K zamyšlení

„Pohleď, můj Góvindo, tohle je jedna z mých myšlenek, k nimiž jsem došel: „Moudrost není sdělitelná. Moudrost, kterou se pokouší moudrý sdělit, zní vždy jako bláznovství.“

„Žertuješ?“  tázal se Góvinda.

„Nežertuji. Říkám, k čemu jsem došel. Vědění je možno sdělit, moudrost ne. Je možné ji najít, dá se žít, může člověka nést, dají se s ní dělat zázraky, ale sdělovat a naučit se jí nelze.To bylo to, co jsem už jako mladík vícekrát tušil, co mne odpuzovalo od učitelů. Dospěl jsem k jedné myšlence, Góvindo, kterou budeš  rovněž považovat za žert nebo za pošetilost, ale která je mou nejlepší myšlenkou. Zní takto: Opak každé pravdy je stejně pravdivý! Totiž tak: Pravdu je možno vyslovit a odít slovy jenom tehdy, je-li jednostranná. Jednostranné je všechno, co může být myšlenkami myšleno a slovy řečeno,  to všechno je jednostranné, vše polovičaté, všechno postrádá celistvost, zaokrouhlenost, jednotu.
Když vznešený Gautama učil a mluvil o světě, musel jej rozdělit na sansáru a nirvárnu, na klam a pravdu, na utrpení a  vykoupení. Nelze jinak, není žádné jiné cesty pro toho, kdo chce učit. Ale svět sám, jsoucno kolem nás a v nás není jednostranné. Nikdy není jeden člověk nebo jeden čin zcela sansára nebo zcela nirvána, nikdy není člověk  zcela svatý nebo docela hříšný. Zdá se nám, protože jsme prodrobeni klamu, že čas je něco skutečného. Čas není skutečný, ó Góvindo, znovu a znovu jsem to zakusil; a když není čas skutečný, pak rozpětí, které je, jak se zdá, mezi světem a věčností, mezi utrpením a blažeností, mezi zlem a dobrem, znamená také jen klam.“

„Jak to? tázal se úzkostlivě Góvinda.

„Poslouchej dobře, můj milý, poslouchej dobře! Hříšník, jaký jsem já a jaký jsi ty, je hříšníkem, ale bude zase jednou brahma, dosáhne jednou nirvány, bude Buddha – a teďse podívej: tohle „jednou“ je klam, je jen podobenství. Hříšník není teprve na cestě k buddhovství, není teprve ve vývoji, i když si naše myšlení neumí ty věci jinak představit. Ne, v hříšníkovi je již nyní a dnes budoucí Buddha, jeho budoucnost je tu již celá a ty máš v něm, v sobě, v komkoli uctívat nastávajícího, možného, skrytého Buddhu.

Svět, příteli Góvindo, není nedokonalý ani není na pomalé cestě k dokonalosti: Ne, je v každém okamžiku dokonalý, každý hřích nese v sobě jž milost, všechny malé děti mají už v sobě starce, všichni kojenci smrt, všichni umírající věčný život. Nikomu není dáno, aby o druhém věděl, jak daleko je na své cestě, v lupiči a v hráči kostek je Buddha, v bráhmanovi lupič. Je možné v hluboké meditaci zrušit čas, všechen minulý, jsoucí a nastávající život spatřit současně, a pak je vše dobré, vše dokonalé, vše je brahma. A proto se mi zdá dobré všechno, co je; smrt jako život, hřích jako svatost, moudrost jako bláznovství, všechno tak musí být, všechno potřebuje jen můj souhlas, mou dobrou vůli, mé laskavé porozumění, tak je to pro mne dobré a nemůže mi to nikdy ublížit. Zakusil jsem na vlastním těle a na vlastní duši, že jsem potřeboval hřích, potřeboval jsem honbu za majetkem, marnivost a potřeboval jsem nejbídnější zoufalství, abych se odnaučil odporovat, abych se naučil milovat svět, abych jej už nesrovnával se světem, jaký bych si přál či namlouval, s dokonalostí, kterou jsem si vymyslel, nýbrž abych jej nechal takový, jaký je, a miloval jej a rád k němu náležel. – Takové jsou, ó Góvindo, některé z myšlenek, které mi přišly na mysl.“

Hermann Hesse, Siddhárta


Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *