K zamyšlení

Carl Gustav Jung kdysi napsal: „První polovina života je věnována vytvoření zdravého ega, druhá polovina obrácení se dovnitř a jeho postupnému opouštění.“

Když tuto větu čtete poprvé, působí téměř pobuřujícím dojmem. Protože všechno, co vás učili, všechno, co naše kultura oceňuje, všechno, čemu věřil váš otec i jeho otec před ním, říká, že právě ego je tím největším úspěchem. Je třeba ho vybudovat, chránit a rozšiřovat. Strávíte prvních čtyřicet nebo padesát let života vytvářením osobnosti, která obstojí ve světě a může říci: „Jsem někdo. Dokázal jsem to. Na mém životě záleží.“ A pak přijde Jung a v jediné tiché větě naznačí, že skutečným úkolem je postupně rozpustit právě to, čemu jste zasvětili celý svůj život.
Zpočátku tomu nevěříte. Odmávnete to jako filozofii. Jenže pak se ve vás začne odehrávat něco, co neumíte pojmenovat. Úspěchy, které vás kdysi naplňovaly radostí, najednou připomínají jen položky na seznamu, který napsal někdo jiný. Pověst, kterou jste si tak pečlivě budovali, se začne podobat obleku, o němž si už ani nevzpomínáte, proč jste si ho vlastně oblékli. Sedíte na poradách nebo u večeře, slyšíte sami sebe, jak znovu přehráváte starý scénář – jste chytří, schopní, máte všechno pod kontrolou – a pod tím vším se ozývá tichý hlas:

„Jsem to ještě opravdu já? Nebo jen spouštím starý program, protože nevím, kdo bych byl bez něj?“

Právě to je ono obrácení dovnitř, o kterém Jung mluvil. Nepřichází za zvuku fanfár. Přichází jako jemná, vytrvalá nespokojenost, kterou nedokáže utišit žádný vnější úspěch. Začínáte tušit, že ego, které jste si vybudovali – ego, které vám pomohlo projít první polovinou života – je nyní právě tím, co vám brání vstoupit do druhé.

Nejde o to, že by ego bylo špatné. Bylo nezbytné. Bez něj byste první polovinu života nezvládli. Jenže teď stojí na prahu druhé poloviny jako vyhazovač u dveří. A ten vás nechce pustit dál, protože kdyby vás pustil, přišel by o svou práci.

Opouštět ego neznamená stát se pasivním člověkem. Neznamená to přijít o svou sílu ani o svou jedinečnost. Znamená to něco mnohem znepokojivějšího.

Znamená to uvolnit sevření příběhu o tom, kým si myslíte, že jste, aby mohlo vstoupit něco většího.

Ego je příběh. Přesvědčivý příběh. Příběh podložený důkazy, úspěchy, jizvami, medailemi i pečlivě vystavěným životním vyprávěním. Ale stále je to jen příběh.

Druhá polovina života vás zve, abyste se méně zajímali o samotný příběh a více o toho, kdo jej vypráví.

O vědomí, které stojí za vyprávěním.

O přítomnost, která tu byla dávno před vašimi úspěchy, bude tu i po vašich selháních a kterou nemůže dotknout ani jedno z toho.

A právě tady začíná být všechno syrové.

Protože když se přestanete držet svého příběhu, začnou se ozývat pocity, před nimiž jste možná utíkali celé desítky let.

Smutek, na který nikdy nebyl čas.

Strach, který jste maskovali neustálou zaměstnaností.

Láska, kterou jste obalili brněním, protože zranitelnost byla příliš nebezpečná.

A také prostá, děsivá živost obyčejného lidského bytí.

Ne jako životopis.

Ne jako role.

Ne jako živitel, výkonný člověk nebo řešitel problémů.

Jen jako přítomnost.

Dýchající.

Pomíjivá.

Skutečná.

Ego to nesnáší.

Okamžitě se pokusí znovu převzít kontrolu. Vymyslí nový cíl. Nový projekt. Další způsob, jak být obdivován.

Protože pokud nejste výjimeční, šeptá ego, nejste nic.

A právě tento šepot je posledním strážcem brány.

Strach z toho, že nejste nic.

Že jste obyčejní.

Že jste jen tichá, nenápadná lidská bytost, která nestojí na pódiu, není na titulních stránkách novin a není pro nikoho nepostradatelná.

Kultura vám v tom příliš nepomůže.

Je totiž postavena na uctívání ega.

Bude se vám snažit prodat druhou kariéru, nové tělo, novou identitu, další horu, kterou můžete zdolat.

Ale duše – pokud jí opravdu nasloucháte – žádá něco úplně jiného.

Ne další vrchol.

Údolí.

Tiché, úrodné, skryté místo, kde si konečně můžete odpočinout od vyčerpávajícího výkonu být stále někým.

Když začnete ego pouštět, třeba jen o maličko, svět se nezhroutí.

Stane se něco mnohem zvláštnějšího.

