V tomto článku bych rád navázal na diskuzi na Facebooku s Janem Bílým (zde) na téma, zda je „pohyb dovnitř“ dostačující reakcí na světovou ekologickou krizi – a dění ve světě vůbec. (3. 1. 2020)
Jan Bílý: „Moje jediná odpověď, skrze ta léta, kdy o tom přemýšlím, je vlastní, osobnostní růst. Nebo, chcete-li, individuální spiritualita. Což znamená vždy obrat k mystice. Ta ovšem dnes, na vrcholu extrovertního individualismu, nemá moc dobrou pověst. Pojem „mystika“ leží příliš blízko slovu mystifikace. A přesto – Ježíš, Buddha, Osho, Hellinger, (ale i Mohamed!) – to vše byli lidé, kteří měli k mystice velice blízko. Posvátná Kabala, Súfijci, Jakub Böhme, František z Assisi, Platón, Plotin, Pataňdžali, Bernard z Clairvaux, Mistr Eckhard, Šrí Ramana Maháriši … ve výčtu by se dalo ještě dlouho pokračovat.
Takže, do začátku roku si (a vám) přeji uprostřed všeho tohoto, co nám dělá starost, další neochvějné prorůstání do hloubky. Protože tam to je. V hloubce poznání, kde se nachází to, co je za tím bojujícím a bojícím se, unaveným a naštvaným, ale i toužícím a radostným každodenním „já“.
Když jsme pobýval v Pooně, končil Osho své večerní diskurzy takto: „Zavři oči a buď na chvíli zcela klidný. Toto je přesně ten správný okamžik, obrátit se dovnitř. Seber všechnu svou sílu, své veškeré vědomí a vrhni se do svého centra, jako kdyby to byl poslední moment tvého života. Hlouběji a hlouběji … Když se blížíš středu, rozhostí se velké ticho. Prší na tebe blažené květy meditace, květy toho, co je „za tím“. Ještě jeden krok… A jsi uvnitř. Staň se svědkem. Svědkem toho, že nejsi tělo. Svědkem toho, že nejsi ani vědomí. Svědkem toho, že jsi jen a jen svědek…“
Moje reakce: „Ahoj, já o tomhle tématu, zda „going inwards“ je dostatečná odpověď na to, co se ve světě děje, zrovna přemýšlím. Rád bych k tomu přidal něco svého. Většina mých klientů jsou lidé , kteří jsou spirituální, kteří meditují, ale nějak nemohou najít své místo ve světě, onu roli, která by odpovídala esenciálnímu já. Já k tomu, aby byl obraz kompletní, potřebují přidat k mystice trochu Jungovy Individuace a trochu Richarda Rohra (Spiritualita pro obě poloviny života – pád vzhůru – vřele tuto knihu doporučuji). Ono to totiž vypadá, že pokud člověk v první polovině dostatečně nevyklube své individuální já (zdravé ego, které se uchytí ve světě a baví ho to), tak je mnohdy ona mystika nějak na vodě. Teprve když se já vyklube, krystal vyhraní, se jaksi já dobře zabydluje ve světě, zvládá realitu, dobře se v ní pohybuje, plně akceptuje sebe sama, stává se úspěšný, jeho dům stojí, forma byla vybudována – to je podle Rohra ona životní polovina, Jungovo poledne (nejde o věk, ale o dosažení zralosti). Teprve pak ono obrácení, mystika, meditace, dostává úplně jiné grády. Jdete rozpouštět vyhraněný krystal, Oshovými slovy: jen zralé jablko může spadnout ze stromu. Připadá mi, že bez pochopení spirituality pro první polovinu života (Rohr), je skok do spirituality druhé poloviny (rozpouštění se k bohu, hledání obsahu pro již vytvořenou formu), jaksi předčasný, takový pokus o zkratku. (Když forma nestojí, cokoli do ní nalejete, vyteče). V této zkratce podle mě dnes věží většina spirituálně hledajících. Vlastně bych se vedle mystiky, proti které nic nemám, přimlouval i za ono dobroušení krystalu, hledání místa ve světě, jinak se obávám, že hrozí rozpad na ty kteří vládnou světu a na ty, kteří v rozích světa meditují, zatímco dělají práci, která je sere. Přimlouvám se za rovnováhu mezi hledat uvnitř a hledat venku. Přimlouvám se za nenásledování již vyšlapaných spirituálních stezek – a za náročnější individuální cestu v příboji světa. Meditace a mystika – je teprve Pak sladká, neboť k bohu padá ego, které nehledalo zkratku. Neutíkat ze světa, ale dozrát skrze něj. Go through.“
Jan Bílý: „Milý Vojto, zcela souhlasím. Kmenovou duší nutno nejprve projít (dokonce bych dodal „s jistým úspěchem“) abychom se dostali do té spirituální duše naší „esence“. Je to (zase) o dvou nohách: Meditace by mi neměla ubrat společenskou angažovanost (a naopak). Díky za doplněk.“
Pokusím se v tomto článku vysvětlit, co je to z mého pohledu Individuace (což je Jungův stěžejní motiv). Chci mluvit o tom, proč si myslím, že lidé dnes s východními naukami zacházejí tak, že si tím vlastně škodí.
