Milí přátelé, k nedělnímu zamyšlení Vám nabízím starý súfijský příběh. Při čtení nechte tento příběh do sebe vstoupit. Čtete prosím pomalu, tu a tam si zavřete oči, protože každé slovo, každý obraz, je metaforou. Dovolte, aby se příběh dotkl vaší duše.
„Potok, pramenící ve vzdálených horách, protékal rozmanitou krajinou, až nakonec dosáhl pouštního písku. Stejně tak jako překonal každou předchozí překážku, snažil se potok zvládnout i tuto. Jak ale protékal pískem, voda pomalu mizela.
I přestože byl přesvědčen, že jeho osudem je poušť překonat, nevěděl jak. Náhle uslyšel šeptající hlas, který přicházel z pouště: „Stejně tak jako vítr, i potok může překlenout poušť.“
Potok namítl, že uhání skrz písek, ale ten ho pohlcuje. Vítr může letět, proto se mu daří poušť překonat.
„Pokud proudíš podle svých starých zvyků, na druhou stranu se nedostaneš. Buď zmizíš, nebo se proměníš v bažinu. Musíš dovolit větru, aby tě přenesl k tvému cíli.“
„Jak by něco takového bylo možné?“
„Nech se pohltit větrem.“
Takový nápad byl pro potok nepřijatelný. Konec konců, nikdy předtím ještě nebyl ničím pohlcen. Nechtěl ztratit svou jedinečnost. A navíc, kdyby je jednou ztratil, jak může vědět, že se znovu dá dohromady?“
„Vítr,“ řekl písek, „má tuto schopnost: vyzvedne vodu, přenese ji přes poušť, a nechá ji znovu spadnout. Voda padá dolů jako déšť, aby se znovu stala řekou.“
„Jak mohu vědět, že tomu tak skutečně je?“
„Je tomu tak. Jestli nevěříš, nemůžeš být ničím víc než bažinou, a dokonce i to může trvat mnoho, mnoho leta jistě to není to samé jako být potokem.“
„Ale copak nemohu zůstat tím samým potokem, kterým jsem dnes?“
„To nemůžeš tak jako tak.“, zašeptal písek. „Tvá esenciální část je přenesena, aby se znovu stala potokem. Jsi tím, čím jsi, a to dokonce i teď, jelikož nevíš, která tvá část je esenciální.“
Když uslyšel tato slova, v jeho myšlenkovém proudu se začal ozývat jisté ozvěny. Matně se rozpomínal na ten stav, ve kterém se on, nebo nějaká jeho část, kdysi nacházely. Vzpomínal, jak byl nesen v náruči větru. Vzpomínal, že to bylo skutečné, ale ne samozřejmé.
A proud vynesl jeho páry do otevřené náruče větru, který ho bez námahy a jemně posouval výš a dál, aby ho pomalu nechal klesnout, jakmile dosáhli úpatí hory, o mnoho, mnoho mil dál.
Díky svým předchozím pochybnostem si potok mohl ve své mysli uchovat detaily tohoto zážitku.
Uvědomil si: „Ano, teď jsem poznal svou pravou podstatu.“ Potok se učil.
Vtom písek zašeptal: „Vím, protože toto dění sleduji den, co den, a také protože já písek, se rozprostírám od břehu řeky až po úpatí hor.“
A proto se říká, že cesta, kterou se ubírá životní proud, je vepsána do písku.“
A jaké si z toho můžeme vzít poučení? Třeba to, že znovu spojení se sebou samým vyžaduje odvahu a důvěru.
Příběh je převzatý z knihy Esence od Bhagata
Přidat komentář