K zamyšlení

Většina lidí se nebojí samoty.

Bojí se setkat sami se sebou… bez jakéhokoliv rozptýlení.

Carl Jung pochopil něco děsivého o lidské psychice: když zmizí vnější opora, nevědomí začne promlouvat hlasitěji.

Proto je pro některé lidi ticho nesnesitelné. Protože v tichu se začne hroutit persona.

Masky přestanou fungovat. Výkony ztratí své publikum. A najednou zůstaneš sám/sama s těmi částmi sebe, které jsi pohřbil/a pod úspěchem, vztahy, uznáním a hlukem.

Ale tady je paradox, který tě nikdo neučí:

Život bez opory bývá často místem zrodu nejsilnější psychiky.

Ne proto, že utrpení je krásné…

ale protože izolace nutí psychickou energii obrátit se dovnitř.

Přestaneš se ptát:

„Kým mě chtějí ostatní mít?“

A začneš se ptát:

„Co se ze mě snaží vynořit zevnitř?“

Tohle je individuace.

Děsivý jungovský proces, při němž falešné já umírá, stín vystupuje na povrch a nevědomí se pokouší přeuspořádat celou tvoji identitu od základů.

Většina lidí před touto fází utíká.

Otupují ji zábavou.
Davy lidí.
Potvrzováním zvenčí.
Nekonečnou stimulací.

Protože když vydržíš dost dlouho sedět sám/sama se sebou, nakonec se odhalí všechno:

smutek, vztek, závislost, skrytý hlad po uznání, vyčerpané vnitřní dítě, které stále prosí, aby nebylo opuštěno.

Ale pokud zůstaneš…

stane se něco mimořádného.

Temnota přestane působit jako vězení a začne působit jako výheň.

Tvá bolest se stane směrem.
Tvůj stín se stane palivem.
Tvá samota se stane zasvěcením.

A nakonec dosáhneš děsivé formy svobody:

okamžiku, kdy už nepotřebuješ vnější svolení být sám/sama sebou.

To je chvíle, kdy Self začne přebírat kontrolu nad psychikou.

Ne ego.
Ne maska.
Self.

Hluboké, pradávné centrum, o němž Jung věřil, že vede celý tvůj osud pod úrovní vědomého uvědomění.

Tohle není motivace.

Tohle je psychologické znovuzrození.

via FB page Carl Gustav Jung