K zamyšlení

Někdy, když vám někdo ublíží nebo ublíží někomu, koho milujete a odmítá za to převzít odpovědnost, může být tím nejduchovnějším, co můžete udělat, odpustit mu.

Dokážete pohlédnout za jeho chování a spatřit pod ním zraněnou lidskou bytost.

Vidíte v něm vyděšené dítě, starou bolest, kterou se nikdy nenaučil unést, rány, které nikdy nezhojil, stud, který se naučil skrývat, brnění, které si musel vytvořit, aby přežil.

Vidíte, že možná jen opakuje vzorce, které vznikly dávno předtím, než jste vstoupili do jeho života. Vidíte, jak málo si možná uvědomuje, co ho ve skutečnosti pohání, jak je uvězněný ve své vlastní minulosti, jak jeho krutost může být bolestí, která nikdy nenašla jinou cestu ven.

Vidíte masku, kterou nosí, a strach ukrytý pod ní. Vidíte, jak obranné mechanismy, které ho kdysi chránily, mohou dnes zraňovat právě ty lidi, které miluje nejvíc.

Vidíte, že v jakémsi zvláštním a tajemném smyslu možná v daném okamžiku ani nedokázal být jiný. Možná s mírou vědomí, kterou tehdy měl, se svou podmíněností, genetickou výbavou a životními okolnostmi jednoduše nedokázal podívat na to, co vlastně dělá.

Možná vás pod všemi těmi obrannými vrstvami nikdy vědomě zranit nechtěl.

A…

Někdy je tím nejduchovnějším, co můžete udělat, říct mu, ať jde do pr…le — a odejít.

Protože moudrost spočívá v tom, že víte, kdy odpuštění znamená otevřít své srdce… a kdy znamená zavřít dveře.

A kdy — s láskou, se zármutkem a bez jakýchkoli snadných odpovědí — znamená udělat obojí zároveň.

— Jeff Foster

Jeff Foster

www.lifewithoutacentre.com