Tvé Vyšší Já není „Tam nahoře.““

 

Nevznáší se nad tebou jako kosmický dozor s lepším osvětlením.

Tvé Vyšší Já je ta část tebe, která nikdy nevstoupila do amnézie.
Ta část, která si pamatuje každý život, každou identitu, každou smrt, každý návrat, každý slib, který tvá duše učinila před vstupem do této reality.

Říkáš tomu intuice.

Ale co když intuice není náhodný pocit?

Co když je intuice vzpomínka přicházející z rozsáhlejší architektury tebe samého?

Tvoje mysl si pamatuje tento život.
Tvé Vyšší Já si pamatuje celou síť.

Pamatuje si, která zranění jsou pradávná.
Pamatuje si, které vztahy jsou karmické.
Pamatuje si, které dary jsi pohřbil/a, abys přežil/a.
Pamatuje si, které dveře dusí tvou duši a které otevírají tvůj osud.

To náhlé „ne“ ve tvém těle?
Ten zvláštní klid kolem rozhodnutí, které tvá logika neumí vysvětlit?
Ta tíha kolem někoho ještě předtím, než se objeví důkazy?
To volání směrem k životu, který zatím neumíš vysvětlit?

Možná to není úzkost.

Možná je to tvá podstata, která přerušuje časovou linii, již jsi už přerostl/a.

Lidé si myslí, že Vyšší Já promlouvá skrze vize, andělská čísla a hromy z nebe.
Někdy ano.

Ale mnohem častěji šeptá skrze nervový systém.
Skrze rezonanci.
Skrze sny.
Skrze vyčerpání.
Skrze synchronicity.
Skrze odpor.
Skrze tiché vědění, které přichází dřív než důkazy.

Protože tvoje lidské já prožívá jednotlivé okamžiky.
Tvé Vyšší Já vidí geometrii, která je propojuje.

Ty vidíš zlomené srdce.
Ono vidí zasvěcení.

Ty vidíš zdržení.
Ono vidí přesměrování.

Ty vidíš konec.
Ono vidí duši, která se snaží uniknout ze smyčky.

Vyšší Já se nesnaží učinit tě dokonalým/ou.

Snaží se učinit tě celistvým/ou.

Není od tebe oddělené.
Je to TY za hranicí roztříštěnosti.

Strážce tvých inkarnací.
Svědek každé tvé verze.
Pradávná inteligence tvé vlastní podstaty, která tě vede zpět k časové linii, kde si vzpomínáš, kdo skutečně jsi.

Takže možná otázka nezní:

„Jak dosáhnu svého Vyššího Já?“

Možná skutečná otázka zní:

„Kolikrát už mé Vyšší Já ke mně promluvilo…
a já to nazval/a náhodou,
přemýšlením až příliš,
úzkostí,
snem,
znamením,
nebo vůbec ničím?“

Nejsi odpojený/á.

Jen se učíš jazyk té části sebe, která nikdy nezapomněla.

S láskou pro ty, kteří si znovu vzpomínají sami na sebe…
Děkuji, že říkáš Ano životu.
Nasaď si svá křídla, kráčíme společně domů

— Amelia Singanewsong, The Whispering Soul Circle