Umění pouštět

Proč většina rozchodů vypadá tak ošklivě, občas až jako groteska z nepovedeného představení?

Jak je možné, že ten “milovaný“ a nejlepší na světě, se tak rychle promění v sadistickou postavu z psycho-trilleru?

Je těžké pustit “milovaného“, úžasného… Výrazně snazší je nasadit si kritické brýle a rekvalifikovat nepovedeného milovaného v “hajzla“.

Pouštět něco “špatného“ je lehké. Pokud je to “strašný hajzl“ – tak jistě nebude takový problém se přesvědčit o tom že bych ho měla pustit k vodě.

Toto není úvaha o etice vztahů, ani o tom, kolik skutečných hajzlů kolem sebe máme a jak se definují.

Co mne zajímá je proces pouštění bez zavržení.

Můžeme pustit a zároveň neshazovat? Nechat odejít a stále respektovat? Říct: ,,Ano, nechceš mě, nejsi pro mne ten pravý… ale jsi úžasný“, ,,Ano, miluji tě, vidím tvoji krásu- ale nejsi pro mě dobrý“, ,,Ano, mohli bychom žít v nekonečné extázi, ale ty nechceš a já tě nedonutím… jsi vyjímečný, ale já jdu pryč.“

Ne všechno co má potenciál – i když ho vidím, cítím, skoro se ho mužů dotknout- má rozkvést.

K tanci jsou potřeba dva.

A i to nejvíc vášnivě, láskyplné, hluboké a intenzívní pouto nemusí nutně skončit úžasných vztahem.

K tomu je potřeba volba a odhodlání. Na obou stranách.

Jako ženy máme obrovskou tendenci si věřit že ,,Já mu to ukážu! Já ho změním! Já ho přesvědčím! Svedu…“, ale ne každý chce být sveden do úžasného – krásného života (jen pro málokoho je úžasný život s komfortní zónou!)= a je to jeho právo. Ne každý má na to, aby se odhodlal zkoumat extatické vrcholy. Ne každý je schopen a ochoten podívat se na své štíty a zranění, aby mohl znovu uvěřit, odevzdat se, vydat se cestou odvahy do neznáma, držíc se za ruku.

Ne každý muž jde opravit/vyléčit… Vlastně nejde žádný. Pokud on sám nechce. Žádná injekce lásky nepomůže, pokud na druhé straně není volba. Neztrácejme čas, milé…

A co přichází potom? Vztek, rozčarování, vztek, frustrace, obviňování… smutek. ,,Vím že bych měla odejít, ale ještě se budu snažit.“ (…přece se tak snadno nevzdám!).

A nejčastěji – abych ho mohla pustit, musím to celé nakonec zavrhnout. Obvinit. Shodit.

Zjistila jsem, že to nejtěžší a zároveň to jediné poctivé je pustit to krásné, úžasné a vášnivě… aniž bych na to nejdřív naházela špínu.

Jak by to mohlo vypadat?

Nebudu ho zpětně shazovat, abych si usnadnila cestu odchodu… on je to co je. Obdivuhodný muž, kterého možná dokonce stále miluji.

A zároveň muž, který nese velká břemena svých zranění a omezení, které já NEVYLÉČÍM. Stále vidím jeho krásu… ale dovoluji si vidět i jeho chyby a jeho životní volby (na které má právo!) které nedokážu zkousnout. A přestože stále vidím jeho úžasný potenciál, nás úžasný potenciál – zároveň si dovoluji vidět, že tuto naši zářivou cestu ON NECHCE.  A to co chce – není pro mne to pravé. Ano, je úžasný, ale není pro mě to dobré, to pravé, to zdravé. Přijmout to, že to zářivé a krásné – nebude.

Miluji tě, ale nejsi pro mě. Vím, že to co bychom mohli být je na dosah- ale dosáhnout bychom tam mohli jen spolu.

Přeji ti vše krásné… žij svůj život podle sebe- způsobem, do kterého já nikdy nezapadnu.

pexels-photolady

Autorka textu: Lilia Khousnoutdinova

www.cestaextaze.cz


komentářůna “Umění pouštět”

  1. Peti napsal:

    To je prekrasne

  2. brigita napsal:

    Naprosto přesné.

    Děkuji Brigit

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *