K zamyšlení

CO SE SKRZE TEBE SNAŽÍ ŽÍT?

Většina lidí stráví život tím, že se ptá, co od života chce. Jen menší část z nich si časem začne klást mnohem odvážnější otázku: Co chce život ode mne?

Carl Gustav Jung věřil, že každý člověk v sobě nenese jen své touhy a ambice, ale také hlubší vzorec, který usiluje o své naplnění. Cestu k tomuto skrytému středu nazýval individuací. Nešlo o to stát se někým jiným. Šlo o to stát se tím, kým jsme ve skrytu byli od samého počátku.

Možná právě proto tolik lidí dosáhne cílů, o nichž kdysi snili, a přesto v nich přetrvává zvláštní neklid. Kariéra je úspěšná, společenské postavení uznávané, očekávání rodiny i společnosti byla naplněna – a přece něco zůstává nezodpovězené. Někde hluboko uvnitř stále tiše klepe na dveře jiný život.

Súfijové tuto skutečnost vyjadřovali svým vlastním jazykem. Hovořili o fitře* – původní přirozenosti, otisku vloženém do duše dříve, než jej začaly překrývat strach, ješitnost, ideologie a ctižádost. Jejich úkolem nebylo sami sebe vytvářet, ale sami sebe objevovat. Ne stavět novou identitu, nýbrž si vzpomenout na tu původní.

Jung varoval: „Dokud neučiníte nevědomé vědomým, bude řídit váš život – a vy tomu budete říkat osud.“

A možná právě tím je někdy intuice. Ne magií ani iracionalitou, ale vzdáleným hlasem života, který dosud nebyl prožit a který žádá, aby byl konečně rozpoznán.

Hrdinové perského básníka Nizámího často zjišťují, že osud přichází převlečený za nepříjemnost. Nasímí znovu a znovu připomíná, že člověk je mnohem větší než masky, které nosí. Fuzúlí věděl, že samotná touha může být důkazem toho, že existuje něco skutečného, po čem toužíme. Šota Rustaveli chápal, že cesta si často vybírá poutníka dávno předtím, než si poutník vybere cestu. Řehoř z Nareku proměnil celý svůj život v rozhovor s nejhlubšími vrstvami vlastní duše.

Také pod povrchem příběhu Širvanšáha** tiše zaznívá tatáž otázka. Princ Ahsitán se rodí do světa povinností, očekávání a dynastických zápasů. Mohl jednoduše žít život, který mu připravili druzí – být vládcem, válečníkem, správcem země a přežít palácové intriky. Jenže postupně jej začíná volat jiná možnost. Nejen vládnout Širvanu, ale vytvořit útočiště pro ty, kteří hledají Boha ve svém nitru; místo, kde by se mohli setkávat súfijové, hésychasté, kabalisté i hledající mnoha dalších tradic – nikoli proto, že se ve všem shodnou, ale protože společně hledají.

Možná jeho největším dílem nebylo postavit věž.

Možná jím bylo naslouchat dostatečně pozorně, aby zaslechl život, který se skrze něj snažil žít.

Jeden širvanský súfij kdysi řekl: „Většina lidí se ptá, co udělají se svým životem. Moudřejší se ptají, co jejich život chce učinit s nimi.“

Adnabod Calon  via Carl Gustav Jung

*Pojem fitra je jedním z pojmů súfijské spirituality. A zároveň je překvapivě blízký tomu, co Carl G. Jung nazýval Self (Bytostné Já).

Arabské slovo fitra (فطرة) znamená doslova původní přirozenost, prvotní stav člověka, Bohem danou podstatu, vrozenou čistotu.

Kořen slova (f-t-r) znamená rozlomit, otevřít, uvést do bytí, stvořit poprvé. Stejný kořen se objevuje ve slově Fátir – jedno z Božích jmen, které znamená Tvůrce, Ten, který uvádí do existence. Fitra tedy není něco, co si člověk musí vytvořit. Je to něco, s čím už přišel na svět.

** Zjistila jsem, že pravděpodobně žádný starý příběh „Širvanšáha“, jak jej popisuje tento text, neexistuje. Autor textu totiž zřejmě odkazuje na současný historický román, který vyšel teprve nedávno. Není to klasická súfijská legenda.

Pozn: Tento text přesně vystihuje Jungovo pojetí individuace. A když se zamyslím nad tím, co  charakterizuje mou současnou životní etapu, tak mi vytane na mysli to, že nejde už o to, co chci ze svého života ještě vytvořit. Jde o to, čemu chci dovolit, aby se skrze mne zrodilo. jako bych se začínala ubírat od role a identity k hlubšímu naslouchání tomu, co se skrze mě chce projevit samo. Nesnažím se být někým jiným, spíš velmi pomalu odkládám vše, co už není třeba nést. proto ve mně v poslední době tolik rezonují  texty, které každý svým jazykem, připomínají stejnou skutečnost a sice, že to nejpodstatnější nemusíme vytvořit. To nejpodstatnější v nás už je už je. Již dlouho vím, že duchovní cesta není závod za novým já. Je to trpělivé odkrývání toho, co bylo přítomné od samého začátku.(A to je vlastně velmi blízké významu slova fitra.) Není to cesta pasivity, ale spolupráce s něčím, co nás přesahuje a přitom vychází z našeho nejvlastnějšího středu. Nelze jinak než ten proces se zvědavostí pozorovat a nechat se jím vést…

Sofie