K zamyšlení
„Každý na tomto světě touží být svobodný. Zatímco však lidé hledají svobodu, k něčemu se vždy připoutají, ať už k myšlence, lidem či věcem. To není skutečná svoboda. Skutečná svoboda znamená více než být od něčeho odpoutaný, skutečná svoboda znamená být svobodný v sobě samém.
Rozum je bystrý, ale je omezen svou logickou podstatou a logika sama o sobě má také svá omezení. Hloubavá mysl je ovšem něco jiného a co více, mysl, která se zcela transformuje tím, že se spojí s Božstvím, je Boží mysl. Věc se má tak, že pokud člověk čte posvátné texty rozumem, je to zpočátku v pořádku, protože určitá míra ujištění je zapotřebí, ale ujištění nestačí, protože kdokoli, kdo je ujištěn, může být také znejistěn. Proto se každý člověk musí zabývat sám sebou, svým vlastním cílem.
Ze začátku se mysl člověka přirozeně očišťuje poznáváním toho, co říkají posvátná písma. Jenže to vše zůstává pouze na rozumové úrovni. Moc to nepomůže, protože člověk vždy vidí pouze jednu stránku posvátných písem nebo avatára či Mistra, a vidět nebo slyšet pouze polovinu pravdy nestačí a někdy je to dokonce nebezpečné. Takže pokud si člověk myslí, že mókša je svoboda, aniž by chápal, o jakou svobodu jde, velmi lehce se stane, že mókšu nepochopí. Taková je totiž past poznání: člověk může chodit kolem dokola okolo středu, aniž by si jej všiml nebo pochopil jeho podstatu či smysl. Z tohoto pohledu znalosti představují omezení. Kdykoli je mysl velká a srdce je utlačené, převládá logika a intuice spí.“
—Paramahamsa Vishwananda
3. února 2018
Přidat komentář