K zamyšlení

Alchymie samoty: Proč se ti, kdo kráčejí sami, stávají Zdrojem

Existuje zvláštní druh osamělosti, který znají pouze ti, kdo kráčejí vnitřní cestou — osamělost hledajícího, který už přerostl prázdné hovory, který už nenachází potravu v povrchní společnosti a který často sedává v tichu a přemýšlí, zda ještě někdo jiný vidí to, co vidí on, cítí to, co cítí on, nebo nese v hrudi tentýž oheň.

Slova starého alchymisty adresovaná jeho žákovi nebyla útěchou, byla zákonem: „Bez ohledu na to, jak osamocený jsi a jak velkou samotu cítíš, pokud svou práci konáš opravdově a svědomitě, přijdou neznámí přátelé a vyhledají tě.“

To je hermetický princip rezonance v pohybu: podobné vědomí rozpoznává podobné vědomí — napříč vzdáleností, napříč tichem, napříč časem.

Nemusíš hledat svůj kmen. Potřebuješ pouze naplno a bez omluv být tím, kým skutečně jsi — konat svou práci v soukromí, bez potlesku, bez publika — a frekvence, kterou vyzařuješ, vykoná to, co by žádné hledání nikdy nedokázalo. Přivolá je k tobě domů.

Pohleď na Thovta, písaře bohů a strážce posvátného vědění, jak stojí sám před starobylou stěnou pokrytou hieroglyfy — nikým nepozorován, beze spěchu, zaznamenávající pravdu pouze pro pravdu samu.

Nečeká, až jeho práci potvrdí nějaká rada. Neodkládá moudrost do chvíle, kdy se shromáždí skupina připravená ji přijmout. Píše, protože samotné psaní je obětí.

To je obraz skutečného zasvěcence: člověka, který pokračuje v díle sebeovládnutí a vnitřního mistrovství i v temnotě a důvěřuje, že světlo, které tím vytváří, bude nakonec spatřeno.

A právě zde se skrývá hlubší učení, které mnozí přehlížejí:

Nikdy jsi neměl čekat, až tě jako první najdou „tvoji lidé“. Měl ses stát prostorem, který oni sami hledají.

Pokud neexistuje žádná skupina, která by zrcadlila tvou hloubku, tvůj hlad po pravdě a tvou oddanost vnitřní práci — nezoufej. A nerozmělňuj sám sebe jen proto, abys zapadl někam, kde je méně prostoru, než kolik potřebuje tvá duše.

Staň se Zdrojem.

Staň se plamenem, k němuž budou druzí přitahováni, ne proto, že jsi je volal, ale proto, že tvůj oheň už nebude možné přehlédnout.

Samota v tomto světle není trestem.

Je přípravou.

Je alchymistickou pecí, v níž se očišťuje ego, kde se v samotě rodí disciplína a kde se utváří charakter, aniž by kolem byli svědkové, před nimiž je třeba něco předvádět — zůstává pouze Pravda, před níž se zodpovídáš.

Období osamělosti není nepřítomností tvého kmene. Je inkubační dobou tvého vlastního stávání se — abys ve chvíli, kdy tvoji lidé skutečně přijdou, nestál před nimi jako někdo, kdo stále ještě hledá, ale jako někdo, kdo už nalezl celistvost.

Otázka k zamyšlení, milí hledající:

Zažili jste ve svém životě tuto alchymii také — období samoty, které k vám po čase přivedlo nečekané spřízněné duše?

Jakou „práci“ jste konali v temnotě předtím, než vás nalezlo světlo spojení?

Podělte se o svou zkušenost.

Kéž se tento prostor alespoň v malé míře stane právě tím Zdrojem, o němž zde hovoříme — místem setkávání těch, jejichž vědomí je spřízněné, kteří se k sobě nepřitahují náhodou, ale rezonancí.

James William Kaler 

Ancient Order Of The Hermetics

Pozn.  Ten text má velmi jungovský podtón: samota tu není chápána jako konečný stav, ale jako nádoba proměny, v níž se člověk přestává utvářet podle očekávání okolí a postupně se stává tím, kým skutečně je.

Zaujal mě citát o „neznámých přátelích“  – ten je skutečně doložen u C. G. Junga, ale Jung jej nepředkládá jako svůj vlastní výrok. Objevuje se v jeho korespondenci, v Letters, Volume II: 1951–1961, na straně 595. Jde o dopis Miguelu Serranovi ze 14. září 1960. Jung tam píše, že „jeden starý alchymista“ takto utěšoval svého žáka.

Jungova pasáž zní:

“No matter how isolated you are and how lonely you feel, if you do your work truly and conscientiously, unknown friends will come and seek you.”

Tedy velmi doslova:

„Ať jsi sebevíc odloučený a ať se cítíš sebevíc osamělý, budeš-li svou práci konat opravdově a svědomitě, neznámí přátelé přijdou a vyhledají tě.“

A teď je důležitý kontext, protože ten podle mě dává citátu mnohem hlubší význam než současný text o „frekvenci“ a „hledání svého kmene“.

Jung těsně předtím hovoří o archetypu. Říká v podstatě, že archetyp je univerzální a jestliže s ním někdo na jednom jediném místě zachází správně a skutečně jej zpracovává, dotýká se tím něčeho, co existuje současně všude. Teprve potom uvádí slova starého alchymisty.

A pokračuje ještě krásnější myšlenkou: nic podstatného se podle něj neztrácí, protože „matrice“ zůstává stále přítomná v nás. Znovu ji však mohou nalézt pouze ti, kdo se naučili odvracet oči od oslepujícího světla momentálně převládajících názorů a zacpat si uši před hlukem pomíjivých hesel.

Autor výše uvedeného textu z Jungovy pasáže vytvořil moderní duchovní výklad ve smyslu „vyzařuj svou frekvenci a tvůj kmen tě najde“. Je to hezká interpretace, ale není to přesně Jungova myšlenka.

U Junga jde podle mě o něco hlubšího:

Dělej svou skutečnou vnitřní práci, i kdyby jí nikdo nerozuměl. Nepřizpůsobuj ji duchu doby proto, abys získal přijetí. Jestliže pracuješ s něčím skutečně archetypálním a pravdivým, nejsi ve skutečnosti izolovaný, protože totéž hluboké psychické podloží existuje i v jiných lidech. A ti, kteří se dotýkají stejné skutečnosti, se mohou nakonec navzájem rozpoznat.

Sofie