K zamyšlení

„Milenci se nakonec nesetkají někde v prostoru. Odjakživa jsou jeden v druhém.“

— Rúmí

Poselství Arkturiánské rady páté dimenze

Zamilovat se, nebo rozpoznat spřízněnou duši?

Přijala Octavia Vasile

Ptali jste se sami sebe, zda jste se opravdu „zamilovali“.

Ale co když jste nikam „nespadli“?

Co když jste naopak povznesli se?.

Co když tuto lásku nestvořil někdo jiný, ale odjakživa existovala ve vás, tiše spočívala ve vašem nitru a čekala na správné podmínky, aby se mohla probudit? Co když vám někdo pouze nastavil dokonale čisté zrcadlo a vy jste konečně spatřili to, co vždy přebývalo ve vašem srdci?

Co když je to, čemu říkáte „zamilování“, jen začátkem rozpomínání se na lásku?

Mnozí si myslí, že v nich druhý člověk „probudil“ něco, co dosud dřímalo. My vás však zveme, abyste se podívali hlouběji. Co když vám ten člověk lásku nedal, ale pouze vám ji zrcadlil? Co když jste na prchavý okamžik prohlédli iluzi oddělenosti a poznali, že onen člověk jste vy sami? Co když jste spatřili jeho vědomí a bytí, které zkoumá tuto nesmírnou existenci jinýma očima?

Když se to stane, může se vám odhalit něco opravdu nádherného a podivuhodného.

Tato vlna lásky prostupuje celým vesmírem a vším, co existuje. Ne proto, že láska právě „přišla“ a předtím tu nebyla, ale proto, že tu byla vždy a pouze jí něco bránilo, aby se projevila.

Na krátký okamžik si vzpomenete na svou pravou podstatu.

Mysl vytváří příběhy, aby utišila nepohodlí z neznámého. Zdá se, že láska přišla, a tak vznikne příběh: „Příčinou je tento člověk.“ „To je ten pravý.“

Mysl však nemá vše pod kontrolou. Touží dát pevný tvar tomu, co se neustále proměňuje a co může být pomíjivé. Idealizuje si představy i druhé lidi a uzavírá je do klece své představy o tom, jací doopravdy jsou. Každému přisuzuje výjimečné vlastnosti, které nikdo jiný nemá. Jenže každý člověk se stále vyvíjí. Proměnlivost patří k lidské podstatě. Mění vás život. Mění vás rozhovory. Mění vás nové příležitosti. Formují vás výzvy.

Nesetkali jste se s hotovým, dokončeným člověkem. Setkali jste se s někým, kdo se stále vyvíjí a proměňuje. A stejně tak se on setkal s vámi.

Milujete stále člověka, kterým váš partner býval kdysi, nebo milujete i bytost, kterou se mezitím stal?

Právě zde se láska setkává se svobodou. Láska druhého neuzavírá do podoby, kterou měl v minulosti. To dělá pouze připoutanost založená na mylné představě, že milujeme jednu neměnnou podobu. Připoutanost, která chce, aby druhý zůstal stále stejný, a věří, že právě on je jediným zdrojem našeho štěstí.

Ale co když tomu tak není?

Co když tento člověk prostě vstoupil do vašeho života právě ve chvíli, kdy bylo vaše vlastní srdce připravené se otevřít?

Když se láska začne rozvíjet i za hranicemi vztahu k jednomu člověku, neznamená to, že ho milujete méně. Ukázal vám něco, co jste dříve nedokázali spatřit. Láska po vás nechce, abyste hleděli jen na něj. Zve vás, abyste v něm viděli krásu a světlo, které se skrze něj odráží.

To světlo můžete spatřit všude.

V úsměvech cizích lidí.

V tichu stromů.

V očích dětí.

V ptácích.

Ve hvězdách.

V sobě.

Láska sdílená mezi blízkými lidmi je stále něčím vzácným.

Začínáte však milovat světlo, aniž byste věřili, že existuje pouze v jedné podobě. Láska nemusí zůstat uzavřena v této podobě. Můžete ji spatřit všude.

Světlo můžete spatřit v přítomném okamžiku. Začínáte milovat tuto chvíli, aniž byste od ní něco očekávali.

Začínáte si jí vážit. Každý okamžik se znovu rodí.

Učíte se milovat přítomnou chvíli, aniž byste ji v myšlenkách opouštěli. Nepotřebujete mít zajištěnou budoucnost.

Láska vás zve, abyste si vzpomněli na vše, o čem jste si mysleli, že vám dříve chybělo.

Když tuto vzpomínku nosíte v sobě, vnímáte každé setkání jako posvátné, každé rozloučení jako posvátné a každou příležitost jako možnost odhalit nekonečnou lásku, která je vaší pravou podstatou.

Z pohledu, z něhož k vám promlouváme, vždy existovalo jen jedno srdce, které se projevuje v nesčetných podobách.

S láskou,

„Arkturiánská rada páté dimenze“