„JÁ JSEM Bůh“…
Toto tvrzení způsobilo mnoho zmatku a může znít šíleně, nebo dokonce jako něco, co by někteří nazvali „kacířstvím“. Právě za něco podobného chtěli kněží v Ješuově době Ješuu kamenovat. Přitom v Žalmech stojí:
„Řekl jsem: Jste bohové a všichni jste synové Nejvyššího.“
Jsem si jistý, že i dnes existuje mnoho lidí, kteří to vnímají podobně. Kdyby všichni chodili kolem a říkali: „JÁ JSEM Bůh“, chápu, že z pohledu ega by to mohlo působit provokativně — a upřímně řečeno i poněkud nereálně.
Skutečná otázka tedy nezní: „Jsem Bůh?“
Skutečná otázka zní: Z čí VŮLE mluvíme a jednáme? Z vůle ega, nebo z vůle Boží?
Jak řekl Ješua: „Nečiním svou vůli, ale vůli Otce.“
Já to vnímám tak, že JÁ JSEM není mé ani vaše individuální vědomí. Je to jediné Vědomí, tentýž dech, který oživuje nás všechny, totéž světlo, které skrze nás všechny září.
Nechci znít morbidně, ale pokud jste někdy viděli něco živého a potom mrtvého, pak ono světlo, které to oživovalo, zmizelo. Tělo je najednou matné, „bez života“ — jako by bylo zbaveno světla. Právě toto vnímám jako Boží světlo v každém z nás.
Sloužil jsem jako zdravotník v Iráku a Afghánistánu a bohužel jsem mnohokrát viděl, jak toto světlo pohaslo. A mohu říci, že všichni skutečně máme světlo. Když zmizí nebo když vidíte, jak se vytrácí z očí člověka je to patrné a nepopiratelné. A čím více si toho všímáte, tím zřetelnější to je.
Netvrdím, že jsme mnoha různými bohy. Rozpoznávám jediného Boha, který je Zdrojem všeho bytí a veškerého stvoření, tentýž Zdroj, o němž mluvil Ješua, když v Janově evangeliu řekl:
„Já a Otec jsme jedno.“
A také:
„Budete činit ještě větší skutky než já.“
Neřekl: „Uctívejte mě. Já jsem Bůh a vy nejste.“
Řekl:
„Já jsem v Otci, vy ve mně a já ve vás.“
A modlil se za to, abychom byli jedno, stejně jako on a Otec jsou jedno.
Možná by pro ego bylo přijatelnější říci:
„JÁ JSEM obrazem Boha.“
Ale co je vlastně obraz?
Není oddělen od svého zdroje. Je jeho odrazem a projevením téhož světla.
Když tedy lidé, kteří vnímají světlo více než fyzickou podobu, říkají „JÁ JSEM Bůh“, netvrdí tím, že jsou jednotlivými bohy. Rozpoznávají, že totéž věčné Vědomí, totéž světlo, se projevuje SKRZE nás a že k tomuto světlu máme přístup všichni.
Je to Království nebeské uvnitř nás, které objevujeme tehdy, když se ztotožňujeme především s tímto světlem — dříve než s rasou, barvou pleti, vírou, pohlavím, společenským postavením a vším ostatním.
Právě toto podle mě Ješua myslel, když řekl:
„Cokoli jste učinili jednomu z těchto nejmenších, mně jste učinili.“
To, co činíte Světlu, a Ješua byl světlem světa, činíte Bohu.
Protože i když nyní možná světlo v druhých nerozpoznáváte, ono tam JE. Je skutečné v každém z nás, kdo přijímá Dech života. A způsob, jakým s tímto světlem zacházíme, je způsobem, jakým zacházíme s Bohem.
Zkouška, podle níž můžeme poznat, zda vnímáme více Boží světlo než ego, je jednoduchá:
Pokud vás toto poznání vede k tomu, že lidi více milujete, respektujete a ctíte, je pravdivé, je to světlo.
Pokud ve vás vyvolává pocit nadřazenosti nebo méněcennosti, je to ego.
Protože hledět na Boží světlo znamená MILOVAT.
Když ego říká: „Já jsem Bůh,“ znamená to: „Jsem vyvolený. Jsem výjimečný. Jsem nadřazený. Mám vyšší postavení než ostatní a zasloužím si jejich uctívání a uznání.“
Ego vidí oddělenost, vede nás k tomu, abychom ji viděli také, a snadno se cítí uraženo.
