Foster (www.lifewithoutacentre.com)