Umění včas odejít
Važte si svého života více, než si ho váží jiní. Nedovolte, aby se na něm objevily skvrny a jizvy, nenakazte svou duši sžíravým pocitem zbytečné viny… Naučte se odcházet včas.
Odejděte v pravý čas – domů, i když tam na vás nikdo nečeká, ať už z báječného večírku, z návštěvy, nebo z nevhodného vztahu, zlozvyků, depresí a chmurných myšlenek, od těžkých vzpomínek, vztahů, které se přežily, od lidí, kteří ničí vás nebo vašeho partnera.
Dejte partnerovi i sobě možnost najít toho, s kým se bude cítit lépe a přirozeně, s kým najde ve vztahu jistotu a klid, jak by si to ostatně přál každý z nás. Pokud si tohle nejsme schopni navzájem poskytnout, nesmíme toho druhého zbavovat možnosti a naděje na získání takového vztahu s někým jiným.
Nebuďte sobečtí a neberte jiným šanci na jejich vlastní štěstí. Štěstí podle jejich vlastních představ. Vždyť každý z nás se nachází v určité etapě vlastního vývoje, každý se pohybujeme ve svém vlastním rytmu, vyzařujeme na své vlastní frekvenci a vibrujeme na svých vlastních vlnách. Tímto způsobem nabíráme zkušenosti.
Pokud najdete někoho, s kým souzníte a pustíte se ním do tance, může se stát, že vaše rezonance se změní v táhlou dizonanci – pak buďte rádi získané zkušenosti, poděkujte a … včas odejděte. Nedovolte, aby se rozjel mechanismus, který na vás bude tvrdě tlačit okolnostmi a nutit vás se pod jeho tlakem rozhodovat. Nakonec se budete horko těžko vymaňovat z žernovů zcela povrchních, ale bolestivě zraňujících soudů „kamarádů“ a známých. Vaše trpělivost musí mít své meze a snahy cosi „uchovat“ nebo někoho „zachraňovat“ jako důsledek tlaku okolí mívají žalostné následky.
Nedovolte, aby vám duši leptal pocit viny. Takový stav člověka s neuvěřitelně brutální silou odvádí od jeho vlastního života. Odcházejte včas z nezdařilých vztahů, nedovolte nikomu, aby čmáral deformované obrázky na jemnou tkaninu vašeho osudu. A té cizí se sami rovněž nedotýkejte.
Važte si svého života více, než si ho váží jiní. Odejděte včas, pokud někdo svůj život nadřazuje vašemu. Odpovědnost máte v prvé řadě za svůj vlastní život, teprve potom za čísi jiný. Nikdo nepřichází do života, aby byl obětován na oltář. Život člověku není darován proto, aby obětoval to nejcennější, co mu bylo dáno shůry: schopnost žít a schopnost milovat!
Ztratit sám sebe není nijak těžké. Není nijak složité úplně se v druhém rozplynout, rozptýlit se v životě někoho jiného, v nějakém jiném světě, jiné realitě. A není také nic těžkého si něco podobného přát a vyžadovat. Ochránit sám sebe – to je ta těžká věc. Jenom my sami smíme určit a sami také dovolujeme, v jaké míře jsme či budeme využíváni. Pokud se obětujeme zcela a naprosto, přes přípustnou míru účasti na něčím životě, zbavujeme této účasti sami sebe (a možná i někoho, kdo by to opravdu potřeboval) – a tato přese všechnu míru projevovaná účast nám může chybět někde jinde a jindy v životě…
Jakékoli vztahy jsou plodné, pokud je to výměna – vzájemné působení, obdarovávání. Je to tanec pro dva. Jestliže jste však začali partnerovi šlapat na nohy a zraňovat ho do krve, je třeba tanec ukončit. Je třeba času, aby se rány zahojily. A je nejspíš nezbytné začít nový tanec s novým partnerem. To platí v jakémkoli vztahu – partnerském, rodinném, pracovním… Je třeba umět odejít včas, a to jak uvnitř situace, tak i od situace a vzniklých životních okolností jako takových. Pravou chvíli poznáte, důvěřujte si a nepřemlouvejte sami sebe, nelžete sobě ani druhým…
Neexistují špatní lidé, ať se nám sebevíc chce se o to pohádat. Existují pouze lidé, kteří se od nás liší.
Všechno, co se v našem životě děje, ať je to v našem bezprostředním okolí nebo někde na Galapágách, všechno se děje na základě našeho souhlasu! My sami dovolujeme svému životu, aby byl, jaký je, my jsme umožnili jeho změny. My sami dovolujeme, aby v našem životě převládaly šedé tóny, abychom měli ze všeho strach, abychom byli ve vlastním životě pouhými outsidery.
Proberte se, možná, že přišel čas od tohohle všeho… odejít. Je neuvěřitelně těžké nechat být všechno, co se přežilo – a odejít. Je to neuvěřitelně těžké, ale odejít včas je je zkrátka nezbytné. Vyzrávejte si ve své nekonečnosti jak dlouho chcete a potřebujete, ale – odejděte včas.
Opusťte včas mínění a soudy jiných a obraťte svou pozornost k sobě. Najdete svůj pevný bod? Vždyť jenom s jeho pomocí dokážete převrátit svět vzhůru nohama! Nehledejte ho v jiných. Svěřím vám důvěrně, že byste hledali marně. Stejně tak nenajdete štěstí v někom jiném, pokud ho nemáte v sobě. Odejděte včas, zbavte se vlezlých iluzí a vnucených obav. Soustřeďte se na své vlastní úsilí, na své sny a zkoušejte dál. Nebojte se se zmýlit, vždyť omyl znamená, že jste se pokusili. Nebojte se reakce jiných lidí, stejně ji nikdy nedokážete na sto procent odhadnout. Nepoznáte ji, dokud neuděláte, co jste si umínili. A pokud to dokážete, je jakákoli obava tím spíše nesmyslná. Ale zachováte si šanci… odejít včas. Ano, odejít a pokračovat dál.
Občas postrádáme něco, po čem toužíme, ale nebylo nám to dáno. A tolik jsme o to stáli… Zamysleme se někdy: kdo ví, čeho jsme byli uchráněni tím, že předmět naší touhy se nenaplnil právě teď? Pravda je prostá – vše se děje v pravý čas. Dokonce i zázraky.
A proto se naučte odejít včas… a také nikoho nezdržujte. Způsobíte tím jen to, že se začne se přepisovat nejen váš životní scénář, ale také životní scénář jiných lidí…
Tatiana Varuha
Přidat komentář