Když však naše svědomí říká „JÁ JSEM Bůh“, nemluví naše osobnost ani naše oddělená identita. Je to splynutí naší vůle s přítomností Matky a Otce. Je to světlo — totéž JÁ JSEM, které promlouvalo skrze Ješuu, Buddhu a každého probuzeného člověka.
Rasismu, nenávisti a rozdělování se učíme, protože ego může být formováno a učeno. Jako malé děti ještě nesoudíme.
Věčné světlo a věčné Vědomí je Bůh, který VÍ, který k nám šeptá pravdu prostřednictvím našeho svědomí a otevírá dokořán dveře našeho srdce. A toto světlo září stále jasněji, když je rozpoznáváme v sobě a zároveň je dokážeme spatřit v druhých.
Musíme zůstat pokorní a netvrdit, že jsme TÍM Bohem v egoistickém smyslu. Zároveň však nemáme popírat pravdu, že Ten, který je vším, přebývá v nás.
Toto světlo skrze nás září.
A když je dokážeme vnímat v sobě i v ostatních, naše vlastní vůle se sjednocuje s vůlí Boží, s naším svědomím. Ženich, o němž mluvil Ješua, se s námi spojil a my získáváme duchovní autoritu na Zemi.
Světlo, které vidíš v druhých, JE tím světlem, které hledí skrze tebe.
A když je rozpoznáš v každém člověku, nalezl jsi Království.
Ty ani já nejsme Bohem jen proto, že to o sobě prohlásíme.
Jsme nádobami tohoto Světla, které skrze nás září. Jsme a vždy jsme byli jedno se SVĚTLEM, které JE, které vždy bylo a vždy BUDE.
Nemusíme tedy nic prohlašovat ani obhajovat.
Stačí žít v souladu se svým svědomím.
A pokud tak budeme žít, budeme VĚDĚT, že světlo v tobě je týmž světlem ve mně a tímto způsobem jsme Jedno.
Takto jsem tomu alespoň postupně začal rozumět.
Pokoj s vámi. 🙏
P. S.: Zde je jedno cvičení, které vám může pomoci nalézt svůj střed, místo, odkud vaše Světlo, vaše vědomí, září a pozoruje.
Právě teď se několikrát zhluboka nadechněte a s výdechem uvolněte napětí. Když se zklidníte, uvědomte si svou ruku, která drží telefon.
Až ji budete dobře vnímat, přesuňte pozornost k tomu, jak cítíte svou paži spočívající na nějakém povrchu… potom chodidla na podlaze… nějaký předmět vedle vás… něco před vámi…
Vnímejte každou z těchto věcí pomalu a jednotlivě, jednu po druhé. Nespěchejte.
Potom zavřete oči a pokuste se vnímat všechno současně, aniž by se vaše pozornost upnula pouze na jednu konkrétní věc.
Zpočátku to může být obtížné — pozornost může přeskakovat sem a tam jako pingpongový míček. Vytrvejte.
A nyní si všimněte, KDE ve své mysli vaše vědomí jakoby spočine — odkud pozoruje, když se snažíte vnímat všechno zároveň, aniž byste se zaměřili pouze na jednu věc.
Toto je váš střed.
A právě tímto způsobem rozšiřujete své vědomí.
Je to místo, k němuž se můžete vracet při meditaci.
A jako u všeho — praxe přináší stále větší lehkost.
Pozn.:
Na tom textu mi připadá zajímavé rozlišení mezi „já jsem Bůh“ jako výrokem ega a „JÁ JSEM“ jako zkušeností účasti na jediném vědomí či Božím světle. To je podstatný rozdíl a zároveň místo, kde se tento text dotýká křesťanské mystiky, i když jeho formulace už místy přesahují tradiční křesťanskou teologii směrem k nedualitě.
Ten text se dotýká něčeho velmi starého a zároveň velmi citlivého: kde končí lidské „já“ a kde začíná Boží přítomnost v člověku? A právě zde je dobré odlišit několik vrstev.
1. „Já a Otec jsme jedno“
Výrok z Janova evangelia 10,30 „Já a Otec jsme jedno“ je jeden z nejsilnějších Ježíšových výroků. V tradičním křesťanství se vztahuje především ke Kristově jedinečné jednotě s Otcem. Nelze jej tedy jednoduše převést na tvrzení „Ježíš říkal, že všichni jsme Bůh“.
Jenže Janovo evangelium obsahuje ještě jednu pozoruhodnou pasáž. Ježíš se modlí za své učedníky:
„Aby všichni byli jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás.“
(Jan 17,21)
A tady už se otevírá mystická rovina. Člověk není Bohem sám ze sebe, ale je zván do tak hlubokého sjednocení s Bohem, že hranice mezi „mojí vůlí“ a „Boží vůlí“ se začíná proměňovat.
Nejde tedy ani tolik o otázku „Jsem Bůh?“, jako spíše „Z čí vůle jednám?“
2. „JÁ JSEM“
Ještě hlubší je samotné JÁ JSEM.
V Exodu se Mojžíš ptá Boha na jeho jméno a dostává tajemnou odpověď:
Ehjeh ašer ehjeh — „Jsem, který jsem“ / „Budu, který budu.“
(Ex 3,14)
A Janovo evangelium potom opakovaně vkládá Ježíšovi do úst řecké egó eimi — JÁ JSEM.
Nejvýrazněji:
„Dříve než Abraham byl, JÁ JSEM.“
(Jan 8,58)
To už není obyčejné „já jsem“. Je to vědomá ozvěna Božího jména.
Právě proto je ale podle mě potřeba určité opatrnosti s větou „I AM God – JÁ JSEM Bůh“. Autorka textu se snaží tuto opatrnost zachovat, když říká, že nejde o osobnost, která se prohlásí za Boha.
Mystik spíše dochází k paradoxu: Čím blíže jsem Bohu, tím méně potřebuji tvrdit „já jsem Bůh“, protože ono malé „já“ ustupuje.
3. Křesťanská mystika zná něco velmi podobného
Theosis — zbožštění člověka.
Jeho biblickým základem je mimo jiné 2 Petr 1,4, kde se mluví o tom, že se člověk stává „účastníkem božské přirozenosti“.
Pravoslaví však zároveň zachovává zásadní rozdíl: člověk se nestává Bohem podle podstaty. Nestává se druhým Bohem. Stává se účastným Božího života.
Klasický obraz je krásný: železo vložené do ohně.
Železo se rozžhaví. Září. Vydává teplo. Přijímá vlastnosti ohně, a přesto nepřestává být železem.
Podobně člověk prostoupený Boží milostí může být naplněn Božím světlem, aniž by se stal Bohem v absolutním smyslu.
A to je podle mě velmi přesný klíč k výše uvedenému textu.
4. „Vy jste bohové“
Autorka odkazuje na Žalm 82: „Řekl jsem: Jste bohové, všichni jste synové Nejvyššího.“
A ještě zajímavější je, že tento žalm skutečně cituje sám Ježíš v Janovi 10,34. Tento verš není jednoznačným biblickým důkazem tvrzení, že všichni lidé jsou Bůh. Kontext Žalmu 82 je složitější a existují různé interpretace toho, koho výraz „bohové“ označuje.
Mysticky však může být čten jako připomínka božského povolání člověka, nikoli jeho egoistické všemohoucnosti.
Podle mě není nejsilnější větou celého textu: „I AM God.“ Mnohem silnější je: „Světlo, které vidíš v druhých, JE světlem, které hledí skrze tebe.“ Protože tady už nejde o metafyzickou teorii. Tady se mystika mění v etiku. Pokud tvrdím, že v sobě nesu Boha, ale zároveň pohrdám druhým člověkem, celé moje „duchovní poznání“ se rozpadá.
A právě sem míří Matouš 25: „Cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili.“
Boha tedy nepoznávám pouze tehdy, když zavřu oči v meditaci a naleznu světlo uvnitř sebe. Poznávám ho také tehdy, když otevřu oči a dokážu spatřit posvátnost v druhém člověku.
5. A nakonec ego
Ego může uchvátit dokonce i zkušenost jednoty.
„Jsem Bůh.“
„Jsem probuzený.“
„Já už vím.“
„Ostatní ještě spí.“
A jsme zpátky u oddělenosti, jen tentokrát v duchovním převleku.
Skutečná mystická zkušenost má obvykle opačný pohyb: čím větší dotek Tajemství, tím menší potřeba vlastní výjimečnosti.
Proto jsou mi v tomto ohledu bližší formulace typu: „Bůh přebývá ve mně.“ „Jsem účastna Božího života.“ „Boží světlo může zářit skrze mne.“ než prosté „Já jsem Bůh.“
Ne proto, že by mystická zkušenost byla méně hluboká. Právě naopak. Zachovává nádherný paradox: nejhlubší jednota, a přesto ne přivlastnění Boha egem. A možná právě proto je pro mě Ježíšova věta ještě hlubší než „Já jsem Bůh“: „Já jsem v Otci, vy ve mně a já ve vás.“
Neříká, že rozdíly jednoduše zmizely. Říká něco tajemnějšího: jsme odlišní, a přesto můžeme být Jedno.
Sofie
Přidat komentář