Začnu dost radikálně. Nabídnu hodně vyostřené čtení Junga.
Z mého pohledu Jung rozeznává, že křesťanství na začátku 20. století již nedisponuje silou, výrazivem a slovy schopnými oslovit a pohnout duší moderního (západního) člověka. To, co říká Ježíš v 1. století je řečeno tak, aby to otřáslo člověkem oné doby. K nám již tato slova mnohdy vanou zkresleně nebo je skrz nános tradice necítíme dostatečně živě. Mnoho se ztrácí v překladu, v balastu tradice.
Jung se proto pokusí vytvořit odlišný popis cesty k pravdě, k Bohu, k sobě, který by uspokojil moderního zápaďana, který je intelektuálně na výši, ale ve vědě nenachází onu nejzazší odpověď na hledání své duše. Jung je v přeneseném smyslu analogický Ježíšovi – člověk, který ukazuje cestu do Království Božího, ale cíleně se těchto pojmů zcela vyvarovává, protože shledává, že Ježíšova stezka je již zavátá. Používá jazyk, který je „jakš takš“ přijatelný i akademickou obcí (s jakýmsi mručením a škubáním v obočí) – nemusí všem vonět, ale nejde úplně odmítnout.
Jungova Červená kniha (Liber Novus – Nová kniha), má být vlastně kontrapunktem zjevení vůči Staré knize – samozřejmě Bibli. Můžete teď namítnout, že ze všeho dělám guláš, že míchám jablka s hruškami – ale z mého pohledu spíš nyní tluču do skály masivním perlíkem, abych poukázal na jakési základní obrysy, které by zřejmě při detailní analýze neobstály, ale v hrubých rysech si mohu dovolit tyto analogie vytáhnout do popředí, naskicovat je tlustou čarou.
Tolik na úvod k možné poloze čtení Junga. Nyní k individuaci.
Individuaci chápu jako proces tvarování, v němž se z nás svět čili božství v pohybu čili Tao pokouší vydestilovat naši unikátní svébytnost, vaše Já, vaši esenci, vaši osobnost. Pokud tuto cestu následujeme až do morku kostí, tzn. nechápeme ji jako intelektuální diskurz, ale jako skrz-naskrz osobní zkušenost, objevíme cestou k vlastní jedinečnosti i něco o tom, co je to svět a co je to Tao, zahlédneme (možná) kousek přediva univerzálních zákonitostí, protože o ně cestou mnohokrát nějak zakopneme – přitom za nimi ale nejdeme; neříkáme si: jdu poznat Tao nebo Univerzum, protože to by bylo trochu nabubřelé – jak může toto ‚omezené se savčím mozečkem cosi‘ nahlížet ‚kosmické‘? Poznat sebe je cíl skromnější a reálnější. Jung cestou zakopl o pár archetypů – úhelných kamenů kolem všech cest – a trochu nám o nich poreferoval. Nemyslím si, že chtěl vytvořit nové náboženství. Myslím si, že nám chtěl usnadnit cestu. Minimálně sdílel svou zkušenost.
