K zamyšlení

„Nejsmutnější na čase je, že se nikdy nezastaví – ani kvůli našim slzám, ani kvůli našim lítostem. Nezpomalí, aby nám dal čas vydechnout, když se cítíme vnitřně zlomení. Svět se točí dál, slunce stále vychází a od nás se nějak očekává, že budeme pokračovat také. Na tom, jak čas plyne, je něco hluboce krutého, ale zároveň krásně upřímného – nečeká, až se uzdravíme, prostě nám neustále připomíná, že život jde dál, ať jsme na to připraveni, nebo ne. A možná je to právě ta lekce – uzdravení není něco, co nám dává čas, je to něco, o co se rozhodneme usilovat, zatímco čas plyne. Nemůžeme vrátit zpět to, co jsme ztratili nebo neudělali, ale můžeme se rozhodnout nezůstat uvězněni ve včerejšku. Každá minuta, která nám proklouzne mezi prsty, je pozvánkou k novému začátku – k proměně naší bolesti v účel, našeho smutku v sílu. Protože i když se čas pro nás nikdy nezastaví, stále se můžeme rozhodnout kráčet s ním, pomalu, jeden úder srdce za druhým.“

Balt Rodriguez