K zamyšlení

Carl Jung napsal v dopise Olze Fröbe-Kapteyn:

„Není světla bez stínu a není psychické celistvosti bez nedokonalosti. Aby se život završil, nevyžaduje dokonalost, nýbrž úplnost; a k tomu je zapotřebí ‚ostnu v těle‘, utrpení plynoucího z našich nedostatků, bez něhož není pokroku ani vzestupu.“

Celý svůj život ses snažil dosáhnout celistvosti tím, že ses zbavoval těch částí sebe, které bolely. Zacházel jsi se svými zraněními jako s vetřelci. Se svými nedostatky jako s důkazy svědčícími proti tobě. Se svým stínem jako se zločincem, kterého je třeba napravit, umlčet a zavřít někam, kde se na něj nebude muset dívat nikdo – dokonce ani ty sám.

Usiloval jsi o dokonalost s oddaností fanatika. Dokonalé tělo. Dokonalá kariéra. Dokonalá rodina. Dokonalá duchovní praxe. Dokonalý způsob, jak mluvit o své bolesti tak, aby zněla jako moudrost, a ne jako ta syrová, nezhojená změť, kterou ve skutečnosti je.

A přesto po všem tom úsilí, po všech knihách, terapiích, seminářích a meditačních pobytech ležíš v noci vzhůru, hledíš do stropu a přemýšlíš, proč ona celistvost, za kterou ses tak dlouho hnal, stále nepřichází.

Protože ses hnal za něčím jiným, než jsi měl.

Snažil ses vybudovat já bez prasklin. Já bez ostnů. Já, které by konečně bylo přijatelné – pro tvé rodiče, pro společnost, pro zvnitřněného soudce, který předsedá tvému životu už od dětství.

Snažil ses stát hotovým výrobkem, uhlazeným a bezchybným, něčím, co lze postavit na polici a obdivovat.

Ale duše není výrobek. Duše není uhlazená. Duše není bezchybná.

Duše je živoucí, dýchající, rozporuplná, nedokonalá a nádherná změť.

A snaha učinit ji dokonalou není duchovním růstem. Je násilím.

„Osten v těle“ –  viz slova apoštola Pavla – není problém, který je třeba vyřešit. Je nezbytnou součástí procesu stávání se.

To, co na sobě nejvíce nenávidíš, není chyba. Není to trest. Není to důkaz, že jsi selhal.

Je to právě to, co tě může zachránit.

Protože ti to nedovolí spočinout v iluzi vlastní dokonalosti. Udržuje tě to pokorného. Udržuje tě to pravdivého. Nutí tě to hledat něco, co přesahuje úhledný příběh, který sis vytvořil o tom, kdo jsi.

Osten je rána, která se nechce zacelit, a tato rána není tvým nepřítelem.  Je místem, kudy dovnitř vstupuje světlo.

Byl jsi učen, že cílem života je překonat utrpení, zahojit všechny rány, vyřešit všechny rozpory a dospět do stavu trvalého míru a jasnosti.

Nevědomí však nechce, abys všechno překonal a povznesl se nad to.

Chce, abys sestoupil.

Chce, abys usedl uprostřed chaosu svého vlastního lidství a nazval jej posvátným. Chce, abys přestal utíkat před částmi sebe, které bolí, a začal naslouchat tomu, co se ti snaží říci.

Závislost, deprese, vztek, strach, zoufalá potřeba uznání – podle tohoto pohledu to nejsou jen problémy, kterých se máme zbavit. Jsou to poslové. Jsou hlasem neprožitého života, který klepe na dveře tvé pečlivě vybudované persony a žádá, aby byl vpuštěn dovnitř. A ty ses k nim choval jako k vetřelcům.

Stín není špatnou částí tebe. Je pohřbenou částí. Částí, které ses musel vzdát, protože nebylo bezpečné zlobit se, nebylo bezpečné prožívat svou sexualitu, nebylo bezpečné být silný, nebylo bezpečné být jiný.

Velmi brzy ses naučil, že láska má své podmínky, že uznání si musíš zasloužit a že cenou za přijetí je amputace částí sebe sama. A tak jsi odřezal části své vlastní duše a pohřbil je v nevědomí, kde rostly ve tmě a čekaly na okamžik, kdy budeš dost silný na to, abys je vykopal, vzal do náruče a nazval jejich pravými jmény.

Ten okamžik je teď. Vždycky byl teď.

Ty však stále čekáš na vhodnější chvíli, bezpečnější dobu, na čas, kdy budeš lépe připraven.

Takový čas neexistuje.

Existuje pouze přítomný okamžik.

A osten je stále ve tvém těle.

A nezmizí.

Tady je tajemství celistvosti, o kterém ti nikdo neřekne:

Celistvost nemusí působit jako mír.

Může být prožitkem plné, téměř nesnesitelné tíhy vlastní existence.

Je to zármutek, kterému ses po desetiletí vyhýbal a který se nyní zvedá v tvé hrudi a žádá, aby byl procítěn.

Je to vztek, který jsi celé roky polykal a který konečně promlouvá hlasem otřásajícím základy tvého pečlivě uspořádaného života.

Je to hrůza z toho, že budeš spatřen – skutečně spatřen – v celé své zraněnosti i kráse.

Připadá ti to jako smrt, protože je to smrt.

Smrt falešného já.

Smrt toho, kdo hrál svou roli, snažil se všem vyhovět a ohýbal se do nejrůznějších podob jen proto, aby si zasloužil lásku.

A na druhé straně této smrti nečeká lepší verze tebe.

Jsi tam prostě ty.

Skutečný.
Celistvý.
Nedokonalý.
Živý.

Osten ti nebrání v dosažení celistvosti.

Osten je součástí celistvosti.

Připomíná ti, že nejsi hotový, že ani nemáš být hotový, že proces stávání se nikdy nekončí – a právě o to jde.

Rána je branou.

Nedokonalost je dveřmi.

To, co chceš ze všeho nejvíc skrýt, může být právě tím, co tě učiní skutečným.

Přestaň se tedy neustále snažit opravovat sám sebe.

Přestaň zacházet se svým utrpením jako s problémem, který je třeba zvládnout.

Zůstaň chvíli s ostnem.

Dovol mu, aby tě bodal.

Dovol mu, aby ti připomněl, že jsi živý, že jsi člověk a že stále procházíš oním velkým, děsivým a nádherným procesem stávání se.

Jizvy, které neseš, nejsou důkazem tvého selhání.

Jsou mapou cesty tvé duše, zapsanou jazykem, který dokážou číst jen odvážní.

A ty jsi odvážnější, než tušíš.

The Shadow Mind

Pozn.: Výraz „osten v těle“ najdeme ve 2. listu Korintským 12,7.  Apoštol Pavel píše o něčem, co mu bylo dáno, aby se nepovyšoval: „…byl mi dán do těla osten…“

Řecky je tam σκόλοψ τῇ σαρκί (skólops tē sarkí) — doslova něco jako „osten/trn v těle“. Následně Pavel říká, že třikrát prosil Pána, aby jej toho zbavil, ale dostal odpověď: „Stačí ti má milost, neboť síla se dokonává ve slabosti.“ (2 Kor 12,9)

Právě proto tento obraz Jung používá tak působivě. Apoštol Pavel nikdy přesně nevysvětlil, co jeho „osten“ byl. Po staletí se diskutuje, zda šlo o tělesnou nemoc, psychické trápení, pronásledování, pokušení či něco jiného.

Carl Gustav Jung převzal biblický obraz a dal mu psychologický význam: naše nedokonalost není jen překážkou na cestě k celistvosti; právě zkušenost vlastní nedokonalosti může být pro vývoj osobnosti nezbytná.