Svět začne být živější.

Barvy budou sytější.

Rozhovory hlubší.

Začnete si všímat světla dopadajícího večer na zeď.

Hudbu uslyšíte jinak.

Přestanete tolik potřebovat vyhrávat hádky a mnohem více vás začne zajímat porozumět člověku naproti vám.

Budete méně podráždění.

Méně snadno zranitelní.

Protože já, které se dříve cítilo dotčené, už nebude tak pevně vymezené.

Začne se stávat propustnějším.

A skrze tuto propustnost začne vstupovat něco jiného.

Něco, co připomíná přítomnost.

Pokoj.

A jakési hlubší já, které nebylo vytvořeno, ale objeveno.

Vztahy, které tímto procesem projdou, jsou těmi, které stojí za to mít.

Ty, které se rozpadnou, byly často postaveny na výměně ega – na obdivu k výkonům nebo na vzájemné užitečnosti.

Možná o některé lidi přijdete.

A bude to bolet.

Ale ti, kteří zůstanou, vás potkají na novém místě.

Na místě, kde už pro sebe nemusíte být ničím jiným než prostě přítomní.

A právě přítomnost je tím nejvzácnějším darem, který může jeden člověk nabídnout druhému.

První polovinu života jste se učili, jak dělat.

Druhou polovinu se učíte, jak být.

A zjistíte, že bytí není pasivní.

Je to ten nejživější, nejbdělejší a nejplnější způsob existence, jaký jste kdy poznali.

Ráno života bylo o odpovědích.

Odpoledne života je o otázkách.

Ne o úzkostných otázkách.

Ale o otevřených.

Prostorných.

Kdo jsem pod svým životním příběhem?

Co skutečně miluji?

Co bych dnes dělal, kdyby se nikdo nedíval a nikdo se to nikdy nedozvěděl?

Na tyto otázky nemusíte okamžitě odpovídat.

Stačí je pokládat.

Už samotné tázání je způsobem, jak ego začíná povolovat svůj stisk.

Otevírá dveře, které nikdy nebyly zamčené.

Byly jen skryté za nábytkem života, který byl natolik zaplněný, že jste si jich nevšimli.

Není to jednorázová událost.

Ega se nevzdáte jedno úterní odpoledne a tím je vše hotovo.

Je to praxe.

Každodenní.

Někdy dokonce každou hodinu.

Praxe všímání si okamžiků, kdy se znovu křečovitě držíte svého příběhu, a pak trpělivého uvolňování sevřených prstů.

Zapomenete.

Znovu vás pohltí drama.

A pak si znovu vzpomenete.

Každé takové vzpomenutí je malou smrtí starého já a malým zrozením něčeho tiššího, pravdivějšího a trvalejšího.

Ego není zničeno.

Jen je postaveno na své správné místo.

Jako služebník.

Ne jako pán.

Jako nástroj.

Ne jako vaše identita.

Možná si dnes zkuste všimnout příběhu, který si o sobě vyprávíte.

Jen si ho všimněte.

Toho, který říká, že jste důležití.

Nebo nedůležití.

Úspěšní.

Nebo neúspěšní.

Že jste pozadu.

Nebo napřed.

Jen si všimněte vypravěče, který neustále běží na pozadí vaší mysli.

A pak ho na jediný nádech nechte ztichnout.

Nenahrazujte ho lepším příběhem.

Jen tichem.

A v tom tichu ucítíte, co zůstává.

Právě to.

Ta přítomnost, která ke své existenci žádný příběh nepotřebuje.

Právě na ni Jung ukazoval.

Na druhou polovinu života.

Na cestu dovnitř.

Na život, který začíná ve chvíli, kdy končí hledání a dokazování.

The Shadow Mind

Pozn.  Já jsem si toho „vypravěče“ v hlavě všimla už jako malá holka a až v dospělosti jsem si uvědomila, že jsem prostě odjakživa obracela svou pozornost dovnitř. V této souvislosti se mi vybavuje jedna myšlenka od Carla G. Junga a sice  „Kdo hledí ven, sní. Kdo hledí dovnitř, probouzí se.“ A nyní ve zralém věku už vím, že to obrácení dovnitř není útěk od světa. Je to začátek poznávání toho, Kdo je tím, kdo se na svět dívá.

Víte, který věta mě v tomto textu oslovila? „Nenahrazujte starý příběh lepším příběhem. Jen tichem.“  To je nesmírně jemná, ale zásadní myšlenka. Protože ego se často převléká do duchovních šatů. Starý příběh „musím být úspěšný“ nahradí novým: „musím být probuzený.“ Staré „musím něco dokázat“ se změní na „musím se zbavit ega.“ Ale i to je pořád příběh. Ten text ukazuje jinam. Ne k lepšímu příběhu. K tichu. A k právě tomu tichu se poslední dobou stále častěji vracím. Ne jako k nějakému cíli, ale jako k místu, které jsem vlastně vždycky trochu znala.

Sofie