Individuaci chápu jako broušení diamantu ve výbrusu světa. Tím světem jsou všichni lidé a všechny události, které se právě teď právě nám dějí a to precizně a na míru. Neexistuje chyba, neexistuje omyl ve smyslu, že se ‚něco stát nemělo‘. Vše se brousí o vše naprosto dokonale. Vesmír je nedokončený diamant, který se stále brousí sám o sebe. Jeho nedokončenost (nedokonanost, nedokonalost) mu dává svěžest a nás samé vybízí ke kreativitě, abychom toto celé dílo doplnili. Čím? Právě skládankou sebe samých. My jsme to poslední puzzle, které zapadá do obrazu světa. A to puzzle se klube a líhne. V každém teď.
Individuace je klubání na svět. Svět nás ale spolu-utváří. Není to tak, že uvnitř vejce spí dráček, ten je hotový a jednoho dne prostě vyleze. Ne, dráček se stává dráčkem i skrze zásahy zvenčí a skrze své vlastní pohyby. Hliněná váza sladce taje v rukou hrnčíře. Hrnčíř je Tao. My jsme ta váza. Neustále. Čili ono se vše děje nějak samo od sebe. Skoro.
Protože mezi námi a vším ostatním leží Mysl. Velký interpretátor a potlačovatel. Velký konceptualista a velký hledající. Velký vlastník Pravdy a její zvěstovatel. Přes Mysl k vám dění a tvarování Taa doléhá zkresleně; mnohdy k vám vzkaz Hrnčíře dorazí až po letech. Až kdy si jej po letech vylovíme v konstelaci nebo v terapii – konečně se nás jeho ruka přímo dotkne. Už se nás chtěla dotknout tehdy – ale my jsme potřebovali deset let, než nám tento dotek v plném významu došel.
A přece se cosi stalo: hrnčíř se nyní jemně dotknul své vázy. Toť jsi ty – nyní’s zahlédla’s, jak mi kveteš pod rukama. Jsi má květina i váza, nyní vidíš kousek lásky, která tě dovedla až sem.
Individuace je rozvírání květu se všemi okvětními plátky.
Aby právě tato nádherná a divoká květina v poušti na kraji oázy vzešla – co k tomu bylo třeba práce? Říká si Zahradník – Hrnčíř – Stvořitel. ‚Jakým bahnem musela se prodrat skrze podloží? Jaké trny musely obnažit její srdce, než se vystavilo světu v nachovém studu? Jaké všechny překážky jsem této ženě musel postavit do cesty, aby se stala tím, kým teď je? Ale ona pochopila, za ty tisíciletí, roztála jinovatka její pýchy a mé ruce se jí dotkly – a vidíte nyní, co sálá z jejích očí? Diamant. A spousta nachových plátků – a ten smích. Jak se naučila se smát sama sobě? Vidíte to?
A ty, člověče ze Západu, bys chtěl, abych ti stvořil svět hebký a bezbolestný? Kým bys pak byl? Sebou sotva. Jen bys bloudil na obvodu svého Já. Svět, takový jaký je – je udělán tak – aby tě přivedl k sobě, aby tě spoluutvořil a abys spoluutvořil ty jeho‘.
Mapou uspořádání okvětních plátků je horoskop. Je to okrouhlá mapa naší plavby světem k tomu, abychom nabyli své pravé podoby.
Individuace je tavení meče, kterým jsi ty sám. Tento meč pak ve svět zapadá přesně na jemu určené místo a tam precizně a bezděčně koná jemu určenou práci.
Vybroušený diamant zapadá do koruny stvoření.
Rozkvetlé květiny tvoří girlandy z věnců.
Vše tak slaví, tráví, hladí i vybrušuje samo sebe skrze vše zároveň.
A není z toho úniku.
Kromě jediného: být v Mysli.
