Osho, o životě a smrti

Osho se k tématu života a smrti vracel velmi často a kniha O životě a smrti vychází z jeho promluv o umění žít a umění umírat.  Posdílím s vámi několik myšlenek přímo z těchto promluv a také z dalších Oshových textů, které tutéž myšlenku rozvíjejí.

Jeho základní myšlenka je vlastně velmi prostá a zároveň radikální: problémem člověka není smrt. Problémem je, že jsme ještě skutečně nepoznali život.

Osho říká, že život a smrt nejsou protiklady. Jsou dvěma póly jednoho procesu, podobně jako nádech a výdech, příliv a odliv, den a noc. Smrt tedy nepřichází jednoho dne jako něco, co život zvenčí přeruší. Proces umírání začíná už narozením a probíhá současně s procesem života.

Velmi silná je jeho myšlenka: „Život a smrt jsou dvě polarity téže energie.“ Z toho vyvozuje něco, co se mi zdá pro jeho pohled naprosto zásadní: kdo odmítá smrt, nemůže se úplně otevřít ani životu. Pokud totiž žijeme ve strachu ze ztráty, neustále se snažíme něco udržet — své tělo, vztahy, identitu, jistoty, minulost. A právě toto lpění nám brání žít plně.

Smrti se podle Osha nebojí život. Smrti se bojí ego. Tohle považuji za jednu z nejhlubších linií celé jeho úvahy. Osho přímo říká, že život a smrt nejsou nepřátelé; skutečný konflikt existuje mezi egem a smrtí. Ego potřebuje kontinuitu svého „já“: mé jméno, můj příběh, moje zkušenosti, moje vztahy, moje představa o sobě. Proto se děsí okamžiku, kdy tato struktura přestane existovat.

Ale pod tím vším existuje něco jiného — svědek, vědomí, které pozoruje všechny proměny.

Byli jsme dítětem, potom mladým mužem či ženou,  později se naše tělo, myšlení, vztahy i identita mnohokrát změnily. Přesto v nás existuje zvláštní pocit kontinuity: něco ví, že všechny tyto podoby byly „mnou“. Osho právě tuto svědeckou přítomnost pokládá za klíč k pochopení života i smrti.  A tady se jeho úvaha přibližuje mystice: formy přicházejí a odcházejí, ale vědomí není totožné s formou.

Umění umírat je proto ve skutečnosti uměním žít.

Osho říká, že není třeba čekat na fyzickou smrt. Umírání můžeme poznávat každý den:

zemřít tomu, co už skončilo;
nechat odejít minulost;
neulpívat na své staré identitě;
nechat odejít člověka, vztah nebo životní období, jehož čas se naplnil.

Pak může každý okamžik obsahovat zároveň smrt starého a narození nového. V jednom ze svých textů to vyjadřuje tak, že pokud dokážeme v každém okamžiku zemřít minulosti, můžeme se v každém okamžiku narodit noví.

To je podle mě jedna z nejkrásnějších Oshových myšlenek na toto téma: smrt není pouze biologická událost na konci života. Je principem proměny, který život neustále obnovuje.

Když se ho lidé ptali: „Existuje život po smrti?“, obracel otázku úplně jinam. V podstatě říkal: Nejdříve zjisti, zda existuje život před smrtí.

Jeho pointa je, že člověk může strávit celý život úvahami o posmrtném životě a přitom nikdy skutečně nebýt přítomen ve vlastním životě. Proto ho více než spekulace o „potom“ zajímalo: Jsi živý/á teď? Jsi vědomý/á? Prožíváš svůj život, nebo o něm jen sníš?

A z toho vychází jeho odpověď na strach ze smrti: čím plněji člověk žije, tím méně se smrti bojí. Ne proto, že získá intelektuální jistotu, co bude potom, ale protože přestane mít pocit, že svůj život minul. Osho dokonce popisuje smrt jako nejvyšší „let-go“ — konečné odevzdání.

Ještě bych vypíchla jednu jeho větu, protože v sobě koncentruje skoro celé poselství knihy: „Jakmile přijmete smrt jako přítele, náhle nastane proměna.“  A pak přichází paradox: teprve když se smrt stane přítelem, může se plně přítelem stát i život.

„Smrt nestojí proti životu. Smrt je samotným pozadím, na němž život rozkvétá.“ Tohle je nádherné. Osho pokračuje přirovnáním smrti k černé tabuli, na níž teprve vynikne bílá křída života. Bez vědomí smrti podle něj nemůžeme plně zahlédnout hodnotu života.

Další velmi silná věta: „Smrt je vyvrcholením tvého života.“ A Osho tuto myšlenku nádherně rozvíjí: jestliže člověk svůj život „protančil“, také jeho smrt může být tancem. Kvalita smrti podle něj není oddělena od kvality života, který jí předcházel.

A ještě poslední myšlenka, která mě v knize oslovila; už jsem ji zde na webu sdílela: „Smrt je dokončením kruhu.“ Osho zde používá obraz ptáka, který přiletí jedním oknem do místnosti, chvíli jej vidíme a potom vyletí jiným. Nevíme, odkud přiletěl ani kam odletěl. To krátké období, kdy jej vidíme uvnitř místnosti, přirovnává k životu mezi narozením a smrtí. Krásný příměr, že?

Sofie