K zamyšlení

V poslední době ve mně něco tíživě rezonuje. Během uplynulých deseti let jsem sledoval, jak tolik lidí začalo zpochybňovat téměř všechno. Začali se hlouběji dívat na svůj život, na svá přesvědčení, vztahy, na systémy kolem sebe – a nakonec i sami na sebe. Rozhovory, které se dříve zdály téměř nemožné, se najednou vedly všude. Nějakou dobu to skutečně vypadalo, jako by se lidstvo probouzelo.

Ale v poslední době si stále častěji kladu otázku… Kam všichni zmizeli?

Někteří z těch, kteří kdysi zpochybňovali všechno, se dnes zdají být vyčerpaní už jen samotnou potřebou cokoli zpochybňovat. Někteří z těch, kteří mluvili o uzdravení, se nechali pohltit hněvem. Někteří, kteří hovořili o jednotě, si našli nové skupiny lidí, které mohou nenávidět. A někteří, kteří toužili po svobodě, si nakonec jen vybrali jiný hlas, který jim říká, čemu mají věřit.

A neříkám to proto, abych někoho soudil, protože tomu rozumím.

Probouzení může být vyčerpávající, pokud věříme, že znamená neustále pátrat po další skryté pravdě, dalším odhalení, další věci, kterou je třeba vynést na světlo. Nakonec adrenalin opadne. Nekonečný proud informací se promění v hluk. A život znovu zaklepe na dveře. Je třeba platit účty. Rodina potřebuje naši pozornost. Srdce se lámou. A dříve či později je stále těžší vyhýbat se vlastním zraněním než všemu tomu, co se odehrává kolem nás.

Možná někteří lidé ve skutečnosti znovu neusnuli. Možná jen dospěli k té části probouzení, o níž se příliš nemluví – k místu, kde cesta přestává být o všem, co je „tam venku“, a začíná se obracet dovnitř.

Protože odhalovat zkaženost ve světě může být mnohem snazší než odhalovat neupřímnost v sobě samých. Zpochybňovat instituce může být snazší než zpochybňovat vlastní ego. Rozpoznat podmíněnost druhého člověka je snazší než uvidět tu vlastní. A ukazovat na všechno, co je třeba ve světě změnit, je mnohem snazší než stanout před zrcadlem a zeptat se, co je ještě třeba změnit v nás samotných.

Skutečné probuzení se nikdy nemělo stát další identitou, dalším táborem, dalším systémem přesvědčení ani další místností plnou pouze těch, kteří s námi souhlasí. Mělo nás učinit vědomějšími, soucitnějšími, vnímavějšími a schopnějšími rozlišovat, pokornějšími a zodpovědnějšími za energii, kterou do tohoto světa přinášíme.

Možná právě tady se nyní lidstvo nachází.

První část probouzení spočívala v uvědomění, že něco není v pořádku. Jeho hlubší část možná spočívá v poznání, že vědět, co je špatně, nestačí. V určitém okamžiku se sami musíme stát tím, o čem jsme celé ty roky říkali, že bychom to chtěli vidět ve světě.

A tak když to vypadá, že lidé znovu usnuli, snažím se neztrácet naději. Semena mohou zůstat dlouhou dobu ukrytá pod povrchem půdy, než se nad zemí vůbec něco objeví.

Někteří lidé možná odpočívají. Někteří jsou zahlceni. Někteří vstřebávají a integrují všechno, čím prošli. Někteří stále tiše hledají. A ano, někteří možná jen vyměnili jeden sen za jiný, aniž si to uvědomili.

Naším úkolem však nikdy nebylo třást ostatními, abychom je probudili.

Naším úkolem je zůstat bdělí sami.

Nepřestávat se ptát. Nepřestávat se uzdravovat. Nepřestávat milovat. Nepřestávat růst. A především – nikdy nebýt natolik přesvědčeni o svém vlastním probuzení, že přestaneme zkoumat sami sebe.

Protože možná tím nejhlubším spánkem ze všech je přesvědčení, že už v nás nezůstalo vůbec nic, z čeho bychom se ještě potřebovali probudit.