Ale když bláznův květ, jímž je jeho nevinné srdce, začne kvést, zjistí, že není sám. Zjistí, že je obklopen přáteli, kterým život do tváře vepsal stejná znamení. Blázen poznává přátele svého srdce, svou pravou rodinu. S nimi se vrací domů.
Proti tomuhle obrovskému mind-fejku všech tradičních náboženství a všech -ismů bojoval celý život Krishnamurti. Jeho tichou bambusovou flétnu však slyšeli jen nemnozí. Knihy byly vždy svůdnější a hlasitější.
Individuace, naše cesta životem, je jako den. Slunce nejprve stoupá vzhůru a po poledni klesá dolů. Životní dopoledne (první polovina života) je jiná než životní odpoledne (druhá polovina života).
Podle Richarda Rohra (Spiritualita pro obě poloviny života. Pád vzhůru) vyžaduje první polovina odlišný přístup, než polovina druhá. Pokud budeme aplikovat požadavky druhé poloviny na první, nebude to fungovat.
Cílem první poloviny je nalézt své místo ve světě. Rozvinout své já, rozzářit své Slunce, naučit se akceptovat a milovat sebe samé. Překonat strach ze života a ponořit se se do jeho příboje.
To není vůbec Lehké. A na tuto plavbu nelze vůbec vyplout, pokud jsme nepřijali cosi základního – příchod sem na Zem, vtělení, inkarnaci, hmotný svět. To je teprve začátek (viz. můj článek Spojení se Zemí). Odtud teprve začíná náš vývoj. Zde náš strom zapouští kořeny.
Konec této etapy není dán věkem. Můžeme jejího konce dosáhnout v 35ti (když vše běží v pořádku), spíše ale kolem 40ky a mnoho lidí jí nedosáhne ani v 60ti. Věk nic nezaručuje. Jde o kvalitativní dozrání. V jakém směru?
Na konci první etapy, o životním poledni, bychom měli být schopni přijmout sebe sama, takoví jací jsme, se svými silami i slabostmi. Měli bychom být schopní sami sebe uživit a měli bychom dělat to, co nás baví. Našli jsme společenskou roli, která je v souladu s naší esencí. Gepard gepardí, šnek šnekuje, dub dubí, pekař peče. To je dospělost. I kdyby vám v tu chvíli shořel dům nebo jste přišli o práci – nevadí. Jste natolik vytvarovaní do unikátního Já s určitým spektrem schopností a znalostí, že máte důvěru, že se vždy nějak uživíte. Na konci tohoto období by člověk měl být v klidu pokud jde o zabezpečení své vlastní hmotné existence. Měl by v něčem excelovat. Měl by mít své Já (ego, nejen ve smyslu nakopírované všeobecné persony).
Richard Rohr to celé nazývá vytvoření formy. Teprve, pokud je forma odlita, pokud je meč ukut, končí první etapa a teprve a jedině tehdy se otvírá prostor pro etapu druhou. Jakékoli pokusy proniknout do spirituality druhé poloviny života svévolně (chci a chci a chci) nebudou fungovat.
Pak se vynořuje druhá etapa samovolně. Pak sám od sebe nastává pád vzhůru. Slunce dosáhlo maximální výšky a začíná se pomalu vracet dolů k zemi. Gravitace sama se postará o to, že naše ego se začíná vracet k Bohu, k rozplynutí, k transcendenci, k překročení sebe sama.
A nyní zpět k úvodu našeho článku. Teprve z perspektivy bodu obratu (jenž nejde vynutit usilováním ani technikou) můžeme lépe porozumět tomu, proč tolik spirituálně založených lidí nemůže najít své místo ve světě, přestože duchovně poctivě usilují. Usilují. Pokoušejí se žít spiritualitu druhé poloviny, ačkoliv se zatím nacházejí v polovině první. Chtějí v ústraní reflektovat velké dobrodružství, ale ještě ani nikam nevyrazili. Šíp nebyl vystřelen, meč zkut a drak potkán. Hobit je stále doma, ale už už by chtěl nirváničku. A ona nepřichází.
Přidat komentář