Frustrace, období krizí, stinná stránka a ochota změnit se

 

„Existují dva typy vnitřního pnutí: jedním je vzdorování naší vlastní přirozenosti, kdy se bráníme tomu ji vyjádřit (díky našemu omezenému egoistickému já) a druhým typem vnitřního pnutí je přirozené napětí mezi mužskou a ženskou polaritou. Běžně jsme si vědomi prvního typu pnutí, jelikož je to typ řídící síly lidského pokroku a vývoje. Obvykle zažíváme toto napětí jako frustraci.

Na fyzické úrovni je frustrace pociťována jako onemocnění. Na duševní úrovni je pociťována jako neustálá nespokojenost a neklid způsobený mnoha důvody.Na energetické úrovni je frustrace pociťována jako hluboký pocit prázdnoty a nedostatek úplnosti a naplnění. Podstata veškeré frustrace je nedostatek úplnosti. Proč to tak je? Protože toto napětí vychází ze vzdoru našeho egoistického Já vůči uznání našeho pravého Já. Výsledkem je strach a nenasytnost, a to vede k většímu napětí a větší frustraci. Jakmile začneme toto pozorovat a rozumět, kde tkví kořen problémů, pak můžeme využívat frustrace jako navigace k udržování správného směru. Frustrace je úzce spojena s něčím, co můžeme nazvat „čas krize“. Čas krize je příležitost k prolomení naší omezenosti, kdy můžeme jít za své vlastní hranice. Je to také hluboké vnitřní volání ke změně a transformaci.

S tím je spojena jedna velmi důležitá věc. Je to čas, kdy máme k dispozici spoustu energie, pokud neucukneme před příčinou krize. Duševně se můžeme cítit slabí, ale nejsme to my, kdo je slabý. Slabá je zde hranice mezi egoistickým Já, věčností a Boží Láskou. Pokud nejsme přehlceni vnějšími okolnostmi a našimi vnitřními reakcemi vůči nim, pokud jsme dostatečně bdělí třeba i uprostřed krize, budeme schopni uvidět, že spousta z toho, co se nám děje, je zveličený příběh naší mysli. Skutečnost je vždy nekomplikovaná, ale myšlenka, kterou si o sobě neseme, je velmi komplikovaná a těžko jí dostojíme, jelikož je postavena na nápadech a fantaziích. Cítíme frustraci, jelikož staré věci, které jsme považovali pro sebe za správné, už nefungují, ani se už dále nehodí do proudu života.

Jsme také frustrováni, když ztratíme svoji obvyklou pozici a musíme čelit neznámému. Když čelíme neznámému, naše ego musí uznat, že nemá žádnou kontrolu. Avšak pokud si i přesto udržíme otevřený přístup a budeme se i nadále dívat skrze a za toto mentální drama, stane se to skvělou příležitostí uvidět věci jednoduše tak, jak jsou. A tehdy se začíná odehrávat transformace, která vede ke změně.

Není jednoduché tímto vším procházet: je zapotřebí sebedisciplíny a tréninku, stejně tak jako vedení. Tím nejlepším vedením je vedení Mistra nebo Gurua. Není to jednoduché, protože během krize čelíme naší temné stránce. Tato temná stránka se skládá z nevyřešených psychologických vzorců a všech těch věcí, které na sobě nebo na životě nepřijímáme. Naše volně proudící energie a uvědomění jsou zablokovány, a to vede k určitým vzorcům chování, psychologickým traumatům nebo onemocněním fyzického těla.

Naše temná stránka pláče po naší pozornosti, touží být součástí celku skrze porozumění a zvědomění. To nakonec vede k léčení a osvobození, což nám umožňuje vyladit se zpět na naše přirozené proudění a též na proud života.

Je důležité rozumět tomu, že frustrace, krize a postavení se čelem k nejstinnější části nás samých je přirozená součást života. Je to cesta, kterou se harmonizuje a rozšiřuje život. Takže bychom neměli marnit energii, život ani čas tím, že se tomu budeme vyhýbat. Co člověk potřebuje, je srdce, které touží po věčně trvající radosti ze života a bytí. To nás bude směřovat k nalézání řešení a k vědomí. Zásadním momentem tady ale je ochota ke změně. Ke změně všeho. Ne pouze části, protože tehdy nám frustrace bude signalizovat, že ještě nejsme na té správné cestě. Krize přijde, aby to řekla ještě hlasitěji. A pokud jsme příliš tvrdohlaví a nechceme se přestat pohybovat nesprávným směrem, pak nám život nastaví zrcadlo, a my budeme muset čelit tomu, čemu čelit nechceme. Namísto mučení sama sebe tím, že se budeme vyhýbat životu a jeho lekcím, je lepší být ochoten se změnit. A to nebude složité, pokud chápeme a vidíme přínos v takové změně. Být připravený ke změně všeho znamená upustit od našich omezení a našeho egoistického Já. Vykořenit je, jelikož ony nemohou být naším základem, ony jím nejsou tak jako tak. Vykořenit je znamená využít je tak, abychom se mohli dostat za jejich hranici. A to vyžaduje disciplínu. Ale jednou, až začneme sklízet ovoce této disciplíny, budeme ještě více inspirováni k tomu, abychom tímto směrem pokračovali dál.

Takže porozuměním frustraci a její příčině, využitím příležitosti k překonání našich omezení, zejména pak těch, které vytvořil strach, a postavením se čelem tomu nejhoršímu uvnitř nás, se připravujeme na změnu – na základě svobody, porozumění a nade vše, z Lásky. Jak se tento proces odehraje pro někoho, kdo žije jako mnich nebo sannjásin, a jak pro někoho, kdo má zodpovědnost za své světské aktivity? Obě cesty skýtají nástrahy a obě jsou královské, záleží na tom, kdo po nich kráčí, zda-li žebrák nebo král. Král může vytvořit království tam, kde předtím byla pouze vyprahlá země, a žebrák může zničit zemi tam, kde se předtím nacházelo království.”

– Paramahamsa Vishwananda
30. června 2018