K zamyšlení

„Několik dní před svou smrtí Carl Jung napsal v jednom dopise: „Ta rozhodující otázka pro člověka zní: Jsem ve vztahu k něčemu nekonečnému či nikoli?

To je otázka, která rozhoduje o jeho životě. Jen tehdy, víme-li, že tím, na čem skutečně záleží, je nekonečno, můžeme se uchránit před tím, abychom svou pozornost upírali k malichernostem a k nejrůznějším cílům, jež postrádají pravý význam.“

Čtete tato slova a cosi se ve vás zastaví. Ne proto, že by přinášela něco nového, nýbrž proto, že vyslovují pravdu, před níž jste po celý život uhýbali. Starý muž, jehož tělesné síly již ochabovaly a jehož životní dílo bylo završeno, nepromarnil poslední chvíle poznámkami ani ohlížením se v lítosti. Zamířil přímo k podstatě. Položil jedinou otázku, vedle níž všechny ostatní ztrácejí svou váhu. A učinil tak s tichou naléhavostí člověka, jenž byl svědkem toho, jak se nesčetné lidské duše utápějí v mělkých vodách existence, zatímco hlubina zůstává nedotčena a čeká jen několik záběrů od nich.
Nekonečno. Nikoli jako pojem určený ke sporům ani jako nauka, kterou je třeba obhajovat, nýbrž jako živý vztah.

Jung se neptá, zda věříte v Boha, zda navštěvujete chrám či kostel, ani zda je vaše teologické přesvědčení správné. Ptá se na něco mnohem niternějšího. Je ve vašem životě něco, k čemu se obracíte? Něco, co je pro vás měřítkem, s čím vedete vnitřní rozhovor, o co se opíráte? Něco, co přesahuje hranice vašeho osobního příběhu? Něco, co nepomine spolu s vaším tělem?
Jestliže je odpověď záporná, pak vše, co budujete, jakkoli se to může jevit velikým a významným, podobá se stavbě z písku, která jen čeká na příliv, s nímž nelze vyjednávat.

Marnost. To slovo zasahuje, protože přesně víte, co jím Jung míní. E-maily, porady, společenské hry o postavení, pečlivě utvářený obraz sebe sama, na který se během jediné generace zapomene. Po léta jste upínali svou pozornost k věcem, které se na okamžik rozzáří a vzápětí pohasnou, zaměňovali jste pohyb za smysl. Tragédie nespočívá v tom, že tyto věci existují. Jsou nezbytné. Umožňují nám žít, naplňují naše dny. Tragédie spočívá v tom, jak snadno se stanou celým naším příběhem. Člověk pak uvízne na povrchu života, pronásleduje jeden třpytivý přelud za druhým a nekonečno se vzdaluje, až se z něho stane pouhé slovo, na něž si matně vzpomínáte z dětství.

Duše však takové vyhnanství nepřijímá mlčky. Vysílá znamení. Nepokoj, který nedokáže utišit žádný úspěch. Prázdnotu, jež přichází ráno po velkém vítězství. Tichý, vytrvalý hlas, který šeptá i v okamžicích největšího triumfu: Je to opravdu všechno? Jung věděl, že tento hlas není poruchou ani selháním. Je to přirozená orientace duše k domovu, její naléhavá snaha obrátit člověka zpět k nekonečnu dříve, než jej svět konečných věcí zcela pohltí. Přeslechnout jej znamená odsoudit se k životu poznamenanému tichým, avšak trvalým zoufalstvím. Naslouchat mu znamená vykročit na jedinou cestu, která má skutečný význam.

Co znamená být ve vztahu k něčemu nekonečnému? Nevyžaduje to mystickou zkušenost, třebaže ji může zahrnovat. Znamená to žít s vědomím, že vaše bytí spočívá v něčem, co přesahuje vaše úspěchy i nezdary, vaši pověst i samotné tělo. Nekonečno může být tvořivým tajemstvím, jehož se dotýkáte při umělecké tvorbě. Může jím být láska k dítěti, která otevírá bránu do hloubky, již nelze změřit. Může jím být ticho přírody, rytmus modlitby nebo služba druhým, jež neočekává žádnou odměnu. Nezáleží na podobě. Rozhodující je vztah.

