K zamyšlení
Když odmítáš své rodiče, odpustit jim je cesta..
Existuje hluboké a často přehlížené mystérium: vztah k našim rodičům není jen emocionální nebo rodinný — je spirituální. Jsou to naše kořeny, náš zdroj, skrze který jsme přišli na tento svět. Ať už byli dokonalí, nebo zranění, ať milovali bezpodmínečně, nebo zraňovali — byli to oni, kdo nám dali život.
A přesto… mnozí z nás je odmítají. V srdci, v paměti, ve slově. Někdy vědomě, někdy podprahově. „Otec mě zradil.“ „Matka mě neviděla.“ „Nikdy jsem nebyl dost dobrý.“ A tak v sobě nosíme uzly bolesti, nespravedlnosti a křivdy.
Ale tady je spirituální pravda:
Když odmítáš jednoho z rodičů, jako bys odmítal sám sebe.
Když odmítáš své rodiče, odmítáš přímý proud své síly.
Možná se ptáš: proč bych měl přijímat někoho, kdo mě zranil? Co mi provedli? Odpovědi jsou důležité. Je v pořádku cítit bolest. Je v pořádku pojmenovat rány. Ale pak přichází okamžik volby. A ne kvůli nim — ale kvůli sobě.
Odpouštíme ne proto, že souhlasíme s tím, co se stalo. Ne proto, že omlouváme činy.
Odpouštíme, protože tím opouštíme zátěž.
Protože tím volíme návrat k sobě.
Protože tím si bereme svou sílu zpět.
A tak zavři oči. Spoj se se svým srdcem. A z něj, z hlubin, vyslov:
„Beru si svou sílu zpět.“
„Beru si vše, co mi patří.“
„A tobě odpouštím.“
A vlož do toho jméno. To jméno, které v tobě vyvolává bolest i lásku. To jméno, které potřebuje slyšet tvé uzdravení.
Z celého srdce, z místa klidu a přijetí, řekni:
„Tobě, [vložené jméno], odpouštím. A beru si sebe zpět.“
Slzy mohou přijít. Uvolnění. Možná ticho. Ale něco v tobě se začne navracet. Něco pradávného, zasutého, silného.
Tvá síla.
Tvé světlo.
Tvé pravé Já.
Moje jméno je Sofie a již řadu let jdu novou cestou. Kéž vás tyto stránky inspirují k tomu, abyste se i vy vydali novou cestou!
Přidat komentář