Muž, který tato slova napsal, strávil desetiletí sestupováním do hlubin lidské psyché. Prošel vlastním setkáním s šílenstvím a vrátil se z něho s Červenou knihou. Naslouchal lidem, kteří měli vše, co jim svět mohl nabídnout, a přesto se cítili vnitřně zcela zbídačelí. A na sklonku života nemluvil o archetypech ani o komplexech. Hovořil o nekonečnu. Hovořil o jediné věci, která je nezbytná. Jako by po výstupu na všechny vrcholy, kam může lidský rozum dospět, nalezl na samém temeni už jen toto: otázku, která čeká na každého z nás – zcela osobní a přitom zcela nevyhnutelnou.

Přitažlivost nekonečna jste už někdy zakusili, i když jste ji tak nenazývali. Pocítili jste ji jako děti, když jste leželi v trávě a bez jediného záměru hleděli na oblohu. Pocítili jste ji tváří v tvář kráse, která vás na okamžik zbavila vědomí sebe sama. Pocítili jste ji po ztrátě někoho či něčeho drahého, když se všechno, co se zdálo pevné, rozplynulo jako pára a vy jste zůstali nazí a rozechvělí před něčím nesmírným a bezejmenným. Takové okamžiky nejsou náhodné. Jsou letmými záblesky onoho vztahu, o němž Jung hovoří – pozváním k životu, jehož kořeny nesahají do pomíjivého, nýbrž do věčného.

Na tuto otázku vám dnešní kultura neodpoví. Je vystavěna na uctívání konečného. Nabídne vám tisíce marností převlečených za nezbytnosti. Bude vám namlouvat, že nekonečno je záležitostí kněží, mystiků nebo těch, kdo si nedovedou poradit se skutečným životem. Jung, jeden z nejstřízlivějších myslitelů své doby, však věděl pravý opak. Neskutečné není obracet se k nekonečnu, nýbrž popírat jej. Takový postoj nelze dlouhodobě unést a nevyhnutelně vede k tiché beznaději, která prostupuje život moderního člověka. Skutečný svět – ten, který přetrvává pod neustálým proudem proměn – je právě nekonečno. A člověk je určen k tomu, aby s ním žil ve vztahu.

Několik dní před svou smrtí Jung nepředložil novou filozofii. Nastavil nám zrcadlo. Vyzval nás, abychom pohlédli na svůj vlastní život a poctivě si odpověděli: K čemu jsme ve skutečnosti připoutáni? Ke kariéře, která bude pokračovat i bez nás? K tělu, jež se již nyní navrací prachu? K pověsti, která jednou pohasne jako svíce v opuštěné místnosti? Nejsou to otázky kruté. Jsou to otázky očišťující. Spalují vše nepodstatné, aby mohlo konečně vyvstat to podstatné. A tím podstatným je podle Junga vždy a jedině nekonečno.

Možná právě dnes můžete dopřát této rozhodující otázce, aby ve vás skutečně zazněla. Nespěchejte s odpovědí. Nechte ji spočinout ve svém nitru jako kámen položený do dlaně. Všímejte si, kde se váš život proměnil ve sled marností. Všímejte si bolesti, která se skrývá pod neustálou zaměstnaností. A potom se tiše zeptejte sami sebe, kde na vás čeká nekonečno. Není daleko. Neskrývá se. Je přítomno v každém okamžiku opravdové přítomnosti, v každém skutku lásky, v každém tichu, které vás nese, aniž by od vás cokoli požadovalo.

Rozhodující otázka již byla položena.

Odpovědí není slovo.

Odpovědí je způsob, jakým se rozhodnete žít od této chvíle dál.

Běžte hlouběji.

The Shadow Mind